Bude soukromí základním právem?

18.1.2007, Michal Růžička

„Jsem Richard Davis,“ představil se v roce 1996 reportér The Washington Post komerční agentuře, jež mu vzápětí prodala pět tisíc adres školáků. Skutečný Davis byl v té době veřejně známým, usvědčeným vrahem dětí.

Zatímco kritici neomezeného obchodování s osobními údaji považují podobné příklady za důkaz tvrzení, že soukromí na této planetě přestalo existovat (čili je třeba zasáhnout), odpůrci jakékoliv regulace se odvolávají na svobodu slova. „Zabíjení dětí přece zůstalo trestným,“ napsal letos v lednu Solveig Singleton z amerického Cato Institute v článku „Soukromí jako cenzura“. V minulých týdnech se svár o pojetí soukromí stal vážným sporem evropsko-americkým.

Od 25. října tohoto roku totiž začala platit Evropská direktiva na ochranu dat, která říká, že zákony patnácti zemí Evropské unie musí zaručit svým občanům tato práva:

  • odmítnout sdělit osobní údaje pro obchodní účely;

  • znát všechny informace o nich sbírané;

  • dovědět se, odkud pocházejí;

  • opravit chybné údaje;

  • získat ochranu, pokud jsou osobní údaje, jako adresa, telefonní číslo, věk, náboženské vyznání, zdravotní stav a podobně, využívány bez povolení.

Představitelé amerického byznysu jsou zděšeni, neboť tato direktiva nařizuje členským zemím EU zabránit přenosu dat do těch zemí, které neuplatňují podobnou ochranu. Ve Spojených státech nesmí neomezeně nakládat s osobními údaji pouze vláda, soukromé společnosti žádnému omezení vystaveny nejsou.

Clintonova administrativa se pokusila uchlácholit Evropskou komisi ujištěním, že seberegulační mechanismy amerických firem vedou ke stejným výsledkům jako evropské zákony. Komise ale v pondělí 23. listopadu oznámila, že seberegulační řešení nepovažuje za dostatečné. I když by tok spotřebitelských informací z EU do Spojených států měl ustat, vyjednavač Evropské komise John Mogg slíbil americkému ministrovi obchodu Davidu Aaronovi, že k tomuto radikálnímu opatření Evropané prozatím nesáhnou. Popsaná roztržka je pochopitelně výsledkem čehosi hlubšího; totiž zásadního rozdílu v chápání soukromí a práv člověka vůbec.


Klevety a databáze

Američtí kritici Evropou uznaných práv tvrdí, že svobodná společnost závisí na možnosti volně komunikovat o detailech ze života druhých. „Každý den člověk shromáždí obrovské množství informací o lidech, se kterými přijde do styku  pozná jejich věk a vzhled, způsoby řeči i oblékání, jejich skutky a preference. Kromě vzácných výjimek necítí žádný závazek ptát se někoho na dovolení předtím, než se o své posbírané zkušenosti podělí s někým třetím…,“ píše již citovaný Solveig Singleton.

Podobné názory se často opírají o práce antropologů, kteří dokázali, že i ve společnostech neznajících elektronická média skutečné soukromí neexistovalo. Lidé žili blízko sebe a každá událost byla považována za majetek celé komunity. Antropoložka Sally Engle Merryová v roce 1997 napsala, že společenský potlach definovaný jako „neformální soukromá komunikace mezi jednotlivcem a malou skupinou, která se zajímá o jednání nepřítomných osob nebo o různé události“, držel komunitu pohromadě. Tyto „společenské řeči“ neplnily podle této autorky pouze funkci sociální, ale také ekonomickou: „Ve společnostech, které mají problémy s potravou, se řeči točí především kolem distribuce potravin.“

Co tedy řeknou zastánci volné výměny informací o jednotlivcích: Databáze jsou přirozenou adaptací na urbánní svět, v němž klevety malého města nemohou hrát svou tradiční úlohu. Neboli když si najímám slečnu na hlídání svých dětí a z nějaké databáze se dozvím, že ona kandidátka je pedofilka, je mi jedno, že tato informace „ublížila“ pedofilce. Řada amerických autorů tvrdí, že komerční databáze jsou mnohem přesnější než jejich předchůdci – společenské klepy, neboť je ve vlastním zájmu firem okamžitě opravit všechny zjištěné nepřesnosti. Studie z počátku devadesátých let (Arthur Anderson & Co.) skutečně ukázala, že chyby v komerčních databázích nepřesáhly jedno procento.

Ostatně, co si pod termínem komerční databáze představit? V českých podmínkách se setkáváme především s databázemi sestavenými z údajů, které lidé poskytnou při různých spotřebitelských soutěžích a loteriích. Ve Spojených státech je ale běžné, že například banky prodávají různě zpracovaná data získaná ze záznamů kreditních či debetních karet. Platí-li člověk kreditní kartou téměř vždy, snímek o jeho životě je dokonalý, na minutu přesný: V osm hodin ráno káva na rohu (přesná adresa), v osm třicet odeslání faxu z pošty (přesná adresa), v devět hodin nákup benzinu (přesná adresa), v devět třicet zaplaceny příspěvky katolické farnosti (přesná adresa) a školné (přesná adresa), v deset hodin parkování na letišti, v jedenáct hodin nákup letenky, a tak dál a dál. William Safire, slavný sloupkař The New York Times, si v srpnu povzdechl: „Plaťte hotově. Hotovost je nepřítelem narušitelů soukromí. Používejte ji, abyste si koupili zpět svou svobodu.“


Samotné jméno je bezcenné

„Mé jméno je mým majetkem a můj život není bez mého souhlasu na prodej,“ napsal v roce 1996 Ram Avrahami v deníku The Los Angeles Times. Jaké jsou ve Spojených státech nejčastější argumenty proti tomuto pohledu, který se podobá evropskému?

První se týká hodnoty: Samotné jméno bez kontextu ekonomických aktivit dalších tisíců osob nemá žádnou cenu; teprve aktivita sběratele informací dodává jménu hodnotu.

Druhý se týká výlučnosti vlastnictví informace: Pokud si člověk koupí v obchodním domě televizor, může o tom komukoli vyprávět – a nikdo se nepodivuje. Proč by o tom nemohl vyprávět také obchodní dům, rovnoprávný aktér oné obchodní transakce?

A konečně třetí argument tvrdí: Pokud by byla osobní informace, jako jméno, majetkem, znamenalo by to, že vlastník by musel vydávat povolení na jakékoli užití, a nikoli jen komerční. Absurdním důsledkem by mohlo být, že by se o nikom nesmělo ani promluvit.


Stát je nebezpečnější než obchodníci

„Kvůli možnosti anonymního shromažďování osobních informací se obchodní společnosti stávají v očích mnohým lidí Velkým bratrem,“ praví Leslie Byrne z amerického Úřadu pro záležitosti spotřebitele. Přirovnání k Velkému bratrovi, vše kontrolujícímu vůdci totalitní společnosti ze slavné Orwellovy fikce 1984, je populární právě u stoupenců přísnější ochrany soukromí. S tím samozřejmě zastánci volného prodeje databází nesouhlasí; tvrdí, že sběr a prodej údajů neznamená automatickou kontrolu nad životy lidí. Nikdo ale nepochybuje o tom, že skutečné nebezpečí představuje stát a jeho nakládání s citlivými údaji: Zatímco obchodní společnosti chtějí pouze prodávat, vláda usiluje o prosazování zákonů, k čemuž má zneužitelné mocenské nástroje.

Údaje ze státních databází jsou skutečně kvalitativně závažnější. Americké „Social Security Number“, jakási obdoba našeho rodného čísla, je identifikačním znakem, který otevírá cestu téměř ke všemu, co se jednotlivce týká. Ke zdravotním záznamům, k bankovním účtům, k pojistkám a podobně. Potíž je v tom, že často jsou i tyto údaje majetkem oněch „pouhých“ obchodníků. V roce 1996 způsobil ve Spojených státech obrovský rozruch plán společnosti P-TRAK, která hodlala prostřednictvím společnosti LEXIS-NEXIS vystavit na Internetu také čísla Social Security. Nakonec svůj záměr nemohla uskutečnit, ale například v Oregonu někdo zveřejnil na Internetu kompletní vládní databázi registru automobilů a jejich majitelů. Vzpomenout si ale můžeme i na domácí příklad: V roce 1992 prodalo tehdejší federální ministerstvo vnitra, jmenovitě šéf jeho III. Divize František Filouš, více než dva miliony osobních dat včetně rodných čísel z Centrální evidence občanů firmě Tapcom. Ta je dále prodala společnosti Procter & Gamble ke komerčnímu využití. Případ se ocitl před soudem a skončil pravomocným rozsudkem, podle něhož nebyly prodejem osobních údajů z databází ministerstva vnitra porušeny žádné tehdy platné zákony.


Co zbude z domova?

Deník The Washington Post publikoval v roce 1995 průzkum veřejného mínění, podle kterého 82 procenta Američanů cítí „jakési ohrožení“ svého soukromí kvůli komerčním i vládním databázím. „Zmatené rozhořčení,“ čteme u Solveiga Singletona reakci na podobné ankety, „nemůže být morálním základem pro regulaci.“

Co se ale za oním pocitem ohrožení skrývá? Především pokud přijmeme názor, že vlády musí být přísně kontrolovány, jak s různými databázemi nakládají, je skutečně tak velký rozdíl mezi silou korporace a silou vlády? Pokud se týká argumentů o databázích jako nástupcích společensky funkčních drbů, zdá se, že zamlčují několik významných skutečností:

Ve společnostech, které jsou dávány za příklad, každý jednotlivec zná z vlastní zkušenosti hranice oné komunity, ba může si dokonce komunitu, v níž je vystaven drbům, vybrat. Elektronická databáze se vymyká tomuto přirozenému prostoru. Obnažuje člověka i za takovými hranicemi, v nichž je ještě možné udržovat osobní vztahy, obnažuje ho tam, kde již předpokládá vlastní anonymitu.

Jsou databáze všech náruživých kuřáků ve městě, všech pijáků čaje, všech majitelů konkrétního automobilu a všech lidí, kteří minulou středu letěli do Varšavy, sociální náhradou společenského drbu? Těžko; neboť elektronicky zpracované „klepy“ si předávají ti, kteří s dotčenými nežijí v úzkém sociálním svazku. Zpracování dat z různých teritorií, slučování databází a další metody „vytěžování“ informací navíc silně abstrahují od konkrétního života jednotlivce a vracejí se k němu (v lepším případě) v podobě komerční nabídky nebo prezentace, anebo (v horším případě) nějak zneužity.

A konečně: To, co označujeme za soukromí, je důležitou součástí existenciálního úkrytu, který si každý člověk v tomto světě hledá, aby si vůbec mohl vytvořit to, čemu obecně říkáme domov. A co zbude z domova v takovém světě, v němž nebude existovat žádný úkryt, žádné tajemství?

Americký časopis Privacy Journal, zabývající se ochranou soukromí a monitorováním jeho narušování, sestavil na základě své bezmála čvrtstoleté zkušenosti soubor základních rad, jimiž by se měli američtí občanéřídit, pokud chtějí své soukromí účinně chránit:

  • Při vyplňování formulářů (ať už on-line nebo jiných) buďte diskrétní; neuvádějte víc, než je nutné.

  • Chraňte důvěrnost svého „Social Security Number“(obdoba našeho rodného čísla); jeho znalost umožní cizím osobám vydávat se za vás nebo o vás zjišťovat informace z různých databází. Nikdy toto číslo neposkytujte po telefonu či po síti. Vždy se ptejte, k čemu je třeba. Pokud už je musíte uvést, zkuste poskytnout pouze poslední čtyři číslice. Kartu s číslem uchovávejte odděleně od řidičského průkazu.

  • Požadujte, aby vám bylo umožněno kontrolovat správnost záznamů o vás vedených. Podle zákona na to máte právo u kreditních záznamů, záznamů federálních úřadů, školních záznamů, trestního rejstříku a (ve 20 státech) u zdravotních záznamů. Prosazujte tento požadavek i tam, kde vám zákon toto právo výslovně nepřiznává.

  • Poskytnutí citlivých informací podmiňte tím, že údaje nebudou zveřejněny či že budou po určitém počtu let vymazány. Učiňte tak písemně – to vytváří s dotyčnou organizací smlouvu.

  • Nikdy neposkytujte osobní údaje po telefonu, dokud nezjistíte, kdo, odkud a z jaké organizace vám volá. Požádejte poštovní úřad, aby neoznamoval změnu vaší adresy reklamním zasilatelstvím.

  • Pamatujte, že mobilní a bezšňůrové telefony nejsou bezpečné. Právě tak e-mail je vhodný leda k zasílání elektronických pohlednic. Telefonické hovory i e-maily odcházející z pracoviště může zaměstnavatel monitorovat.

  • Učte se vše, co můžete, o nových technologiích (Internet, videokamery, genetické testy aj.) – všechny mohou zasahovat do oblasti vašich práv. Zjišťujte jak fungují, co mohou a co nikoliv.

  • Požadujte kontrolu svých vlastních zdravotních záznamů, a pokud jsou nepřesné, opravujte je.

Tento text vyšel 7.12.1998 v týdeníku Týden.

Zpět na blog