Internet, cenzura, svoboda slova a všechny vlády světa včetně té naší
18.1.2007, Petr Koubský
Internet je dnes oblastí právní i morální nejistoty. Jak je definována zodpovědnost publicisty, vydavatele a poskytovatele připojení? Jaký názor na regulaci Internetu máte zvolit, je-li pro vás stejně nepřijatelná cenzura jako dětská pornografie? Jaká je politika vlád různých zemí ve vztahu k Internetu — a je prakticky uplatňovatelná? Do jaké míry změní situaci rozmach komerce na Internetu? Může se stát rozsáhlá počítačová síť technickým základem přímé demokracie, a může přímá demokracie úspěšně nahradit demokracii zastupitelskou? Přednáška se snaží o inventuru nejdůležitějších problémů souvisejících s uvedenými otázkami.
1. Nejistá půda
Nezávislá jugoslávská rozhlasová stanice B92 (http://rave.opennet.org/indexp.html) začala znovu vysílat. Jediný opoziční sdělovací prostředek v zemi, podávající do světa zpravodajství o protivládních demonstracích, byl vládou zakázán 3. prosince, pokračoval však v činnosti prostřednictvím Webu na své stránce a za podpory mnoha členů světové internetové komunity.
Nejvyšší soud USA se zabývá tzv. “neslušným” zákonem (Communications Decency Act, CDA, součást nového amerického telekomunikačního práva, které vstoupilo v platnost 8. února 1996). Proti CDA vznesla formální protest trojice soudců, kteří poukazují na jeho neústavnost a nereálnost; vyjadřují tak názor velkého množství uživatelů Internetu, jiných on-line služeb i svobodomyslných občanů vůbec. CDA ve své současné podobě zakazuje pod trestem až dvou let vězení či pokuty až do 250 000 USD šíření “neslušných” nebo “otevřeně urážlivých” slov či obrázků on-line.
— Softwarové noviny, zpravodajství, dvě po sobě jdoucí zprávy z 6.12.1996, neupravené a nekrácené znění
Týden před letošními francouzskými parlamentními volbami byla v zemi zakázána nejen přímá agitace, ale i publikování průzkumů veřejného mínění. Tyto průzkumy však nadále probíhaly, samy o sobě totiž zakázány nebyly – zákaz se týkal pouze zveřejnění výsledků. Několik předních francouzských deníků proto nabídlo svým čtenářům webové adresy britských a švýcarských serverů, kde lze příslušné výsledky nalézt. Porušili vydavatelé příslušných novin zákon? Jeho ducha zcela jistě; jeho literu nikoli, neboť francouzská jurisdikce naprosto nemá co mluvit do obsahu disku počítače umístěného v jiné zemi, provozovaného zahraničním subjektem a zveřejnit adresu webového serveru jistě není totéž jako zveřejnit úředně zakázanou informaci.
Každý čtenář tohoto textu by jistě z vlastní zkušenosti mohl doplnit celou řadu podobných právně i morálně nejasných případů. Co s tím? Internet je relativně nový fenomén; morálka i právo se opožďují za realitou (ač Marxova teze, přesto je hluboce pravdivá). Právě teď, kdy realita ubíhá vpřed bláznivou rychlostí, je toto opožďování zvlášť viditelné. Lze regulovat Internet uvnitř hranic konkrétního státu? Pokud ano, jak to řešit technicky? Kde jsou zákonné meze takové regulace, nemá-li být narušena svoboda slova, respektovaná všemi demokratickými státy světa?
Tento příspěvek není a nesnaží se být ničím jiným než inventurou problémů avizovanou v úvodním abstraktu. Nenavrhuje žádná řešení. Autor otevřeně upozorňuje, že výběr materiálu i způsob argumentace je patrně značně ovlivněn jeho osobními názory na celou problematiku – vzhledem k povaze tématu je velmi obtížné referovat skutečně nestranně.
“Internet jako takový právně neexistuje,” říká trochu provokativně Vladimír Smejkal, počítačový právní znalec, a naráží tak na právní vakuum kolem tohoto fascinujícího média. Má i nemá pravdu. Většina zemí světa – a do této skupiny patří i Česká republika – skutečně nemá speciální zákony upravující publikování na Internetu a jeho provoz; tím však není řečeno, že na Internet nelze aplikovat poměrně značné množství existujících právních norem, např. o ochranězákazníka, o rozhlasovém a televizním vysílání, o autorských právech apod. Vznik speciální “počítačové” legislativy na sebe skutečně asi nechá ještě nějakou dobu čekat, avšak po tu dobu se na Internet bezpochyby budou s větším či menším úspěchem aplikovat stávající zákony. V žádném případě tedy nejde o džungli, kde je dovoleno vše. Potíž je v tom, že některé stávající zákony jsou neadekvátní; účinnost jiných nelze v podmínkách Internetu úspěšně vymáhat; a pro mnohé platí obojí.
Těch několik málo zemí, jež už “počítačově orientované” zákonodárství mají, patří většinou do skupiny méně či více represivních režimů. Patří sem například Írán, Singapur, Čínská lidová republika (se svou myšlenkou “celostátního intranetu”) nebo Barma, kde je samo vlastnictví modemu závažným trestným činem. Jediný zásadnější pokus regulovat provoz na Internetu v demokratické zemi se odehrál v uplynulých dvou letech v USA. Příběh zákona jménem CDA je také tím nejpoučnějším, co lze v dané oblasti jako příklad uvést, a proto jej zde rozvedu podrobněji.
2. Communications Decency Act
První dodatek americké ústavy, platný od roku 1791, zakazuje Kongresu schválit jakýkoli zákon odporující svobodě projevu, tisku, vyznání a pokojného shromažďování. V angličtině, s právní přesností a přiměřeným patosem, zní ta věta takto: “Congress shall make no law respecting an establishment of religion, or prohibiting the free exercise thereof; or abridging the freedom of speech, or of the press; or the right of the people peaceably to assemble, and to petition the government for a redress of grievances.”
První dodatek zaručuje tedy Američanům víc než pouhou svobodu slova; zaručuje, že jakýkoli pokus omezit ji je automaticky protiústavní. Začátkem roku 1996 se stalo (a tím už je vyzrazena pointa příběhu), že Kongres toto své omezení překročil. Sporný zákon se jmenoval Communications Decency Act (CDA, v překladu snad: zákon o zamezení neslušných projevů v komunikacích), ale ještě před svým schválením byl tiskem nemilosrdně a dvojsmyslně překřtěn na “indecent law”, tedy neslušný zákon. CDA byl projednáván jako součást balíku nových amerických telekomunikačních zákonů, schválených Kongresem dne 6. prosince 1995 a podepsaných prezidentem Clintonem 8. února 1996. Telekomunikační zákon jako celek je velmi významná právní norma, jež zahrnuje především rozsáhlou deregulaci telekomunikací; americké firmy z oblasti místních telefonních sítí, dálkové telefonie, kabelové televize, rozhlasového a televizního vysílání i bezdrátových služeb, dříve oddělené právními přehradami, si nyní mohou plně navzájem konkurovat a vstupovat si navzájem do svých oblastí činnosti. Bezprostředním důsledkem této právní úpravy je další vlna fúzí a příliv jak investičního, tak vysoce spekulativního kapitálu. V každém případě jde o zatím nejdůležitější praktický krok směřující ke vzniku reálné informační dálnice.
Duchovním otcem CDA a jeho zařazení do balíku telekomunikačních právních norem je senátor James Exon, demokrat z Nebrasky, proslulý svým výrokem: “Chci, aby informační dálnice byla úplně bezpečná pro ty naše děcka.” Během roku 1995 byla pornografie na Síti, její údajně nekontrolovatelné šíření a mravní ohrožení mládeže touto cestou velmi vděčným objektem médií – dokonalou ukázkou, jak se tou dobou o podobných věcech psalo, byl obsáhlý a v mnoha ohledech klíčový materiál v týdeníku Time. Odpůrci z řad občanských aktivistů i politiků – mezi nimi se výrazně angažoval především Newt Gingrich – poukazovali od samého začátku na to, že případný zákaz šíření pornografie Internetem bude jednak protiústavní, jednak obtížně vymahatelný, tudíž hloupý. Moralisté nicméně zvítězili a CDA spatřil světlo světa. Po jeho schválení Kongresem ještě internetová komunita, reprezentovaná v této věci především organizacemi jako Electronic Frontier Foundation, American Civil Liberties Union či Citizens Internet Empowerment Coalition, doufala v prezidentské veto. Clinton však zákon podepsal a řada webových stránek se na protest zahalila do černé barvy. Po celý loňský rok a první polovinu letošního tedy v USA platilo, že “kdokoli … použije interaktivní počítačové služby k tomu, aby zobrazil způsobem dostupným osobě mladší 18 let jakoukoli poznámku, požadavek, nabídku, návrh, obrázek či jinou formu komunikace, která zobrazuje, popisuje nebo se týká sexuálních či vyměšovacích aktivit nebo orgánů způsobem považovaným za otevřeně urážlivý dle současných běžně uznávaných norem … bude potrestán pokutou … nebo uvězněn nanejvýš na dva roky …” (ta pokuta mohla dosáhnout až čtvrt milionu dolarů). EFF a jí blízké kruhy podávají situaci tak, že pokud si napíšete na svou webovou stránku byť jediné sprosté slovo – třeba jen tím, že budete citovat Salingera, Hemingwaye či Jamese Joyce – může vám FBI vykopnout dveře a nechat vás poslat na dva roky do vězení. Ve skutečnosti se to ani jednou nestalo, neboť CDA byl od začátku asi myšlen spíše jako sbírání politických bodů od konzervativnější části voličstva (nezapomeňme, schylovalo se k prezidentským volbám i volbám do Kongresu) než jako tvrdě represivní právní norma. Jenže na rozdíl od ČR, kde jsme si už – ke své smůle – jaksi zvykli, že se schvalují zákony, o nichž je od začátku jasné, že se uplatňovat vlastně nebudou, není Amerika – ke svému štěstí – na podobná kouzla zvědavá; tím spíš, když se jedná o možné ohrožení nejposvátnějšího ústavního práva. Proto podala skupina aktivistů a soudců žaloba na neústavnost zákona k americkému Nejvyššímu soudu. Ten po několikaměsíčním projednávání rozhodl, že CDA je neústavní, protože příliš vágně definuje pojem “závadných informací”. Úplné znění rozhodnutí najdete na http://www.aclu.org/court/renovacludec.html.
V sázce bylo samozřejmě víc než jen svoboda užívat four-letter words. Jde o první, tedy precedens vytvářející případ snahy omezit či naopak neomezit Internet jako prostor svobodného projevu.Odpůrci CDA právem poukazují na to, že “ty naše děcka” si mohou závadné materiály snadno pořídit u prvního stánku s časopisy či je shlédnout v televizi, tedy v médiích, jichž se CDA nijak netýká. Faktické schválení cenzury Internetu uvnitř samotné bašty svobody a demokracie by vyslalo neblahý signál do celého světa – zejména do zemí, kde tradičně platí daleko užší pojetí svobody slova než vUSA. Třeba k nám: český tiskový zákon (č. 81/66 Sb.) byl sice několikrát novelizován, základ jeho textu však skutečně pochází z roku 1966, jak naznačuje jeho číslo, a obsahuje řadu neuvěřitelných ustanovení. Zákonná cenzura Internetu ve středoevropských podmínkách rozhodně není nereálným nebezpečím. Jistě, pokud bude někdo chtít takovou politickou kartou zahrát, žádné rozhodnutí dekadentní, liberální atd. Ameriky mu v tom nezabrání. Poskytne však mocný argument oponentům, a to není špatné.
Trocha moralizování závěrem: den odmítnutí CDA by se měl zároveň stát dnem, kdy se začne poněkud odpovědněji přemýšlet o obsahu webových stránek a diskusních skupin. Nejvyšší soud USA vlastně uživatelům Internetu vzkazuje: jste dospělí a svéprávní, užívejte svého média svobodně, bez zákazů a rozumně. Hrozba vyvolání duchů cenzury dosud zavírala ústa i těm, kteří by za jiných okolností tvrdě kritizovali webové hard porno, propagaci násilí, rasismu a podobných věcí. Budeme-li kritizovat obsah konkrétních webových stránek, říkali jsme si, budeme tím zároveň nahrávat těm, kdo chtějí mít v ruce cenzurní otěže. V takové situaci je třeba dát přednost menšímu zlu – a cenzura je bezpochyby tím větším. Tato úvaha je nadále neoprávněná. Zamítnutí CDA dává nejen právo zcela svobodné komunikace, ale zároveň rozšiřuje i prostor pro svobodnou kritiku. Je tedy načase nahlas se ozvat – proti rasistům i dětské pornografii. Larry Flynt by neměl být zakázán, to nejen vytváří nebezpečný precedens pro příští zákazy čehokoli, ale je to zároveň krátkozraké: poptávka po jeho produktech ze světa žádným zákazem nezmizí. Ti, kdo o ně nemají zájem, však mají právo udržovat své cesty a obydlí v rozumné vzdálenosti od kanálu.
Hra ovšem nekončí. V USA se již chystá nová verze, poučená rozsudkem Nejvyššího soudu. CDA je mrtev, přichází CDA II…
3. Kdo nese odpovědnost?
Dne 31. srpna 1996 Johan Helsingius, finský provozovatel největšího a nejznámějšího internetového remaileru – systému, který převezme e-mail o odešle jej určenému příjemci tak, aby zcela zmizela totožnost odesilatele – ohlásil ukončení své činnosti. Helsingius měl potíže již v předchozím roce, kdy byl policejně přinucen prozradit totožnost osob, které pomocí remaileru rozesílaly demystifikující informace o tzv. scientologické církvi – ta se ohradila a podala podnět, v jehož důsledku měl Helsingius na vybranou buď data vydat, anebo si nechat zabavit počítače (a vyzradit tak všechny). Dnes musí čelit obvinění z pomoci při šíření dětské pornografie. Remailer se tak zneužít dá, a zneužíván bezesporu byl – nejen pro pornografii, ale i pro politický extremismus, porušování copyrightů apod. Plnil ovšem i prospěšné funkce, pro něž byl původně založen, pomohl například lidem, kteří se pomocí anonymní komunikace s lékaři zbavili traumat. Denní průchod Helsingiova remaileru činil před jeho uzavřením 7.500 zpráv. Na světě je nadále v provozu kolem 40 podobných služeb.
Dne 25. března 1997 rakouští provideři na dvě hodiny přerušili provoz Internetu v zemi na protest proti policejnímu zásahu z předešlého týdne, při němž byly jednomu z nich – firmě VIPnet – zabaveny počítače. Důvodem zásahu bylo obvinění ze šíření dětské pornografie. Bez přístupu k síti tak zůstalo přes 95 % rakouských uživatelů.
Obě zmíněné události, jakož i desítky dalších, otevírají zásadní otázku. Pokud už je obsahem komunikace na Internetu porušen zákon – a v principu je jedno, zda jde o Web, Usenet či jakoukoli jinou službu – kdo nese odpovědnost? Autor obsahu, nebo provider, tedy poskytovatel služby či připojení?
Přestože většina lidí jen trochu obeznámených s faktickým fungováním Internetu se spontánně přikloní k první možnosti, z právního hlediska je věc stále ještě otevřená. Providera lze chápat jako analogii běžné pošty (která doručuje dopisy a nenese odpovědnost za jejich obsah) nebo telefonní společnosti (kterou také nelze postihovat např. za obscénní nebo výhružné telefonní hovory); lze jej však též přirovnat k rozhlasové nebo televizní stanici, která pochopitelně plně odpovídá za vše, co odvysílá.
Není těžké uhodnout, proč se příslušným autoritám – vládám, parlamentům, soudům – nechce postavit providery internetových služeb do pozice rovnocenné poštám a telekomunikacím. Zbavili by se tím totiž většiny zákonných prostředků pro jakoukoli regulaci internetového obsahu. Jakmile nese odpovědnost za obsah provider, je věc jasná a snadná: nejde o nikoho anonymního, je to zpravidla řádně registrovaná firma (výjimečně fyzická osoba, což je ještě lepší) s definovaným právním statutem, se zástupci zodpovědnými před zákonem a se sídlem, které se nachází na území příslušného státu, takže v něm lze v případě potřeby provést razii – viz citovaný rakouský případ.
Postoj lokálních autorit je sice srozumitelný, ale dlouhodobě neudržitelný. Například v Německu platí od 13. května 1997 zákon, podle kterého každá webová stránka dostupná z Německa podléhá německému právu. Jinými slovy, na providery se vyvíjí tlak, aby blokovali přístup k těm zahraničním webovým stránkám, jež jsou v Německu pokládány za nezákonné. Zákon byl Bundestagem přijat pod tlakem spektakulárního případu, v němž byla žalovanou stranou německá pobočka CompuServe, obviněná z pomoci při šíření dětské pornografie, odpovědný manažer CompuServe GmbH dokonce skončil ve vyšetřovací vazbě. Používá se však již i k politické cenzuře, zatím vůči extremistům – je však známo, že definice toho, co je politický extremismus a co ne, je velmi vágní i v demokratických zemích (postavení ekologických hnutí v ČR!).
Jediným pozitivním řešením – a to platí pro Internet obecně – je ovšem právní úprava pomocí mezinárodního práva. Nejde o bezprecedentní situaci: podobně jsou řešeny např. mezinárodní dohody o rozhlasovém a televizním vysílání (Bernská konvence). Jedině rozsáhlá mezinárodní dohoda může také bezproblémově vyřešit aspoň některé z dále uvedených sporných otázek (například problém copyrightu nebo přidělování doménových jmen).
4. Další sporné otázky
Závěrečná část příspěvku je tvořena komentovaným výčtem některých dalších právních a morálních problémů souvisejících s Internetem. V on-line verzi příspěvku bude tento seznam průběžně doplňován a rozšiřován.
4.1. Copyright
Autorský zákon se vztahuje i na obsah webových stránek a jiné internetové publikace, nesoucí znaky autorského díla, o tom není sporu. Zásadní potíž ovšem může být v prokazování původnosti. Už i na českém Webu jsme byli svědky případu zřetelného porušení autorských práv (Hotlist versus Seznam), který – mj. i díky mediálnímu tlaku – skončil velmi rychle dohodou a stažením sporného obsahu. Zde ovšem šlo daleko víc o nezodpovědnou klukovinu než o promyšlený čin. Jak by podobný případ dopadl před tuzemským soudem, o tom se zatím lze jen dohadovat. V USA a v Británii je dokumentována řada soudních případů, výsledky nejsou jednoznačné.
4.2. Junk mail
Nevyžádané mailové zásilky, zpravidla reklamního charakteru, představují značnou nepříjemnost pro příjemce; zejména tehdy, jsou-li odesílány na adresy list serverů obhospodařujících mailové konference. Zároveň je však junk mail pro své provozovatele vydatným zdrojem příjmu, takže sám od sebe, jen pod morálním nátlakem, v žádném případě nezmizí. V USA došlo v poslední době k několika soudním rozhodnutím postihujícím firmy nebo osoby rozesílající nevyžádané hromadné mailové zásilky. Žalující stranou byli obvykle provideři nebo provozovatelé on-line služeb (např. CompuServe versus Cyber Promotions). U nás je junk mail daleko méně rozšířen než v USA, což se bohužel téměř jistě v dohledné době změní. Proto by se legislativa měla včas na tento jev připravit.
4.3. Doménová jména
Internet je stále ještě silně poznamenán tím, že ve svých začátcích fungoval “na čestné slovo”, že základem jeho regulace byl gentleman´s agreement mezi uživateli. V období nastupující komerce se nadále nelze na tyto mechanismy spoléhat. Zřetelně je to vidět na problémech spojených s registrací jmen domén. Současná pravidla nepostačují potřebám elektronické komerce.
Komerční subjekty pokládají za přirozené, že jejich název v té či oné podobě tvoří jejich doménové jméno: Microsoft hledáme zcela přirozeně na http://www.microsoft.com, IBM na http://www.ibm.com, Software602 na http://www.software602.cz. Do jaké míry je však takové jméno domény vymahatelné? Je dokumentována celá řada případů registrace doménového jména té či oné firmy někým jiným, kdo byl rychlejší. Někdy šlo o recesi, jindy byly důvody veskrze zištné – tak či onak, na všech těchto případech (k nejznámějším patří McDonald´s či londýnský obchodní dům Harrods) se jasně prokázalo, že zákony o ochranných známkách, v což firmy vesměs doufaly, nelze na doménová jména aplikovat. Situace je velmi otevřená, částečně by ji snad mohlo vyřešit nedávné zavedení sedmi nových domén nejvyšší úrovně (.arts, .firm, .info, .nom, .rec, .store, .web, dle návrhu IAHC, jakož i národní iniciativy (např. domény .ltd.uk a .plc.uk ve Velké Británii).
4.4. Ochrana osobních údajů
K základním lidským právům a svobodám patří právo občana na informace (viz následující odstavec) i na ochranu jeho osobních údajů. To druhé z nich je u nás nejen zakotveno v Ústavě, ale – jako jedno z mála práv tak či onak spojených s informačními technologiemi – je také přesněji specifikováno Zákonem č. 256/1992 Sb. (o ochraně osobních údajů a informačních systémech). Pod definici informačního systému, uvedou v tomto zákoně, se vejde leckterý webový server (“Informačním systémem se rozumí funkční celek zabezpečující cílevědomé a systematické shromažďování, zpracovávání, uchovávání a zpřístupňování informací.”).
Zmíněný zákon stanoví provozovateli informačního systému celou řadu povinností včetně klíčové klauzule zákazu sdružování informací a informačních systémů sloužících k rozdílným účelům. Bez splnění této podmínky se totiž otevírá cesta k nejrůznějšímu zneužití osobních údajů. Zákon bohužel neukládá téměř žádné sankce těm provozovatelům informačních systémů, kteří jeho ustanovení poruší: pokud nějakým způsobem poškodí fyzickou osobu – ať již uvedením nepravdivých údajů nebo jinak – má poškozený nárok pouze na pozastavení přístupu k mylné informaci, její opravě nebo likvidaci, a dále na “zaplacení přiměřené peněžní úhrady”. O případné možnosti tvrdšího postihu vůči těm, kdo vědomě nebo i nedbalostí zneužijí osobní data občanů nebo je vystaví napospas zneužití z jiné strany, zákon nehovoří. V tom se situace u nás velmi liší např. od západní Evropy, kde se zneužití osobních dat pokládá za poměrně závažný trestný čin.
4.5. Právo na informace
Právem na informace se rozumí především povinnost státních orgánů poskytovat informace veřejnosti. Zde jsou celému světu příkladem Spojené státy americké, kde je toto právo dotaženo zatím asi do nejdokonalejší podoby. Obecně platí, že americké státní orgány jsou povinny poskytovat občanům všechny informace s výjimkou těch, u nichž to jasně stanoví zákon (nevymezuje se tedy, co občan vědět smí, ale co vědět nesmí). K informacím vyňatým z této povinnosti patří např. veškeré údaje CIA, některé údaje FBI, informace klasifikované jako tajné prezidentem USA, údaje orgánů finančního a bankovního dohledu, některé údaje orgánů činných v trestním řízení apod., tedy vesměs údaje, u nichž je omezení přístupu v celospolečenském zájmu.
Každý federální úřad v USA musí mít zvláštní útvar pro poskytování informací veřejnosti. Každý také musí vykazovat Kongresu podrobný seznam zamítnutých žádostí o poskytnutí informací se zdůvodněním. Současná americká vláda a zejména viceprezident Albert Gore se silně angažují ve využití Internetu jako prostředku poskytování informací občanům. Americké úřady vycházejí z toho, že poskytování informací o jejich činnosti je ve veřejném zájmu.
V České republice je právo na informace deklarováno Listinou základních práv a svobod (oddíl druhý, článek 17, odst. 5: “Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.”). Potíž spočívá v druhé větě této citace: v ČR dosud nemáme specializovaný zákon o právu občanů na informace, resp. o povinnosti úřadů tyto informace poskytovat. Předpisy, podle nichž se v praxi postupuje, jsou zastaralé, neadekvátní a poskytují úřadům značný manévrovací prostor. Pokud se chce úřad vyhnout plnění své ústavní povinnosti poskytovat informace, téměř vždy se mu to povede, neboť soudní cesta je pro jednotlivce příliš nákladná a zdlouhavá.
4.6. Přímá elektronická demokracie
Rozrůstání Internetu a především vyhlídky na tzv. informační dálnici, která z něj pravděpodobně vzejde, otevírají – mezi mnoha jinými – i téma navýsost politické: spor mezi zastupitelskou a přímou demokracií. Prozatím se nestal předmětem většího zájmu politiků ani veřejnosti nikde na světě, protože každá diskuse byla ryze akademická: efektivní přímou demokracii nelze technicky realizovat. Internet a jiné Nety ovšem mění situaci. Pokud si jako technickou podmínku přímé demokracie představíme tlačítko připojené k televiznímu přístroji, jehož stisknutím má každý divák možnost říci ANO nebo NE, pak je pravděpodobné, že USA budou podobnou možností disponovat ještě do roku 2000, zbytek vyspělého světa o deset let později. a co teď: zrušíme parlamenty jako věc nadále nepotřebnou a budeme vše důležité rozhodovat celonárodním hlasováním, jehož výsledky mohou být sečteny a zveřejněny během několika minut?
Zní to lákavě, jenže to platí pro spoustu myšlenek, které v praxi vedly k nelákavým koncům. Dá se tušit, že požadavek přímé elektronické demokracie se stane jedním z hlavních bodů politiky1 moderní levice, snad dokonce praporem nad její hlavou. Realizační protiargumenty – náklady, zajištění bezpečnosti a nezfalšovatelnosti dat apod. – mohou celou věc zdržet, ale samy o sobě určitě nebudou stačit, takže obránci parlamentního systému by se měli začít připravovat už dnes.
Zajímavým způsobem je nedávno podpořil Bill Gates. Ve své knize The Road Ahead, která je v podstatě vášnivým chvalozpěvem na možnosti budoucí informační dálnice, se k přímé elektronické demokracii staví kriticky. Podstata jeho argumentu rozhodně stojí za ocitování: “V mechanismu vlády zastávají volení zástupci – zprostředkovatelé – důležité místo: přidávají hodnotu. Jsou placeni za to, aby porozuměli jemným detailům komplikovaných problémů. (…) Je to v každém případě práce na plný úvazek. Díky takovému systému pak nejlepší politici mohou přijít a navrhnout nesamozřejmá řešení, nedosažitelná prostředky přímé demokracie, protože sami voliči by nemuseli vždy pochopit význam kompromisu pro dlouhodobý úspěch.”
Kvalifikace je určitě důležitým argumentem. Dalším, neméně významným, je zpětná vazba. Poslanci nejen rozhodují, ale též viditelně nesou za svá rozhodnutí odpovědnost, přinejmenším morální. To ostatně platí pro jakýkoli dosud známý způsob vlády včetně nejtvrdších diktatur. Přímá demokracie by úplně oddělila rozhodnutí od odpovědnosti za ně, vyřadila by tedy ze systému řízení společnosti zpětnou vazbu. Což vypadá jako počátek zas jedné cesty do pekel dlážděné dobrými úmysly. Tak či onak, politici a politologové blízké budoucnosti by rozhodně měli rozumět principům fungování informačních systémů. Ve svém, ale hlavně v našem zájmu.
Vzhůru ke světlým zítřkům!
Tento příspěvek byl publikován na konferenci RUFIS´97. Zpět na blog