Budoucnost svobody: sebevražda elit (10)
18.1.2007, Fareed Zakaria
Delegování pravomocí není jen součástí světa politiky. Před stejnou volbou stojíme i v mnoha jiných oblastech. Chceme se vydat cestou uvolňování kontroly, obcházení prostředníků a bourání starých norem – například v hospodářství a kultuře – nebo si místo toho chceme některé z pravidel a nárazníkových zón ponechat, a přetvořit ty, které jsou tradiční součástí naší společnosti? Technika se propojila s ideologií a nabídla přitažlivé vyhlídky světa bez nutnosti vyjednávat a prostředkovat. Můžete se stát svým vlastním obchodníkem s cennými papíry, redaktorem novin, právníkem, lékařem. Ale chcete to skutečně?
Dnes jsme tím už méně nadšeni, než jsme byli v době konjunktury v devadesátých letech. Lidé si dnes začínají uvědomovat, že má smysl, když v řadě případů existují prostředníci. Ukazuje se, že většina investorů ráda zaplatí o něco vyšší poplatky za správně provedené obchody s cennými papíry, za finanční a investiční rady a dokonce i za staromódní „vodění za ručičku.“ Lidé, kteří mají právní nebo zdravotní problémy, zjišťují, že vlastní diagnóza pomocí internetových stránek a účastí v diskusních skupinách je pramálo užitečná.
Ještě nedávno byla v novinářské branži osobní webová stránka s pravidelnými příspěvky (blog) označována jako zabiják tradičních médií. Ve skutečnosti se stalo něco docela jiného. Nejlepší blogy – a ty nejlepší jsou opravdu chytré – ani zdaleka nenahrazují noviny a časopisy, ale staly se mezi nimi jakýmisi průvodci, poukazují na nečekané prameny a komentují ty známé. Staly se z nich noví prostředníci informovaného publika. Přestože se tvůrci blogů sami považují za radikální demokraty, ve skutečnosti jsou novou elitou jako vystřiženou z Tocquevilla. Svět se vydal tímto směrem, protože čím divočejší, větší a chaotičtější je sama internetová síť, tím víc lidí potřebuje pomoc, aby v ní nebloudili.
Vpřed a dolů
Hlavním trendem dnešní společnosti je stále větší demokratizace. Politika je víc a víc propustná, evropské společnosti se „amerikanizují“, staré instituce se otevřely, profese a cechy zmírají a technický vývoj ohrožuje převážnou většinu prostředníků. Výsledkem nepochybně bude celá řada dobrých věcí, stejně jako tomu bylo v minulosti. Tento vývoj však zároveň potrhá tkáň naší kultury. Instituce a postoje, které na Západě udržovaly liberálně demokratický kapitalismus, se vytvářely celá staletí. K jejich likvidaci stačí jen pár desetiletí a jsou-li jednou strženy, jen těžko se budou obnovovat. Sledujeme tu zkázu, aniž jsme schopni ji skutečně zastavit. Bylo by to totiž nedemokratické. Avšak naši politiku, hospodářství i kulturu to ovlivňuje, stále více se prosazují krátkodobé zájmy a nadšenectví. Edmund Burke kdysi popsal společnost jako partnerství mezi mrtvými, živými a těmi ještě nenarozenými. V systému, který se právě rozvíjí, je těžké si představit, kdo vlastně bude mluvit za nenarozené, a kdo za budoucnost.
Mezitím bude nepochybně narůstat nespokojenost veřejnosti, která nechápe k čemu všechny tyto změny vedou. Pokud se nové problémy budou stupňovat, lidé si začnou demokracii definovat podle toho, jak se rozvinula: jako systém teoreticky otevřený a přístupný, avšak ve skutečnosti ovládaný těmi, kdo se dokážou lépe organizovat, bohatými lidmi a fanatickými menšinami, přičemž všichni ve snaze chránit vlastní krátkodobé zájmy obětují budoucnost celé společnosti. Tato vize se značně liší od představ nadšených zastánců přímé demokracie, kteří říkají, že když svět osvobodíme, budeme žít v jako v městských státech starověkého Řecka. Nechám na čtenáři, aby sám posoudil, zda dnešní kalifornská politika připomíná aténskou demokracii v rozkvětu. Každopádně je dobré si připomenout, že se o přímou demokracii ve starověkém Řecku, kde smělo volit jen několik tisíc mužů, pokoušelo jen několik malých měst. Stejně tak stojí za zmínku, že během jediného století se všechny tyto demokracie zhroutily a nastoupila tyranie nebo chaos – často obojí.
Tento ponurý obraz sice vypadá jako za vlasy přitažený ale pokud bude současný trend pokračovat, octne se demokracie nepochybně tváří v tvář krizi legitimity, která ji může ochromit. Legitimita je živou vodou politické moci. „I ten nejsilnější není nikdy dost silný, aby se stal skutečným pánem,“ všiml si Jean-Jacques Rousseau, „pokud svou sílu nepřetvoří v právo a poslušnost v úctu.“ V dnešním světě má autoritu pouze demokracie. Může však o naši loajalitu snadno přijít. Největším nebezpečím pro nespoutanou a nefunkční demokracii je, že diskredituje sebe samu a všechny způsoby vlády lidu tak problematizuje. Nebylo by to poprvé. Po každé demokratizační vlně lidé naráželi na množství překážek, díky nimž vznikal dojem nedokonalosti celého systému. Pro ambiciózní nové vůdce nebylo nikdy těžké nalákat zklamané voliče na nové alternativy. Posledním takovým údobím rozčarování prošla mezi dvěma světovými válkami Evropa, které se právě díky rozčarování z demokracie zmocnili demagogové. Opět stojí za vzpomínku, že když lidé ve třicátých letech vítali komunismus i fašismus, nevypadalo to tehdy tak absurdně, jak se nám to jeví dnes. Demokracie se v té době utápěla v krizi a beznaději, zatímco autoritářské režimy dokázaly společnost mobilizovat a vykročit novým směrem.
Moderní demokracie budou čelit novým a obtížným výzvám – budou bojovat s terorismem, přizpůsobovat se globalizaci, zvykat si na stárnoucí společnost – a kromě toho budou muset dokázat, že jejich systém je schopen fungovat lépe, než funguje dnes. To znamená, že budou muset zvýšit efektivitu demokratického rozhodování, budou muset znovu včlenit ústavní liberalismus do demokratické praxe, přebudovat rozbité politické instituce a občanská společenství. Ze všeho nejobtížnější možná bude uplatnit požadavek, aby se nositelé nesmírné moci v naší společnosti ujali své odpovědnosti, začali skutečně vést a stanovili normy, které nebudou pouze právní, ale především mravní. Pokud tento požadavek nesplníme, zbude z demokracie jen prázdná skořápka, a to nikoli jen nedostatečná, nýbrž i potenciálně nebezpečná, protože v sobě ponese erozi svobody, manipulaci svobody a nakonec i rozpad veřejného života.
Byla by to tragédie. Demokracie přes své veškeré nedostatky představuje pro všechny na celém světě „poslední velkou naději“ a před námi stojí úkol, jak ji zabezpečit a posílit. Před osmdesáti lety přivedl Woodrow Wilson Ameriku do dvacátého století s výzvou vytvořit takový svět, v němž bude demokracie bezpečná. Na prahu jednadvacátého století je naším úkolem vytvořit demokracii, která bude bezpečná pro celý svět.
Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).
Zpět na blog