Bude nebude
18.8.2000, Petr Koubský
Nejlepší způsob, jak předvídat budoucnost, je stvořit ji. (Alan Kay )
Všechny věty, které vyslovím, musíte považovat za otázky a ne za tvrzení. (Niels Bohr )
Jak změní počítače svět? Hodně — a nemysleme jen na rychlejší sítě a výkonnější procesory, o to nejde. Především budou všude, doslova všude. Dnes si pod slovem počítač představujeme cosi s obrazovkou a klávesnicí, ale ani dnes to už není celá pravda: jen v každém moderním autě je několik desítek docela výkonných počítačů. Brzy budou v ledničkách, pračkách, v elektrických rozvodech, ve zdech budov, ale také v obalech veškerého zboží, v oděvu, v lécích, které polykáme… ne, nežertuji. A všechny ty strojky budou mezi sebou komunikovat prostřednictvím jakéhosi post-Internetu, na němž lidský hlas zazní vlastně jen málokdy ve srovnání s tím obrovským množstvím vzájemné komunikace mezi nejrůznějšími počítači. Také se dá tušit vznik skutečné umělé inteligence, pokusy s přímou elektronickou demokracií nebo zánik copyrightu — vedle jiných společenských důsledků, jaké dnes neuhodne nikdo.
Upřímně řečeno, nevěřím, že by se kterákoli z „předpovědí“, o nichž se dále dočtete, vyplnila doslova. Pokrok je nelineární záležitost. V předvídání budoucnosti se strefí jen lidé mimořádně geniální a pak ti, kteří mají neobyčejné štěstí. Předpovědi nás ostatních slouží již po několika letech jen pro pobavení. Téměř všichni jsme minulostí a přítomností zatíženi tolik, že nedovedeme doopravdy přemýšlet o budoucnosti. Budoucnost je prostě to, co se stane.
Berte tedy následující článek dílem jako zábavné čtení, dílem — a to byl asi jeho hlavní smysl — jako katalyzátor vlastních nápadů. Třeba někdo z vás nad některým odstavcem zamyšleně řekne: „No, to ne, to je pěkná blbost, ale kdyby se to udělalo trochu jinak, tak by to možná šlo…“ A v tu chvíli začne doopravdy vznikat budoucnost. Co víc by si novinář nedůvěřivě prorokující na sklonku milénia vůbec mohl přát?
Virtuální korporace
Představte si nějakou firmu zabývající se opravdu velice hmatatelnou výrobou — třeba automobilku. Tradiční představa říká, že kdo chce provozovat automobilku, musí zakoupit velikánský pozemek, na něm postavit výrobní halu, najmout dělníky a konstruktéry a skladníky a svačinářky a vrátné a kuchaře do závodní jídelny a uklízečky a úředníky a účetní a technology, pak nakoupit stroje a materiál, nechat vyprojektovat auto… ale jde to i jinak. Automobilku může v dnešní době tvořit nějakých deset lidí v několika kancelářích. Budou mít na práci obchodní strategii, marketing a především řízení všech procesů. Všechno kromě tohoto jádra — kromě toho, čemu programátoři říkají obchodní logika — můžete někomu zadat. Po světě je spousta výrobních hal s nevyužitou kapacitou, kde vám za zakázku políbí obě ruce. Po světě je spousta konstruktérů, kteří mají na počítači AutoCAD, ale nemají momentálně angažmá. Po světě je spousta firem specializovaných na logistiku, distribuci a velkoobchod. Dejte to všechno dohromady a propojte — před pár lety by to ještě nešlo, protože režie spojená s komunikací a prostým přenosem informace by byla neúnosně vysoká, proto také vznikl náš klasický koncentrovaný průmyslový model. Dneska to však už jde. Když to uděláte dostatečně šikovně, máte automobilku. Když vymyslíte dobrý model financování, nepotřebujete dokonce ani moc peněz do začátků. Kdo pozná, že tahle firma je jen virtuální a že téměř všechny její činnosti fyzicky provádí někdo jiný? Komu na tom záleží?
Více či méně virtualizovaných počítačových firem je už spousta. Virtuální automobilka, pokud je mi známo, zatím neexistuje, ale není důvod, proč by nemohla vzniknout. Klasický model fungování větší firmy tak dostane vážnou trhlinu, protože virtuální konkurence bude zpravidla rychlejší, pružnější a levnější. Nebude utrácet ani haléř za něco, co doopravdy nepotřebuje.
Bill Gates ve své knize Byznys rychlostí myšlenky si stejně jako mnoho jiných všiml, že virtuální korporace dnes již existuje — a to v zábavním průmyslu: „V některých oblastech činnosti je velmi výhodné najímat pracovníky jen v obdobích zvýšené poptávky. Díky Internetu stále více firem používá i ve svých hlavních oblastech činnosti tzv. studiový přístup. Velká hollywoodská studia mají na plný úvazek zaměstnance pracující v oblasti financí, marketingu, distribuce a jiných plynulých projektů, avšak kreativní část jejich činnosti — tedy vlastní výroba filmů — není personálně příliš silná. Teprve když se schválí návrh konkrétního filmu, shromáždí režisér pro tento projekt velkou skupinu pracovníků. Ta se po dokončení projektu opět rozejde. Všichni její členové počínaje režisérem přes herce a kameramany až ke poslední skriptce jdou pracovat na jiných projektech. Díky webové technologii je možné tento studiový styl práce používat v mnoha jiných oblastech činnosti.“
Bill Gates: Byznys rychlostí myšlenky. Management Press, Praha 1999, ISBN 80-85943-97-2
Konec copyrightu
Rozvoj Internetu mění chápání autorského díla. Všichni můžeme pozorovat, že roste podíl obsahu dostupného zdarma, zcela volně. Příkladem je téměř každá webová stránka. Dá se odhadnout, že postupem času se celé dosavadní pojetí copyrightu radikálně změní.
Primárním důvodem změny je povaha digitálního kopírování: je bezchybné (kopii nelze odlišit od originálu), extrémně levné (přičemž s rostoucím počtem vytvořených kopií nerostou náklady vůbec, anebo jen velmi málo) a lze jej aplikovat na jakákoli digitální data (v budoucnu tedy na veškeré duševní vlastnictví: zvuk, obraz, videozáznam, text, počítačový program…). Při velikém přebytku nabídky obsahu nad poptávkou (ta se projevuje již dnes) budou klesat ceny, jež jsou lidé ochotni zaplatit za shlédnutí či jiné užití autorského díla.
Tyto dva trendy — levné pořizování kopií a pokles cen užití — jdou proti sobě a povedou nevyhnutelně k tomu, že transakční náklady spojené s kontrolou oběhu kopií (tedy s vynucováním copyrightu) budou vyšší než zisk z prodeje těchto kopií. Pak celý dnešní copyright ztrácí ekonomicky vzato smysl a na novou ekonomickou realitu bude muset reagovat i právo.
Co to bude znamenat ekonomicky? Esther Dyson ve své knize Release 2.0 nabízí mnoho alternativních obchodních modelů. Předplatné: neplatíte ani tak za samotný obsah, jako spíše za jeho stálé a spolehlivé dodávky z důvěryhodného zdroje.
Představení: platíte za unikátní zážitek plynoucí z osobní přítomnosti tvůrce (patrně o dost více než dnes). Intelektuální služby: konzultant dává k dispozici zdarma své články na webové stránce, aby přesvědčil o svých kvalitách a získal placené zakázky. Členství: platíte za to, že se dostanete do společnosti lidí, o jejichž společnost stojíte. Servis a poprodejní podpora: dává dobrý smysl rozdávat software zadarmo a vydělávat na placeném servisu, konzultacích, školeních (dodatečný půvab věci je v tom, že kdo je chytřejší — anebo ochotnější investovat námahu do samostudia — ten platí méně, popřípadě nic). Reklama: samozřejmě! A tak dále.
Esther Dyson: Release 2.0, ISBN 07-67900-11-1
Právo duševního vlastnictví — plné texty platných českých zákonů: http://www.juristic.cz/strbik/pdv.html
Analýza copyrightu ve vztahu k novým médiím: http://www.umi.com/hp/Support/DExplorer/copyrght/
Noviny jsou televize – a naopak
Schopnost počítačů pracovat s mimořádně objemnými daty, jako je například digitalizované živé video, vzrostla mnohem rychleji, než se předpokládalo. To, co prognózy ještě před třemi lety pokládaly za dosažitelné až kolem roku 2010, máme k dispozici již nyní, a to v komerční podobě: ozvučený videozáznam v profesionální kvalitě lze digitálně uložit i přehrát. I když má taková věc značný význam sama o sobě, ještě důležitější je, že přispívá k našemu pochopení snad nejpodstatnější skutečnosti moderní doby: veškerá média jsou proud bitů. Televize, rádio, noviny, reprodukovaná hudba, telefonní rozhovor, vše, na co si vzpomenete, může být uloženo, zpracováno a distribuováno ve formě počítačových dat, a také se to ve skutečnosti už děje.
Jakmile máte všechna média ve formě digitálních dat, můžete k nim přidávat libovolně strukturované deskriptory — dodatečná data. To má dva velmi hluboké důsledky. První z nich: pokud obsahem deskriptoru bude něco jako index, pak lze data lze vybírat podle obsahu. Pokud deskriptor digitálně vysílaného televizního pořadu nese informaci o tom, zda jde o zprávy, film nebo talk-show, není problém automatizovat výběr pořadu u příjemce. Prostě si nastavím, že chci, aby má televize vybírala ze všech kanálů jen filmy, v nichž hraje Humphrey Bogart, dále jazzové koncerty a basketbal, ovšem pouze americký. Třeba.
Druhý důsledek je ještě zajímavější. V zásadě je totiž možné šířit „společný datový základ“, jehož prezentace se bude lišit podle typu, technických možností a nastavení přijímače. Nicholas Negroponte uvádí následující příklad: „Ve vzdálenější budoucnosti nebudou data, jakmile opustí svůj zdroj, omezena na žádné specifické médium. Vezměte si předpověď počasí. Namísto toho, abychom vysílali meteorologa s jeho známými mapami a diagramy, si raději představte počítačový model povětrnostní situace. Data dorazí do vaší televize/počítače a vy pak – na straně příjemce – využijete implicitně nebo explicitně inteligence příslušných programů k převodu získaných dat na hlasový výstup, do podoby tištěné mapy, anebo do tvaru animovaného filmu s vaší oblíbenou postavičkou od Disneyho. Chytrá televize tohle dokáže udělat jakýmkoli způsobem, po kterém zatoužíte, možná dokonce i v závislosti na vaší okamžité náladě. V daném příkladě vysílač vůbec neví, do jaké podoby budou data transformována. O tom rozhodnete vy.“
V blízké budoucnosti se může zcela vytratit rozdíl mezi médii dnes natolik odlišnými, jako jsou noviny a televize. Běžné noviny se dnes připravují vesměs na počítačích od napsání článků až po sazbu. Nedigitální je až poslední krok, kdy se noviny tisknou na papír a ten se distribuuje. S všeobecným rozšířením datových sítí, ať už se jim bude říkat informační dálnice nebo jakkoli jinak, bude možné tento poslední krok odbourat. Noviny lze doručovat elektronicky po síti. Kromě textu a obrázků pak mohou obsahovat i další typy dat: zvuk a video, tedy to, co je dnes typické pro televizi. Dnešní papírové noviny mají ovšem oproti televizi jednu velkou výhodu – jsou, alespoň částečně, individualizovatelné („customizable“, řekli by programátoři). Jsou individualizovatelné v tom smyslu, že si můžete sami zvolit, kdy je budete číst (ve kterou denní dobu), jak je budete číst (v jakém pořadí) a co z nich budete číst (které články přeskočíte).
S televizí se tohle dělat nedá. Dívat se na ni musíte tehdy, když vysílá, pořadí programové skladby je pevně dáno, takže jediné, co můžete udělat, je vynechat pořad, o který nemáte zájem — ne ovšem tak, že byste okamžitě přeskočili k pořadu, o který naopak zájem máte; musíte počkat, až přijde na řadu. Problémem klasické televize je sekvenční přístup. Digitální televize blízké budoucnosti může jít mnohem dál, v zásadě dovolí každému divákovi sestavovat si individuální programovou skladbu. Budeme se dívat na to, na co chceme my, a tehdy, kdy se to hodí nám. Ze sekvenčního přístupu (jedno po druhém, všechno ve svůj předem stanovený čas) se stane přístup přímý (podle individuálního výběru), pomocí kterého dnes čteme noviny, přeskakujíce z jednoho článku na druhý. Digitální technologie dovolí shrnout do jednoho celku výhody novin i televize.
Dokumentovaný život
Ve své knize The Road Ahead napsal Bill Gates: „Vaše kapesní PC může monitorovat a ukládat informaci o čemkoli, co se vám přihodí — zvuk, čas, polohu a později i videozáznam. Může nahrávat každé slovo, které řeknete, a každé slovo, které kdokoli řekne vám, stejně jako tělesnou teplotu, krevní tlak, atmosférický tlak, a mnoho jiných dat o vás i o prostředí, ve kterém se právě nacházíte.
Může monitorovat všechny vaše interakce s informační dálnicí – všechny vydané příkazy, odeslané zprávy, seznam lidí, kterým telefonujete nebo kteří telefonují vám. Tak vznikne všeobsahující diář a autobiografie – pokud o něco takového stojíte. Kdyby nic jiného, dozvíte se tak aspoň, kdy a kde jste pořídili zrovna tuhle fotografii, kterou se právě snažíte zařadit do alba.
Technologie, která by to umožnila, není náročná. Již brzy bude možné komprimovat lidský hlas do několika tisíc bitů za vteřinu, takže hodinová konverzace by zabrala pouhý 1 MB. Malé magnetické pásky, které se používají pro zálohování pevných disků, již dnes obsáhnou 10 GB i více – mají tedy dostatečnou kapacitu pro uložení deseti tisíc hodin komprimovaného zvuku. Pásky nové generace, určené pro digitální videorekordéry, budou mít kapacitu větší než 100 GB, což znamená, že na jedinou takovou kazetu za pár dolarů se vejde veškerá konverzace jedné osoby za deset let, nebo možná i za celý život – záleží na tom, jak je kdo upovídaný. Tato čísla vycházejí z dnešních kapacit – v budoucnu budou paměťová média ještě levnější. Zvuk tedy nepředstavuje problém, a za pár let si obdobně poradíme i s videem.
Z vyhlídky na dokumentovaný život mne osobně trochu mrazí, ale někteří lidé budou jistě nadšeni. Jedním z důvodů může být obrana. Kapesní PC je vlastně svého druhu stroj na alibi, protože kódované digitální podpisy zaručí nezfalšovatelnost dat. Pokud vás kdokoli z čehokoli obviní, můžete mu rázně odpovědět: Koukni, kámo, já mám dokumentovaný život. Nahrávky jsou uloženy v bezpečí. Můžu kdykoli přehrát každé slovo, které jsem kdy řekl – tak na mě nic nezkoušej. Na druhou stranu, pokud se něčím proviníte, pak existuje nezpochybnitelný důkaz. Každá dodatečná změna záznamů vyjde najevo.“ Není téměř co dodat. Je to zvláštní idea, ale prodat by se patrně dala, stačí počkat, až příslušné zařízení bude cenově přijatelné. Paranoici a autoři memoárů se mají na co těšit, ale není vyloučeno, že se časem najdou i rozumnější využití.
Informační války
Informační války Jak bude vypadat třetí světová? Těžko říct, jisté je, že hodně bude záležet na tom, ze které strany fronty se na ni budete dívat. Ale bude vůbec nějaká fronta? Technologie jako PC, Internet a GPS se dnes v obrovském měřítku používají v civilním sektoru; tím spíše patří též do výbavy armád vyspělých států. Armády NATO například plánují postupně vybavit přijímači GPS všechna letadla, lodě, pozemní vozidla a časem i jednotlivé vojáky,. Bojovou zkouškou prošel GPS ve válce v Perském zálivu roku 1991 (systém byl tehdy již v částečném zkušebním provozu) a podle údajů Pentagonu se osvědčil.
Doplní-li se přijímač GPS o jednoduchý vysílač, dosáhneme toho, že aktuální polohu vojáka zná nejen on sám, ale též jeho velitel vybavený digitální mapou. (Na stejném principu se již několik let provozují dispečerská pracoviště kamiónové dopravy v západní Evropě.) To by mohlo podstatně zdokonalit systém velení, zejména v případě, že automatický vysílač bude sdělovat například i údaje o vojákově výzbroji či aktuálním zdravotním stavu. Takto vybavení vojáci se vlastně promění v roboty — a velitelé by mohli sedět u svých notebooků s šálkem kávy a řídit bitvu pomocí joysticku…
Dálkově řízení pěšáci a snajpři jsou zatím jen teoretickou (byť velmi pravděpodobnou) možností, ale u bojové techniky se podobné metody používají zcela běžně. Využití počítačů a moderních komunikačních prostředků rozšiřuje klasickou americkou velitelskou doktrínu C3I (Command, Control, Communication and Information) na C4I; tím čtvrtým C je samozřejmě Computer. Zatím je však řeč právě jen o tancích, letadlech a vrtulnících vylepšených o
důkladné využití výpočetní techniky. To je klasická válka podporovaná počítačem, computer aided war; skutečná informační válka však začíná tam, kde se počítač sám stává hlavní zbraní — a zároveň i hlavním terčem nepřátelských útoků.
Průmyslově vyspělé země již dnes nemohou fungovat ani den bez svých dokonalých počítačových systémů. Technologie jim poskytuje obrovskou konkurenční výhodu, zároveň však představuje jejich nejzranitelnější místo. V informační válce je počítač štítem, mečem i terčem. Jde o to, jak zneužít, poškodit či zničit informační systémy nepřítele a zároveň uchránit od napadení své vlastní.
Zneužít, poškodit či zničit; první možnost je asi nejlákavější a nejúčinnější. Vybombardovat počítačová centra nepřítele nemusí být jednoduchý úkol; nedají se tak lokalizovat tak snadno jako letiště, radarové základny či odpalovací rampy. Což namísto letectva nasadit pár hackerů? Protivníkovy počítače — po příslušném zásahu — mohou začít dělat drobné chyby (velké by na sebe příliš rychle upozornily) a poškozovat tak řízení bojových akcí. Hackerský útok se může maskovat jako obyčejná porucha. Parádním čísla se od informační války dají čekat na poli propagandy. Co takhle mírně modifikovaný televizní projev vedoucího státníka jedné z bojujících stran, z něhož vyjde jako osoba veskrze nesympatická? Rušení telekomunikačních spojení tak už nemusí mít za úkol jen odříznout posluchače od zdroje informací. daleko rafinovanější je podsunout namísto očekávaných informací informace svoje. To se může týkat jak propagandy, tak přímo systémů velení.
Vyloučit se pochopitelně nedají ani útoky „hrubou softwarovou silou“; vymazat armádní databanky protivníka v předvečer leteckého útoku nemusí být vůbec špatný nápad, už jen proto, že se to dá pohodlně a bezpečně udělat na dálku z druhého konce světa.
Rakety a jaderné nálože? To je passé, dnes jsou v módě non-lethal weapons neboli nesmrtící zbraně. Jsme přece humanisté a bojujeme gentlemansky, v zájmu světového pokroku, míru, prosperity a celosvětového rozšíření našeho (jedině správného) náboženství či našich (univerzálně platných) morálních hodnot.
Pak se ovšem neobejdeme bez pomůcek jako HERF či EMPW — posledních šlágrů zbrojních technologií. Zkratka HERF znamená High Energy Radio Frequency, vysokoenergetický radiový signál. Jde o neviditelný svazek paprsků, pro živou hmotu zcela neškodný, zato fatální pro veškerá elektronická zařízení. Sílu výboje lze regulovat, takže zasažený počítač se buď jen restartuje, anebo je prostě navždy po něm.
Paprsek lze zamířit — HERF může fungovat v podstatě jako „radiová puška“. Tak lze zničit jeden konkrétní počítač nebo třeba jednou ranou celou počítačovou síť v budově. Vzhledem k tomu, že moderní automobily a hlavně letadla jsou doslova napěchovány elektronikou, lze pomocí HERF vlastně sestřelit i letadlo. Stejné účinky jako HERF má i EMPW (Electromagnetic Pulse Weapon, elektromagnetická pulzní zbraň). Na rozdíl od „protipočítačové pušky“ je EMPW „protipočítačová bomba“. Po odpálení vyvolá velmi silné pulzující magnetické pole, které spolehlivě a nenávratně zničí veškerou elektroniku v dosahu. Mimochodem, EMPW je též vedlejším účinkem použití každé jaderné zbraně; tento zničující účinek na elektroniku vojáky zaujal a proto podnítili výzkum, jak jej oddělit od ostatních (ne vždy žádoucích) důsledků jaderného výbuchu. Což se podařilo.
Výzkumníci pracující pro Američany, Rusy i jiné mocnosti mají prý v záloze ještě ledacos dalšího. Zcela jistě se pracuje na takových možnostech infiltrace počítačových systémů, jež zdravotně poškodí nebo dočasně vyřadí obsluhu hledící na obrazovku. Není to zas tak těžké, měl by k tomu stačit správní rytmus rozblikání. Klíčový objev učinili mimoděk autoři japonského kresleného televizního seriálu pro děti, když do děje vmontovali jakousi příšerku vysílající světelné záblesky. Po shlédnutí příslušného dílu musely být desítky dětí hospitalizovány.
Informační válka v sobě skrývá hluboký paradox. Její možnosti totiž objevily a rozvíjejí nejvyspělejší státy světa, zejména členské země NATO. Potenciální protivníci těchto zemí zpravidla nejsou na srovnatelné technologické úrovni, nemohou se tudíž přípravě na informační válku tak účinně věnovat — ale zároveň jsou těmito prostředky méně zranitelní! Kdo počítačové sítě nemá, tomu je nemůžete zničit. Kde se nevysílá digitální televize, tam nemůžete podstrčit do vysílací sítě důmyslně upravený program prezentující ministra války jako zrádce státního náboženství. Nakonec se ukazuje, že v informační válce je nejzranitelnější ten, kdo je nejlépe připraven ji vést. A naopak: proti partyzánským bojovníkům v džungli pomůže zase jen chlap se samopalem, počítač není nic platný.
Dalším nepříjemným rysem informační války je to, že je levná; leccos můžete způsobit už jen pécéčkem připojeným k Internetu, když máte po ruce člověka, který to doopravdy umí. Vlády, které těžko ospravedlňují vysoký vojenský rozpočet, jsou možná nadšeny, že se v armádní oblasti dá také něco pořídit lacino. Ještě nadšenější jsou však teroristé, kteří mohou vést informační válku proti velmoci — za peníze, za něž by jinak nepořídili nic lepšího než pár tun Semtexu.
Informační válka nemusí být jen záležitostí národních států. Popsanými prostředky mezi sebou mohou bojovat politické skupiny a hnutí, velké firmy a koneckonců i jednotlivci. Počítače ohromně zesilují účinnost jakékoli akce, na početní převaze v téhle válce prostě nezáleží.
A samozřejmě — informační válka se zpravidla nebude vyhlašovat. Naopak, povede se pokud možno tak, aby její projevy byly nerozpoznatelné jako nepřátelské akce. Zhroutily se vám všechny počítačové systémy? Může to být technická závada, jistě; ale poslyšte, nenaštvali jste poslední dobou třeba někoho z Bolívie nebo z Kazachstánu?
Václav Matyáš, Jr.: Informační válečnictví. http://pes.eunet.cz/98/02/0002ar20.htm
Wired Collections: Future of War. http://www.hotwired.com/collections/future_of_war/
Webové stránky Institute For The Advanced Study of Information Warfare (IASIW): http://www.psycom.net/iwar.l.html
The Crypt Newsletter: http://sun.soci.niu.edu/~crypt/
Vzrůst počtu států
V roce 1946 bylo na mapě světa 74 suverénních států. Dnes jich je 193. Bude tento trend pokračovat? Může být za pár let samostatným státem Skotsko? Québec? Kosovo? Co třeba New York, Valašsko nebo Silicon Valley? A musíme se omezovat jen na geograficky spojité celky?
„Svou zemi jsme ztratili roku 1991 a stali jsme se občany Atlantidy. Tento site bude od září 1999 naším domovem. Nemáme žádné území, ale máme státní příslušnost, udělujeme občanství a vydáváme pasy. Protože tohle je Atlantida, nemáme nic proti dvojímu ani trojímu občanství. (…) Naše země poroste tak rychle, jak si to budou přát naši občané. (…) Až budeme mít pět milionů občanů, požádáme o členství v OSN. Až ho dostaneme, budeme požadovat 20 čtverečních metrů kdekoli na Zemi. To bude náš stát. A na té půdě bude umístěn náš server.“ Vlajka KyberJugoslávie na Internetu zavlála počátkem srpna 1999. Její princip rozhodně nespočívá v tom, že musíte mluvit srbochorvatsky. Ostatně, úřední řečí vedle stávajících může být jakákoli, kterou některý občan navrhne — jen má pak za povinnost přeložit do ní ústavu kybernetické země. Ústava ostatně také stojí za zmínku. Je proměnná a upravuje se hlasováním všech občanů, dvoutřetinovou většinou. K jejím důležitým bodům patří výslovná povinnost občanů podílet se na chodu veřejného života: „Každý občan je povinen být ministrem něčeho. V žádosti o občanství si musí občan vybrat své ministerstvo a oficiální titul. Pokud takové ministerstvo či titul již existují, občan si musí zvolit něco jiného.“
Vtip? Nostalgie po společné zemi, která šla ke dnu za rachotu výstřelů? Snad, ale v dnešní době je opravdu jen otázkou času, kdy vznikne první „distribuovaný“ státní útvar a bude nárokovat dvacet čtverečních metrů světa pro svůj server. Čtenáři Neala Stephensona to vědí už dávno. KyberJugoslávie se koneckonců může svého vstupu do OSN dočkat — a to by pak byl opravdu začátek veliké legrace a předzvěst bourání národních států jako přežilé historické veteše…
Konvenčně se má za to, že hlavním trendem je globalizace, vytváření vyšších celků, integrace ve stylu Evropské unie. To je nepochybně pravda, avšak jen její část. Dezintegrace je rubem téže mince. Právě takové vymoženosti, jako je evropská společná měna, usnadňují vznik nových malých nezávislých států. Díky systému otevřeného obchodu je mnohem snazší vstoupit do mezinárodních vztahů — stačí mít co hodnotného nabídnout k obchodování. Celosvětové obranné aliance s jejich globálními obrannými deštníky zas zmenšují starost malých zemí o jejich vlastní obranu.
Pokud by například Baskové získali nezávislost, mohou okamžitě požádat o členství v EU, přijmout euro jako národní měnu a mít v podstatě zcela otevřené a nestřežené hranice s oběma sousedy — Španělskem a Francií. „Provozní náklady“ svého státu by tak mohli udržovat na přijatelně nízké úrovni, využívajíce výhod existující evropské infrastruktury.
Potíž je v tom, že ten stát nemají a jen tak snadno mít nebudou — Španělsko je nenechá odejít. Madridská vláda argumentuje tím, že po Baskicku by se mohlo odtrhnout Katalánsko, pak třeba Galicie… a z iberijského poloostrova by se stal druhý Balkán plný propletených vztahů, uprchlíků, malých diktátorů a vleklých občanských válek. Podobně se na věc dívají snad všechny tradiční vlády světa, a jakkoli může být jejich rétorika účelová, nedá se jí upřít racionální jádro.
Cyber Yugoslavia: http://www.juga.com/
Neal Stephenson: The Diamond Age, ISBN 05-53573-31-4
Svět jako pořádně velké letadlo
Pyramidové hry, u nás obecně zvané „letadlo“, jsou ve většině civilizovaných zemí zakázány. Důvod je zřejmý: jde o podvod, který vynese zpravidla spoustu peněz zakladatelům schématu. Ti vloží jen malou částku a pak inkasují od všech dalších, kdo se připojí. Zopakovat schéma na nižších úrovních však již není snadné, protože je k dispozici čím dál tím méně nových hráčů, jež lze ještě zapojit. Nakonec se celé schéma nevyhnutelně zhroutí a ti, kdo se přidali jako poslední, přijdou o své vklady bez náhrady. Jakkoli je správné, že jsou tyto hry pokládány za trestné, nelze přehlédnout, že většina států světa sama organizuje a řídí jedno takové velikánské letadlo — pod krycím názvem systém sociálního zabezpečení. Peníze nově zapojených hráčů (aktivně pracujících) se v něm přesouvají dřívějším účastníkům hry (důchodcům). Schéma funguje díky růstu populace. Jenže v současné době, kdy ve vyspělých zemích klesá porodnost a zároveň se prodlužuje délka lidského života, začínají klasické sociální systémy pořádně znervózňovat ekonomy. Během tohoto století se v USA změnil poměr počtu pracujících k počtu důchodců z 8 : 1 na 5 : 1 a očekává se, že dojde až na 3 : 1. Zhroutí se letadlo? Mohlo by. Jediným řešením, které jej může udržet v chodu, je stále vyšší produktivita práce. Jinými slovy, ekonomický růst je nevyhnutelnou podmínkou zachování samotné existence západní společnosti toho typu, na jaký jsme zvyklí. Stagnace ji zničí během několika desetiletí, možná ještě rychleji.
Reformovatelnost systémů sociálního zabezpečení: http://www.britannica.com/bcom/magazine/article/0,5744,217757,00.html
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR: http://www.mpsv.cz
Pokračování v příštím vydání VIP
Plný text příspěvku najdete v Softwarových novinách č.1/2000
Zpět na blog