Inovační podnikání vysokých škol

12.1.2007, Vlastimil Veselý

K záznamu diskuse čtyř (pro)rektorů na invexové diskusi Start-Ups jsme se vrátili dvěma otázkami a seminářem First Tuesday Academic, který se konal na VUT v Brně 12.2. Na moje otázky odpovídali Josef Jančář (prorektor VUT v Brně), Miroslav Vlček (prorektor ČVUT) a Jiří Zlatuška (rektor Masarykovy univerzity).

Jaké konkrétní legislativní bariéry brání českým vysokým školám chovat se podobně jako ve vyspělých zemích v oblasti výzkumu a vývoje, resp. spolupráce s privátní sférou?

VLČEK:

Podstatným problémem v naší zemi je financování z různých zdrojů. Společné veřejné a soukromé financování různých projektů se v našem školství nesnášejí. Tzv. PPP (Public Private Partnership) se ztuha prosazuje i v jiných odvětvích, například financování dopravní infrastruktury. Typickou ukázkou, chtělo by se říci nehodou, ve které se tento nesoulad objevil zcela pregnantně byla Výzkumná Centra, v nichž se úporně potýkaly veřejné a soukromé finanční zdroje. Platí totiž, že složení centra je podle zadání takové, „že alespoň jedna musí být vysoká škola a jedna musí být organizace veřejného či soukromého sektoru z aplikační sféry“. A na druhé straně platilo samozřejmě tehdejší znění Zákona o vysokých školách, který vytváření společných výzkumných laboratoří velmi znesnadňuje.

Na návštěvě v Irsku na Dublin City University, což je státem založená a státem podporovaná vysoká škola, jsem ovšem viděl zcela opačný postup. Škola se velkoryse rozvíjí a staví nový areál na severním okraji Dublinu. Vláda Irska nepředstírala, že nemá dostatek prostředků na financování nové výstavby v rozsahu 100 mil. liber. Universita na druhé straně bez jakéhokoliv podezíraní ze strany statní správy, získala 50% na investici z privátních zdrojů. To je v našich podmínkách takřka nemyslitelné.

Práce na novele Zákona o pobytu cizinců na území ČR probíhaly s různou intenzitou v průběhu roku 2000 a vrcholily neúspěšným finále v lednu 2001, kdy jsme společně s dalšími organizacemi (VŠE Praha, AISEC, IAESTE, SOKRATES ČR, Akademie věd ČR) nedosáhli toho, aby příslušnou novelu projednával Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny. Smyslem těchto snah bylo prosadit selektivní vízovou politiku – viz USA, Austrálie, Irsko, Spolková republika Německo, která odlišuje profesora nebo studenta vysoké školy přijíždějícího do ČR na základě smluv, které ČR podepsala – např. ERASMUS/SOKRATES od běžného migrujícího cizince. V rukou Výboru pro obranu a bezpečnost, který měl novelu ve své gesci a který ji projednával 17.1.2001, naše připomínky a argumenty vůbec nezazněly. Několikaměsíční práce uvedených organizací vyšla naprázdno. A bez rozumně získaných zahraničních odborníků můžeme jen těžko konkurovat vysokým školám v Irsku nebo v USA.

Původní úprava zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách znemožňovala veřejným vysokým školám vstupovat do obchodních společností, jejichž prostřednictvím by mohly lépe než dosud zhodnocovat know-how a přispět k pronikání nových technologií zejména do malých a středních firem. Nové znění vysokým školám umožní využívat nehmotný majetek jako kapitálový vklad do nově vznikajících obchodních společností (spin-off firmy), kapitalizovat služby spojené s výzkumem, který provádí, zakládat samostatné zprostředkovatelské firmy a společná pracoviště s průmyslovými podniky nebo jinými výzkumnými pracovišti, zakládat vědeckotechnické parky, atd. Velmi podobným způsobem operují vyspělé „entrepreneur university“ na starém kontinentě i za mořem. Problematické je stále vlastnictví know-how ve vznikající firmě formou akcií. Zákon stanovuje povinnost vysoké školy připravit vnitřní předpis, kterým se vklady do obchodních společností budou řídit.

JANČÁŘ:

Problémy, které vedou k relativně malému a zatím i ekonomicky k ne příliš zajímavému rozsahu přenosu technologií a výsledků vědy z VŠ do průmyslové sféry lze rozdělit na objektivní a subjektivní. Pokud se objektivních překážek týče, lze je rozdělit do několika skupin. Jednou z primárních jsou zábrany vyplývající ze současné české legislativy, a to nejen v oblasti vysokého školství, ale především z oblasti finančních a daňových zákonů. Problém nepřímých stimulů přenosu je rovněž zatím polem neoraným. Legislativa spojená s ochranou duševního vlastnictví a vztahem mezi vlastnictvím např. patentů a zdroji, ze kterých výsledky vedoucí k patentovaným skutečnostem byly financovány, je zatím řešen velmi vágně a čeká se až na nový zákon o financování vědy a výzkumu, který je připraven do druhého čtení v Parlamentu.

Největším hnacím motorem rozvoje inovací všude ve světě je flexibilní rizikový kapitál, ať už ve formě veřejných financí, která je však ve vyspělých zemích pomalu na ústupu, tak především ve formě rizikového způsobu investování (fondy). V současnosti platné zákony, kterými se investiční fondy musí řídit, jakož i obchodní zákoník jsou velkými překážkami efektivnímu a průhlednému použití rizikového kapitálu. Problémy vztahu mezi veřejnými financemi a soukromým sektorem jsou dalším legislativním problémem, který však patří mezi ty, se kterými budeme muset i v budoucnu počítat.

ZLATUŠKA:

Za ten základní považuji praktickou neexistenci nepřímých nástrojů podpory akademického výzkumu a vývoje, tj. v zásadě důsledky vyplývající z doktríny veřejné prospěšnosti těchto aktivit a odpovídajícího nastavení jiných podmínek pro ně, než pro běžné obchodní aktivity. Konkrétní praktické důsledky jsou podle mého projevem této obecné polohy a jednotlivé konkrétnosti se s ní neslučují.

U vysokých škol také neexistují podmínky pro stabilní ekonomické fungování, které není měřeno takty státního rozpočtu. Zde mám na mysli zejména skutečnost, že VŠ fungují bez nějakého základního jmění v likvidní podobě, které by jejich finančnímu fungování mohlo alespoň z části poskytovat fundament. Samostatným problémem je praktická nemožnost vyjádření podílu VŠ na nějakých aktivitách formou akcií (školy by je nemusely nutně nakupovat, ale aspoň nabývat při zakládání) jinak, než přes sekundární společnost vytvořenou školou jen pro ten účel.

Kde vidíte rozumné hranice pro podnikání vysokých škol? Kolik procent rozpočtu by si měly/mohly české VŠ vydělat vlastní činností, např. aplikovaným výzkumem? Jak to vypadá v zahraničí?

JANČÁŘ:

Je otázkou, co je to „rozumné podnikání VŠ“. Domnívám se, že současná struktura našeho vysokého školství je předurčena k tomu, aby tahouny transferu technologií byly technické univerzity, kde je největší rozsah spolupráce s potenciálními odběrateli výsledků – průmyslem. V informačních bulletinech zahraničních univerzit je možno nalézt množství informací o tom, jak to kde funguje, ale domnívám se, že v těchto informacích nejsou zahrnuta hlediska struktury lokálního průmyslu, legislativní situace atd., což vede k obrovskému rozptylu dat. Považuji proto jakékoliv průměrování za zavádějící.

Pokud prodá VŠ licenci k patentu s významem, který se rovnal kopírovacímu stroji firmy Battelle (vznikla firma Xerox), pak příjmy z takového prodeje uživí několik VŠ na mnoho let. Realita je však taková, že finanční přínosy z přenosu technologií jsou sekundárními atributy. Primárními je podpora regionálního či národního průmyslu, a tedy rozšiřování „daňové základny“, připravování nových pracovních příležitostí pro absolventy, jinými slovy vracení části prostředků vložených do VŠ daňovými poplatníky. Navíc považuje proces přenosu výsledků vědy z laboratoří do průmyslu za nedílnou součást vzdělávacího procesu na VŠ technického typu.

Pro představu o objemu přínosů z tvůrčí činnosti na technické univerzitě mohu uvést příklad VUT v Brně, kde tyto příjmy představují zhruba 20% všech příjmů, tedy něco kolem 300 mil. Kč ročně. Tento poměr je na většině univerzit v USA mnohem vyšší (mnohdy i kolem 50%) a v EU srovnatelný nebo mírně vyšší. Je nutno zdůraznit, že většina těchto peněz pochází z programů rezortních grantových agentur neboli z veřejných financí. Podpora výzkumu a vývoje ze soukromých zdrojů je u nás v podstatě zanedbatelná až na výjimky z řad některých velkých koncernů z oblasti IT, automobilového průmyslu a chemie.

ZLATUŠKA:

Ta otázka by vyžadovala dost zjemnit, i dnes si VŠ vydělávají vlastní činností vše; jinou otázkou je, od koho. Nevidím obecně důvod pro enormní ziskovost takových aktivit, poslání vysokých škol je přece jen trochu jinde. U aplikovaného výzkumu se spin-offs vidím hlavní poslání v podpoře pronikání nových poznatků do praktického uplatnění, nikoli v generování zisku. V zahraničí je ta situace velmi různá a trochu závisí na tom, se kterými zeměmi bychom se v tomto chtěli srovnávat.

VLČEK:

Vyspělé technické university ve světě jsou schopny získávat 12-16% svého rozpočtu ze zakázek z privátní sféry. Rozumná proporce na českých vysokých školách technických je mezi 16-18% z celkových příjmů vysoké školy. Můj odhad však platí jen tehdy, bude-li zavedeno školné, které by tvořilo další příjmovou položku školy v rozsahu 12-16%. Není snadné získat informace o těchto aktivitách jednotlivých universit. Jen ty nejúspěšnější jsou ochotné se těmito čísly chlubit.

Zpět na blog