První volební mobilizace na internetu
29.8.2003, Alvin Toffler
Pomocí nových technologií se mohou mnohem rychleji a účinněji organizovat političtí aktivisté. Díky internetu dostává novou podobu i předvolební agitace. Svědčí o tom rozbíhající se kampaň k americkým prezidentským volbám.
Jestliže nežijete ve Spojených státech, je pravděpodobné, že jste nikdy neslyšeli o Howardu Deanovi. Neměli byste z toho ale mít komplex méněcennosti: ani ti, kteří v Americe žijí, asi nevědí, o koho jde. Howard Dean je guvernérem Vermontu – maličkého státu na severovýchodě USA, jenž má méně obyvatel než Komorské ostrovy, které se jeví jako tečka na mapě někde v Indickém oceánu mezi Madagaskarem a Mosambikem. Ale Dean by mohl změnit vaši budoucnost. Aniž by jeho jméno bylo obecně známo a s málem prostředků se Dean chce stát prezidentem Spojených států. Kampaň, kterou za tímto účelem zahájil, by se mohla stát lekcí pro politiku budoucnosti. Zatímco ostatní želízka v ohni Demokratické strany zahájila kampaň v tradičních médiích, Dean použil internet.
Napojte se na Meetup
Již před rokem 1990 hovořili futuristé, včetně nás dvou, o způsobech, kterými počítače a komunikace mohou jednoho dne změnit politický proces. Nyní začínáme vidět, že se tato předpověď vyplňuje. Dean a jeho příznivci využili webové stránky nazvané Meetup.com, která sama sebe označuje za „bezplatnou službu organizující místní setkání o čemkoliv a kdekoliv“. Meetup zprostředkoval schůzky skoro 400 tisíc lidí zajímajících se o 1300 odlišných témat v 568 městech v 35 zemích. Funguje to tak, že pokud se zajímáte třeba o Harryho Pottera, domácí porody, SARS nebo sci-fi literaturu, pokud si chcete procvičovat cizí jazyky nebo diskutovat o psech, přihlásíte se na Meetup a ten vás spojí s vašimi sousedy, kteří mají podobné zájmy, a navrhne místo k setkání – kavárnu, knihkupectví nebo bar. Jestliže se zajímáte o Howarda Deana, můžete se tímto způsobem také spojit se 35 tisíci dalších lidí, kteří se zapsali na lokální schůze zabývající se jeho osobou. Tak by mohlo být zformováno jádro aktivistů do kampaně, tedy ti, kteří budou roznášet volební letáky, shánět fondy a organizovat předvolební setkání. A navíc těchto 35 tisíc lidí může použít internet k oslovení milionů potenciálních voličů, aniž by tím Deanovu volebnímu štábu vznikly nějaké náklady.
Sesaďme guvernéra Kalifornie!
Jakkoli to vypadá jako čistě americký problém, ve skutečnosti není. Ve Venezuele se blíží referendum, které by mohlo sesadit prezidenta Huga Chaveze a vést – jak mnozí říkají – k občanské válce, pokud odmítne odstoupit. V příštím roce pravděpodobně proběhnou ve Velké Británii a Švédsku referenda o připojení ke společné evropské měně euro. Maďarsko, Polsko, Česká republika, Slovinsko, Slovensko, Litva a Malta již v tomto roce uspořádaly referenda, která potvrdila jejich připojení k Evropské unii. Referendum jistě není ničím novým, mění se ale to, co jej doprovází. V Kalifornii odpůrci guvernéra Graye Davise vyzvali k vypsání referenda na jeho sesazení. Aby se oficiální referendum konalo, je třeba, aby petici s touto žádostí podepsalo zhruba 900 tisíc lidí. Grayovi odpůrci překvapili každého tím, že použitím internetu dokázali rychle získat téměř 90 % z požadovaného množství podpisů. Dnes je možné stáhnout si tiskopis petice během sekundy a podepsat jej, aniž bychom opustili supermarket nebo nákupní molo. Když se jistý počet velkých společností postavil proti referendu, byly na oplátku – slovy jednoho vedoucího pracovníka – „zahlceny e-maily“. Internet a další technologie umožňují nepřetržitý pohled na stále pečlivěji vybrané skupiny. Tím můžeme provádět mnohem sofistikovanější průzkumy veřejného mínění, které se nespokojují se zjednodušujícímu otázkami ano – ne. Respondentům mohou být pokládány mnohem složité otázky, například „jak čistý vzduch jste ochotni vyměnit za zmenšení nezaměstnanosti o x procent?“ Organizátoři kampaní budou moci lákat mladé voliče nebo aktivisty novými způsoby. Místo nudných (a klamavých) proslovů a zjednodušujících komentářů k tématům se budou moci politici zítřka pokusit zaujmout a přilákat mladé voliče do svého tábora vzrušujícími počítačovými hrami. Americká armáda již zavedla jednu on-line hru, jejímž cílem je přilákat mladé muže a ženy: politici budou vábit voliče stejným způsobem. Hry budou simulovat volby nebo politická zápolení a za použití vizuálních efektů a hudby vyzývat hráče k politické podpoře. Jak jsme napsali před více než desetiletím, „rozvoj interaktivních sítí přemístí nástroje politických her do milionů obývacích pokojů“.
Souhra mnoha médií
Když ve východní Evropě padly komunistické režimy, mnoho expertů to přičítalo vlivu televize. Namítali jsme v té době, že bychom se neměli zaměřovat na jednu technologii, ale na souhru mnoha odlišných médií. V Posunu moci jsme napsali: „Miliony počítačů, faxů, tiskáren a kopírek, videorekordérů, videokazet, pokročilých telefonů, spojených kabely a satelity, mohou vzájemně komunikovat, a nemůžeme je tedy pochopit izolovaně.“ Dnes je tato věta ještě pravdivější, protože máme k dispozici mobilní telefony, DVD a mnoho dalších nástrojů k rozšiřování zpráv – nebo přesněji řečeno milionů sdělení přizpůsobených potřebám uživatelů. Tvrdí se, že jestliže se kyberpolitika rozvíjí jen pomalu, není to proto, že by lidé měli nedostatek informací, ale jednoduše proto, že se nezajímají o politiku. To je částečně pravda. Předpokládá to ale dvě věci. Za prvé, že dokonce i bez nových médií jsou informace jednoduše a bezpečněji přístupnější – to však neplatí v mnoha částech světa. A za druhé, že politická apatie je přetrvávající věc – což není. Historie překypuje příklady, kdy na první pohled apatická populace náhle vybuchla s hněvem, nadějí či jinou emocí. Podívejme se třeba na dnešní Írán. Bez internetu by protiváleční aktivisté nebyli nikdy schopni zorganizovat po celém světě tak rychle a efektivně masová shromáždění jako na počátku americké várky v Iráku. Každý, kdo si myslel, že kyberpolitika končí, tím byl velmi překvapen. Howard Dean se může, ale nemusí stát světoznámým jako prezident Spojených států. I když ale prohraje, odejde jako průkopník nových politických metod.
Tento text vyšel poprvé v deníku Lidové noviny 19. 07. 2003,
s laskavým svolením Tribune Media Services