Několik obyčejných pravd

2.1.1997, Ondřej Neff

Léto bylo žhavé. Co tyto řádky píši, není znám pachatel pumového útoku v Atlantě a není ani stoprocentně potvrzeno, že let boeingu společnosti TWA 800 násilně ukončil terorista, a spolu s ním i životy dvou stovek lidí.

Výbuchy hřměly i ve Španělsku. „Bylo to tam báječné,“ raduje se česká turistka Boublíková, zpovídaná zpravodajem deníku MF DNES. “ O výbuchu a baskitstských teroristech bychom vlastně vůbec nevěděli, nebýt toho, že personál našeho hotelu často a pečlivě sledoval televizní zprávy.“ I v Atlantě se dál běhalo a skákalo a metalo a zápasilo a taky popíjelo a smálo se a milovalo. Proč si dělat starosti?

Z násilí se stává MEDIÁLNÍ záležitost. Lidi nešokuje sám FAKT násilí. Šokuje je – maličko a na krátkou chvíli – pohled na televizní obrazovku, která pohled na akt násilí zprostředkuje. To je fakt tak obecně známý, že zapadá za hranice banality. A přece se o něho chci na chvilku zastavit.

Někdy mě tak napadá, jak asi bylo Samuelovi Coltovi, jak bylo Manlicherovi a Maximovi i našemu Krnkovi a jejich následovníkům, konstruktérům vynikajících a spolehlivých a přesných palných zbraní, jichž se používalo – a používá – k zabíjení lidí. A nejsou komunikace vlastně druhotný nástroj k zabíjení? Kdo není zobrazen v médiích, ten není, to je další taková obyčejná pravda.

V jejím světle si dovedu představit, jak by mohl advokát založit obhajobu takového mnohonásobného vraha, který snad sestřelil, snad časovanou pumou zničil jumbo jet TWA 800. „Slavný soude,“ hřívám advokát, „cožpak nemá každý právo na okamžik své slávy? Můj klient nic neumí. Nezná noty a neovládá klaviaturu piána, neuzvedne tři metráky nad hlavu, nedovede psát romány a zpívat árie, nemůže se stát politikem ani hercem. Který bůh a který ďábel má oprávnění odeslat ho do dosmrtné anonymity? Co jiného mu zbývalo, než na sebe upozornit činem tak vynikajícím, jako je vražda dvou set lidí? Pochopte jeho duši, soudcové, a propusťte ho, protože on musel učinit, co učinil.“

Absurdní? Ale vůbec ne. Dovedu si nejen představit to, že by nějaký advokát takto promluvil, jako i to, že by se našel soud, který by na takovou argumentaci slyšel. Být mediálně vnímán, to je touha, která u některých lidí předčí touhu po bohatství, po obžerství, po objetí krásných žen (potažmo mužů). A pokud tato touha nese tak strašné ovoce, jako jsou masové vraždy v mateřských školkách (jen v této sezóně jsme byli svědky – mediálními – dvou takových událostí), neměli bychom se začít dívat na média jako na nástroj pochybné morální hodnoty, jako je kulomet nebo napalmová puma? Absurdní myšlenka. Až na to, že stojí na činech sic absurdních, leč reálných.

Ještě k té komunikaci. Když v Atlantě vybuchla na Náměstí století bomba, policisté už dvacet minut věděli, že poblíž pódia hudební skupiny je pekelný stroj umístěn. Nikdo však nedokázal komunikovat s větším počtem lidí. A policisté nedokázali komunikovat mezi sebou. Zase jeden důvod, proč se na komunikaci, v daném případě spíš nekomunikaci, dívat skrz prsty. „Nikdo z našeho zájezdu se o teroristy nezajímal,“ pochvalovala si paní Boublíková pobyt ve Španělsku, otřásajícím se výbuchy pum. „Kdyby člověk opravdu přemýšlel nad každou i málo pravděpodobnou nehodou, nesměl by vystrčit paty z domu,“ dodala s úsměvem (citát z novin).

I to je obyčejná pravda. Teroristická bomba vybuchla i v Praze na Staroměstském náměstí, uprostřed davu nic netušících lidí. Kolikrát jsme se od té doby po náměstí prošli… Prostě, je lepší se o teroristy nezajímat.

Zahrál jsem si na advokáta, obhajujícího masového vraha. Proč si nezahrát přímo na Pánaboha? Kdyby nějaké božstvo zasáhlo a ZNIČILO masové komunikační prostředky, co by dělali teroristé? Jejich taktika spočívá v tom, že způsobí bolest nevinným lidem a ta se prostřednictvím MÉDIÍ přenese do nervového systému státního aparátu. V případě – pro ně ideálním – státní systém otřesy nevydrží a sesune se.

Bez médií to ovšem nemůže fungovat. Aby bojovník za pravdu (nepochybujme, že KAŽDÝ terorista vraždí pro něco, co považuje za svoji pravdu, pardon, ne SVOJI? Ale UNIVEZÁLNÍ) bojoval bez médií, musel by jít cestou přímého střetnutí s ozbrojenou silou protivníka. To je jistě mnohem riskantnější a tudíž nepříjemnější, než zásahy z přítmí, na dálku, zpoza rohu.

Ovšem i takoví lidé se najdou. Pro příklad se musíme ohlédnout do Čečenska. A zase – bojovali by Čečenci tak urputně, kdyby nevěděli, že média přenášejí zpravodajství do celého světa a že ruská vláda je pod tlakem, jako byla v době války v Afghánistánu a jako byla americká vláda v době války ve Vietnamu. O tom se dá pochybovat. Zase padá stín na ta ošklivá média.

Měl bych asi dojít k nějakému rozumnému názoru. Tolik obyčejných pravd bylo zopakováno a výsledek, kde nic, tu nic. Asi bych se měl vrátit ke slovům paní Boublíkové. Asi média za nic nemohou. Asi je vina jinde. Asi je uvnitř nás samých, že to, co je REÁLNÉ zlo bereme opravdu jen jako mediální show. Že jsme na tu hru prostě přistoupili. Naproti tomu, zbývalo nám něco jiného?

Zpět na blog