Stabilní svět kontroly
18.1.2007, Petr Fischer
Komunita – Identita – Stabilita. To není heslo z projevu George Bushe, nejde o citát z proslovu Tonyho Blaira ani o slova předsedy Evropské komise nebo francouzského či ruského prezidenta.Nicméně každý z nich tento politický trojúhelník do vlastních projevů pravidelně bez problému vměstnává. Komunita – Identita – Stabilita je slogan, který Aldous Huxley vetkl do štítu Světovému státu, jehož život líčí v románu Krásný nový svět (Brave New World).
Je zarážející, v kolika detailech se svět této antiutopie, vymyšlený Huxleym v roce 1932, podobá tomu našemu. Vzpomněl jsem si na to minulý týden, když jsem na tomto místě spolu se svým kolegou v psacím páru prožíval příběh nešťastných ptáků, které lidé ze strachu z chřipky možná
jednou nenechají už ani létat. To, že „vše musí být pod kontrolou“, platí v lidském světě už dlouho, i když dohlížecí projevy společností kontroly, v nichž jsme se zabydleli, nemusejí být vždy viditelné jako za přehledných časů Brežněvova socialismu a Reaganova boje s Říší zla.
Obraz volných ptáků, nedbajících na smrtelnou úzkost lidí z viru H5N1, velmi dobře ilustruje, jak společnost kontroly funguje. Co je pro ni důležité a jak se liší od minulé společností autorit a uzavřených systémů, jakými byla škola, armáda nebo zaměstnání. Tyto systémy dnes někteří komentátoři, kteří analyzují bouře na francouzských banlieues označují za hlavní integrační stroje, jejichž chod se před časem zadrhl, a do ulic tak naplno mohla vtrhnout nahromaděná destruktivní síla asociálna.
Tažní ptáci kreslí na obloze nádherné dráhy letu. Lze je číst jako symboly proudění přírodní i lidské energie, peněz, vědomostí nebo moci. Síť těchto siločar je nečitelně hustá, ale dokud se neděje nic mimořádného, stačí pro přehled udržovat kontrolní uzlové body, kde se toky sbíhají do lokálních center.
Úspěch v tomto světě je zajištěn buď získáním uzlových bodů a skrytým budováním nových, nebo vynuceným a nikdy nekončícím přizpůsobováním trhů a cílových skupin, dobrovolným i vnuceným přepínáním identit, umožňujícím pružné propojování proudů v jakési energetické, finanční, informační by-passy.
„Dobývání trhu se již neuskutečňuje vytvořením disciplíny, nýbrž získáním kontroly, fixací toků spíše než snížením nákladů, více transformací výrobku než specializací výroby,“ popisuje současnou společnost Gilles Deleuze ve stati Postskriptum ke společnosti kontroly. Starou přehlednou hierarchii továrny nahradil věčně proměnlivý labyrint podniku. „Oddělení prodeje se stalo středem anebo ,duší‘ podniku. Říkají nám, že podniky mají duši – to je skutečně nejhrůzostrašnější zpráva na světě. Marketing se stal nástrojem společenské kontroly a vytváří nestoudný rod našich pánů.“
Sítě fungují efektivně (ptáci podle programu v klidu létají sem a tam), dokud se v nich neprobudí virus, který tvoří potenciální možnost sítě, stejně jako rakovina je možností tělesné buňky. Jakmile se objeví virus – a ten se nakonec naštěstí pro politiky objeví vždy -, okamžitě začíná boj o vyvážení systému, v němž vládne heslo Komunita -Identita – Stabilita.
Znepokojivým parazitem není jen virus H5N1, kulhavka a slintavka, BSE, muslim v křesťanské Evropě, Rom v maloměstském sousedství, přistěhovalec první, druhé, třetí generace, počítačová štěnice, zelený aktivista nebo teroristická skupina. Parazitem je fakticky každý, kdo odmítá přijmout a zvnitřnit marketingový způsob myšlení, kdo odmítá létat po kontrolovaných trasách, kdo se odmítá identifikovat s podnikem, který jedině přináší štěstí.
Platí to pochopitelně i pro umění. Když v Huxleyho románu Krásný nový svět vysvětluje kontrolor Divochovi, proč se už nehraje Shakespearův Othello, má poměrně jednoduchou práci – ve světě stability, kde lidé nestonají, žijí v bezpečí a nemusejí mít strach ani ze smrti, nejsou taková dramata potřebná, protože zbytečně znepokojují. Je to daň za stabilitu, vysvětluje kontrolor a místo toho doporučuje Divochovi pocitové filmy, které si užívá každý. Divoch však namítá:
„Ale ty filmy přece nemají žádný smysl!“ „Tyhle filmy mají smysl samy v sobě, poskytují divákům všeobecně příjemné emoce.“ „Ale… píšou je idioti… protože to je skutečně idiotské. Psát, když není co říci…“ Drtivá kritika Divochova motivuje kontrolora ke kontradrajvu: „Ale to právě vyžaduje velkou vynalézavost. Dělat auta z minimálního množství oceli – umělecká díla z ničeho, jen z pouhých pocitů.“
Ve stabilním světě kontroly není pro žádné opravdové umění místo, a tak úplně mizí ze scény nebo je vytlačováno na okraj. A pronikne-li na hlavní jeviště, pak jenom proto, aby svou vynucenou provokativností šokovalo, pobavilo, rozvířilo chabnoucí diskusi a vyvolalo krátkodobé potěšení – Turner Prize, žralok v akváriu Damiena Hirsta, Černého Saddám v akváriu a vůbec celé Bienále současného umění v Karlíně, Pode Bal na Hradě, trnová koruna na Rudolfinu.
Na centrální scéně, v záři reflektorů mediálního zájmu, běží překombinované historky idiotů, kteří předvádějí, že i z ničeho dovedou v nekonečném seriálu naservírovat „Vaši denní dávku emocí“. A přitom si ani na chvíli nepovšimnou vlnivé ptačí křivky, která míří na jih.
Tento text byl poprvé uveřejněn v Lidových novinách
Zpět na blog