Informační technologie mění ekonomiku
18.1.2007, Jiří Zlatuška
Ekonomika Spojených států je v posledních letech neobyčejně úspěšná v tom, jak se jí daří kombinovat nízkou inflaci, nízkou míru nezaměstnanosti a zrychlování růstu produktivity. Tyto výsledky se obecně přičítají působení informačních technologií a zejména pak dopadu rozvoje Internetu a jeho průniku ekonomickými aktivitami ve všech možných oblastech činnosti. Ekonomové, politici i ekonomičtí publicisté v této souvislosti stále častěji hovoří o „nové ekonomice“ jako o nově se prosazujícím systému organizace finančních, průmyslových a obchodních aktivit. Ten svým aktérům přináší nové prostory pro růst i velké konkurenční výhody v globálním měřítku.
Tržní prostředí, které je utvářeno využíváním revolučního technologického pokroku a zejména výpočetní síly osobních počítačů, vysokorychlostních komunikací a Internetu, bývá v různých svých projevech charakterizováno jako „informační ekonomika“, „síťová ekonomika“, „digitální ekonomika“, „znalostní ekonomika“ či „riziková společnost“. „Nová ekonomika“ je souhrnný název pro tento soubor, jehož společným jmenovatelem je rychlejší růst a nižší inflace.
Ekonomická literatura obsahuje výzkumné práce desítek autorů, jejichž výsledky novou ekonomiku popisují nebo její projevy testují vzhledem k měřeným nebo měřitelným ekonomickým veličinám. Pojmenování nová ekonomika („the New Economy“) se v nich jako ekonomický termín začalo objevovat od poloviny roku 1999 a výrazně zvýšenou frekvenci lze zaznamenat v publikacích z první poloviny roku 2000, do té doby se označení nová ekonomika („a new economy“) objevovalo v generickém významu či pro souhrnné označení trendu, jehož jednotlivé projevy zkoumaly ekonomické práce odděleně. Akcelerace, se kterou se tento termín dostal z amerického prostředí i do popředí pozornosti ekonomů i politiků odpovídajících za rozvoj svých zemí (na konci června t.r. např. uspořádala OECD v Paříži velkou mezinárodní konferenci „Partnerství v nové ekonomice“), by neměla nikoho překvapit – půl roku je v dynamice nové ekonomiky dlouhá doba, jako krátká se může jevit nejvýš v ekonomice marxistické nebo ekonomice ocelových ingotů, těžby surovin a písní práce ve velínech jaderných elektráren.
Strukturální trendy
Činitelem generujícím novou ekonomiku jsou dlouhodobé strukturální trendy. V jistém smyslu se dokonce nic nového neděje. Podstata ekonomiky je i nadále založena na lidské přirozenosti a „je poháněna především tím, jak lidská psychologie ztvárňuje hodnotový systém, který pohání kompetitivní tržní ekonomiku,“ řečeno slovy Alana Greenspana z projevu na Berkeley v roce 1998.
Robert Solow (emeritní profesor MIT, Nobelova cena z roku 1987) v publikaci o technických změnách a agregované produkční funkci vypracoval v roce 1957 jednoduchý model umožňující popis ekonomického růstu založený na produkčních funkcích s explicitní representací technického pokroku, kapitálu a práce. Tento model úspěšně vysvětlil, že bez technického pokroku nemůže pokračovat růst, a ukázal nemožnost ztotožnění tohoto parametru s kapitálem nebo prací. Pro ekonomy vyrostlé v prostředí vytvořeném na dokazování předností socialistické ekonomiky nad ekonomikou kapitalistickou a navyklé na preferenci ekonomické „základny“ nad „nadstavbou“ tento model zůstal panaceou, která nemůže být fatálně změněna.
Zásadní slabostí Solowova modelu však byla charakterizace technického pokroku jako veřejného statku. Novou ekonomiku s technickým pokrokem z velké části vázaným na využití informačních technologií a Internetu však v rámci takového zjednodušení dobře postihnout nelze a její dynamika je lépe popsána s využitím mechanismů positivních zpětných vazeb. Na jejich formalizaci v rámci modelu rostoucích výnosů a v matematickém aparátu nelineárních Polyovských a stochastických procesů založených na závislosti na realizované cestě pracoval od počátku 80. let Brian Arthur (Santa Fe Intitute a Stanfordova universita, Schumpeterova cena za ekonomii z roku 1990). Tento přístup byl v 80. letech ekonomickou komunitou ostentativně ignorován a až v 90. letech se stal součástí širšího intenzivního zkoumání a také teoretickým východiskem pro popis chování podstatných jevů v prostředí nové ekonomiky. Teorie endogenního růstu Paula Romera (Hooverův institut na Stanfordově universitě) modifikuje Solowův model (Solow sám přiznal, že technický pokrok jako exogenní faktor uvedl prostě proto, že nechápal příčiny technických změn) tím, že technický pokrok překlasifikovává na statek, který je předmětem soukromé kontroly a který podléhá částečné výlučnosti byť se schopností opakovaného znovupoužití za nulovou mezní cenu. Paul David (All Souls College v Oxfordu, dříve Stanfordova universita) s Douglassem Northem (Washingtonova universita v St. Louis, Nobelova cena z roku 1993) zkoumali roli závislosti na cestách v historii ekonomiky, další autoři závislost na cestách použili např. pro zkoumání sociální volby a politického neklidu.
Rostoucí výnosy přinášejí rostoucí vějíř inovací, který novou ekonomiku podmiňuje. Skutečnost, že to nemusí být pozorovatelné na měřených výsledcích ekonomik, není způsobena neexistencí tohoto mechanismu, jako spíš problémem malé adekvátnosti měřených veličin a velké setrvačnosti v určování parametrů, které jsou shromažďovány: Lester Thurow (Sloanova škola managementu na MIT) např. upozorňuje na to, že Spojené státy vynakládají třikrát víc prostředků na zemědělské statistiky než statistiky týkající se národního důchodu. Po ekonomické krizi ve 30. letech se americké federální statistiky soustřeďují na monetární parametry, které ovlivňují cyklické procesy v ekonomice, zejména HDP, inflaci, nabídku peněz a nákupy spotřebního zboží, o kterém se má za to, že ovlivňuje ekonomické cykly, tj. např. nákupy domů a aut. V „Ekonomických indikátorech“, které měsíčně vydává výbor amerického Kongresu, se produktivita objevuje až na šestnácté straně, přestože z hlediska dobrého fungování ekonomiky je to zřejmě parametr nejdůležitější. Není divu, že pro ty politiky, kteří své uvažování kotví v jistotách industriálního věku devatenáctého století, nemusí být subtilní mechanismy digitálního věku postřehnutelné.
Informační technologie
Určující charakteristikou nové ekonomiky je samozřejmě to, že její růst je dán informačními technologiemi nové generace, zejména pak Internetem. Skepse týkající se toho, zda masové investice byly nebo nebyly optimální alokací investic, byly živeny nejednoznačným vysvětlením poklesu produktivity, který nastal prakticky současně s tím, jak se objevily osobní počítače: zatímco v období let 1948 – 1973 stoupala v USA ročně multifaktorová produktivita o 1,9 % a produktivita práce o 2,9 % ročně, po roce 1973 to bylo jen 0,2 % resp. 1,1 %. a k obdobnému zpomalení došlo ve většině průmyslových zemí v OECD. Robert Solow k tomu v roce 1987 v New York Review of Books napsal: „Počítačový věk můžete vidět všude, jen ne ve statistikách produktivity.“
Ještě na konci roku 1999 stála před proponenty positivních vlivů informačních technologií na ekonomický růst otázka, jak Solowův paradox vysvětlit. Davidova „teorie dynama“ z roku 1980 spočívala v použití analogie s obdobím elektrifikace Ameriky, kdy docházelo k obdobnému zpoždění přínosů nové technologie za masivními investicemi do ní. Jeremy Greenwood (Rochesterská universita) v práci „Třetí industriální revoluce: technologie, produktivita a nerovnost příjmů“ z roku 1997 ukazuje výsledky analýzy, které pro tuto teorii ukazují, že náklady spojené s křivkami učení, tedy s kvalifikací lidí, kteří nové technologie používají, způsobují, že výše ročního růstu produktivity na 20 let klesá a že linii původního trendu, tj. produktivity, které by bylo dosaženo prodloužením staré míry růstu, nová křivka růstu protne až po 40 letech. Počáteční fáze čekání na přínosy technických zázraků tak vypadají, jako když pozorujete trávu růst – která však nakonec vyroste.
Robert Gordon (Nothwestern University) publikoval v první polovině roku 1999 analýzu statistických dat („Učinila ,nová ekonomika‘ zpomalení produktivity zastaralým?“), ve které prokázal nárůst produktivity práce za druhou polovinu 90. let, který sice způsobily informační technologie, avšak jeho data svědčila o tom, že se veškeré toto zrychlení koncentrovalo pouze do efektivnější výroby hardwaru. Již tato data, nejen měřitelná, ale také měřená, znamenala začátek obrácení mnoha nevěřících Tomášů. New York Times tak 14. dubna 1999 mohl citovat Solowa: „Mé názory na tuto věc se mění. Stále si ale nejsem jistý. Vždycky se tvrdilo, že lidem trvá velmi dlouho, než začnou informační technologie používat a skutečně se stát efektivnějšími. To dnes vypadá mnohem přesvědčivěji, než tomu bylo před rokem nebo před dvěma.“ O pár měsíců později jeden z nejsilnějších kritiků modelu nové éry, guvernér Fedu Lawrence Meyer, který do té doby neustále varoval, že americké ekonomice hrozí inflační exploze, musel ve světle reálných fakt v projevu ve Filadelfii 8. září 1999 uznat, že trend akcelerace růstu produktivity již zřejmě vzrostl natolik, že neguje starý vztah mezi inflací a nezaměstnaností.
Z Gordonových čísel se zdálo, že se dopad nové ekonomiky sice projevuje, ale pouze v oblasti výroby počítačů, což by samozřejmě samo o sobě mnoho neznamenalo. Revize statistických dat, ke které došlo v říjnu roku 1999, ovšem ukázala, že lze měřit parametry, které vykreslují obrázek mnohem zajímavější. Rozhodující obrat v tomto směru přinesla práce Stephena Olinera a Daniela Sichela (Federal Reserve Board ve Washingtonu) „Návrat růstu na konci 90. let: Je způsoben informačními technologiemi?“ z února 2000. Analýza růstu produktivity ukázala, že data dovolují identifikovat podstatný příspěvek obou složek, jak používání počítačů, tak technického pokroku při jejich výrobě. Celkově pak oba tyto faktory přispěly ke zhruba dvěma třetinám navýšení růstu produktivity, ke kterému mezi první a druhou polovinou dekády došlo.
Oliner a Sichel použili k vyhodnocení příčin změn produktivity neoklasický model založený na anlýze produkčních funkcí. Kapitál rozdělili do různých komponent se vztahem k IT (hardware, software a komunikace) a vyhodnotili příspěvek každé této složky. Zjistili, že ve zvýšení míry růstu produktivity o jeden procentní bod ve druhé polovině 90. let přidalo užití IT kapitálu zhruba 0,5 procentního bodu za rok k nárůstu produktivity práce. V tom ovšem není obsažen veškerý možný přínos IT, protože multifaktorová produktivita může být dále ovlivněna růstem produktivity ve výrobě polovodičů a počítačů. Z tohoto faktoru vychází příspěvek zhruba 0,2 procentních bodů za rok. Celkově tedy vychází, že informační technologie přinášejí zhruba dvě třetiny pozorovaného zvýšení produktivity. Ani tento odhad však ještě nezahrnuje účinky jiných typů kapitálových investic, které v této době působily, ale na konci 90. let nedošlo k jejich nárůstu. Nárůst produktivity, který lze přičíst používání Internetu v těchto výpočtech zahrnut sice je, ale jeho dopad může být v blízké budoucnosti ještě mnohem vyšší zejména díky výslednému obecnému snižování transakčních nákladů.
Na červnové konferenci OECD tak Martin M. Baily, předseda Rady ekonomických poradců USA, konstatoval velmi jednoznačně: „Je namístě mluvit o nové ekonomice.“
Vliv na mechanismus
Skutečnost, že k akceleraci růstu s výrazným přispěním informačních technologií došlo v druhé polovině 90. let, je možné dávat dohromady s rozvojem komerčního užití Internetu, ke kterému došlo přesně ve stejné době. Incidence se síťovými efekty ekonomiky rostoucích výnosů a jejími mechanismy positivních zpětných vazeb dává velmi dobré opodstatnění hypotéze, že nová teorie růstu založená na závislosti na cestách je skutečně adekvátním popisem dějů v nové ekonomice.
Chceme-li pochopit, v čem může Internet přinášet novou kvalitu, jsou k tomu vzpomínky těch, kteří si v dávných dobách vyprávěli o rozdílech informačních náročností centrální ekonomiky a trhu, stejně málo relevantní, jako je vedoucí směny někdejšího výpočetního střediska, který umí číst děrnou pásku proti světlu, vzhledem ke školákovi na konci 90. let, který zvládl přípravu WWW stránek na osobním počítači svých rodičů připojeném na Internet a programování appletů v jazyce Java.
Nová ekonomika v sobě zahrnuje transformace na digitální ekonomiku, ve které se bude stále rostoucí podíl tvorby ekonomických hodnot odehrávat na úrovni zpracování digitálně vyjádřených symbolů, nikoli zpracování materiálních objektů. To má řadu důsledků, které tradiční ekonomiku přivádějí do situace selhávajícího trhu. Díky jednoduché možnosti kopírovat digitálně representované komodity bez ztráty kvality pozbudou jejich vlastníci možnost jednoduše a bez dodatečných nákladů vyloučit ostatní z jejich užívání – jinak základní vlastnost podmiňující schopnost vlastníků získat odměnu od těch, kdo chtějí jimi drženou komoditu užívat. Dalším důsledkem jednoduchého kopírování za prakticky nulovou cenu je ztráta rivality a tím i praktická nemožnost producentů stanovit cenu produktů blízkou marginální (nulové). Digitální ekonomika dále přináší ztrátu transparentnosti nákupních transakcí, totiž předpoklad toho, že si kupující je schopen stanovit hodnotu, za kterou mu kupovaná komodita stojí. S tím souvisí využívání mechanismu „uzamknutí“ zákazníků tím, že vytvoří situaci, kdy změna producenta potřebné komodity vytvoří přílišné těžkosti (tento jev vedoucí k selhání trhu je podstatou sporu kolem Microsoftu – směšovat ho s přirozeným monopolem nebo dokonce jen s efektem úspor z rozsahu je fatálním nepochopením podstaty digitální ekonomiky).
Důsledky těchto odlišností nové ekonomiky od ekonomiky fyzických komodit znamenají nutnost vyvíjet metodologicky nové přístupy. Homo economicus, racionálně myslící činitel maximalizující vlastní zisk, je v prostředí těchto anomálií ne vždy použitelná abstrakce. Rostoucí výnosy znamenají existenci více rovnovážných řešení či nejednoznačná řešení vzhledem k použité cestě, což se rovněž s tradičními ekonomickými paradigmaty příliš nesnáší. Teorie endogenního růstu se s pomocí toho např. podařilo nalézt exaktní formulaci jevu, který Joseph Schumpeter (Harvardova universita, zemřel 1950) velmi nejednoznačným jazykem metafor popisoval jako „tvůrčí ničení“.
Informace nejsou v nové ekonomice pouze podkladem pro rozhodování tak, jak si centrální plánovači představovali využití Stieglerovy ekonomiky informací jako infrastruktury pro centrální rozhodovací superpočítač. Komunikační infrastruktura je namísto toho sama globálním výpočetním prostředím a výpočetní procesy (nikoli informace „an sich“, ale „information processing“) jsou podstatou interakcí a realizovaných transakcí v digitálním světě. Northova „nová institucionální ekonomie“ přidávající institucionální strukturu jako podstatnou složku vývoje představuje jednak potřebné doplnění popisu fungování ekonomických mechanismů a jednak dimenze, která v neoklasické teorii růstu chybí.
Francouzská Akademie věd a incident v Barbotanu 24. 8. 1790, aneb ekonomická věda a nová ekonomika
Nová ekonomika je zjevně termín, který nejen v ekonomické literatuře existuje, ale je předmětem empirických zkoumání i teoretických studií. V tuto chvíli vypadají dostupné indicie a výsledky zpracování získaných měření tak, že positivní očekávání, se kterým řadu neprůkazných jednotlivostí poněkud nadsazeně a s předstihem jako novou ekonomiku označovali ekonomičtí publicisté (ostatně i toto patří k prostředí pracujícímu s positivními zpětnými vazbami), se vyplňují a potvrzují. I kdyby se však časem ukázalo, že se empirická data s očekáváními rozejdou, byl by to důvod konstatování, že mechanismus nové ekonomiky se v praxi neprojevuje, nikoli že tento termín do ekonomie nepatří.
Není samozřejmě nemyslitelné tvrdit, že ani ve světle těchto faktů ekonomie ve svém slovníku novou ekonomiku nemá. Je to dokonce způsob, jak se ocitnout ve velice vážené společnosti. Francouzská Akademie věd proslula něčím podobným, když v roce 1790, shodou okolností rovněž v srpnu (článek V. Klause „Informační technologie nemění ekonomický mechanismus“ vyšel v Hospodářských novinách 4. 8. 2000), odmítla 300 očitých svědectví o pádu meteoritického deště jen proto, že kameny z nebe padat nemohou a proto nepadají.
Vydá se Česká republika cestou nové ekonomiky?
Nová ekonomika však není zajímavá pouze jako předmět ekonomických studií a výzkumů, ale především jako fenomén, kterému je třeba věnovat klíčovou pozornost v tom, jak kultivujeme interakci politických a společenských institucí s trhem a technologiemi. Měřená ekonomická data svědčí o tom, že je vysoce pravděpodobné, že informační technologie a Internet skutečně přinesly podstatnou akceleraci technického pokroku, která s sebou přináší vyšší míru udržitelného růstu ekonomiky i snížení nejmenší hodnoty míry nezaměstnanosti, která ještě nepůsobí růst inflace. Ponaučení, které by si z toho Česká republika měla odnést, chceme-li se zařadit mezi ekonomicky prospívající země, nejsou složitá:
- Je třeba zvýšit investice do informačních a komunikačních technologií v podílu k HDP. Neznamená to nutně jen větší výdaje, zřejmě i nepřímá podpora v podobě nižších daňových sazeb nebo daňových odpisů na hardware, software i služby v oblasti IT by takové investice do budoucího růstu mohly podpořit.
- V monetární politice v realitě nové ekonomiky přestává být problémem udržování nízké úrovně inflace. Skutečnou hrozbou pro hospodářský růst se stává oddalování kroků, které podstatnou část ekonomiky převádějí ze „staré“ do „nové“, nikoli nízká inflace.
- Mělo by dojít k co největšímu zrychlení tempa deregulace v oblasti telekomunikací a trhu práce, stejně jako využívání otevřených finančních trhů pro přímé kapitálové investice a podporu vstupu podnikatelského kapitálu v oblasti technologií a inovačních projektů.
- Je vhodné podpořit restrukturalizační aktivity v podnicích i správních institucích, ve vyšší míře v nich využívat informační technologie a zaměřit se na snižování nákladů a zvyšování efektivity. Pro dosažení žádoucí dynamiky vzniku nových firem i odchodu neúspěšných z trhu je významný mechanismus „ekonomické vířivky“ („economic churn“) – největší efekty pro ekonomický růst mohou paradoxně přinášet firmy, které ještě neexistují, nikoli problémové firmy s tradicí, které vyžadují masivní subvence.
- Je třeba zvýšit investice do lidských zdrojů v oblastech, které tvoří základ nové ekonomiky – vzdělání, zejména zvýšení kapacity terciární sféry, zvyšování kvalifikace obecné i profesně zaměřené, podpora výzkumu a vývoje. Pronikavě se musí zvýšit podíl financí, které přicházejí odjinud, než z veřejných rozpočtů. Výraznou podporu si zaslouží zejména rozvoj kroků spočívajících na partnerství veřejné a privátní sféry.
Neměli bychom se nechat mást tím, že data potvrzující nástup nové ekonomiky přicházejí z USA, a brát tyto trendy za záoceánský fenomén. Evropská unie na vlak pádící tímto směrem naskakuje a závěry březnového lisabonského summitu EU, program eEvropy a prominence pojmů jako Internet, znalostní ekonomika, info-exkluze, digitální gramotnost nebo e-potenciál to jasně ukazují. V české kotlině se zatím za ujíždějícími koncovými světly tohoto vlaku moc neženeme. Dvě mozková centra dinosaura smluvně-opozičního duumvirátu namísto toho unisono varují před nebezpečím fetišizace Internetu. Možná čekáme na blanické rytíře? Pokud ano, pak si uvědomme, že v době nové ekonomiky nemají jiný způsob, jak přijet, než v 3-D animaci po Internetu!
Čtyřleté průměry růstu produktivity v USA v období 1970 – 1999
Příspěvek hardwaru, softwaru a telekomunikačních zařízení na růstu výstupu ekonomiky v USA bez zemědělského sektoru v období 1974 – 1999
Článek vyšel poprvé v Hospodářských novinách a poté v měsíčníku Inside 10/2000.
Zpět na blog