Budoucnost svobody: sebevražda elit (4)

18.1.2007, Fareed Zakaria

To, co platilo o právu, platilo s jistým stupněm rozliše­ní i o dalších profesích. Americká lékařská komora byla kdysi možná nej­mocnějším cechem moderní doby a členství v ní dávalo lékařům statut, bezpečí a moc. Lékaři měli na oplát­ku povinnost klást zdraví svých pacientů nad všechny ostatní zájmy. Lékařská profese se vždy snažila pa­cienty ujišťovat, že se nikdy nemusejí obávat, že by lé­kař mohl zvolit léčebný postup nebo předepsat lék, který by měl jiné než nejlepší účinky. (Hippokratova přísaha ovšem neříká nic o fakturaci.) V průběhu po­sledních desetiletí, v souvislosti s tím, že se vláda a stát­ní správa staly nejsilnějšími „hráči“ ve zdravotnictví a že pojišťovací společnosti a organizace zabývající se péčí o zdraví zároveň začaly usilovat o snižování ná­kladů, přišli lékaři o své privilegované postavení. Dok­tor je dnes jen jedním z mnoha vlastníků podniku, který tráví dny pokusy o snížení provozních nákladů, o do­držování úředních nařízení, bojí se soudních žalob a je vystaven tlaku konkurence. V důsledku toho přestal fungovat dříve jedinečný vztah mezi lékařem a pacien­tem – snad s výjimkou těch velice bohatých, kteří se nemusejí zajímat o peníze. I když stejně jako v případě práva má pohled na starší verzi lékařské profese poně­kud sentimentální nádech, nemění to nic na skuteč­nosti, že i v medicíně došlo během posledních třiceti let k seismickému posunu.

Podobný příběh lze vyprávět o auditorství a účet­nictví. V roce 1933 se během kongresového slyšení ze­ptal kongresman Alben Barkley z Kentucky plukovní­ka Arthura Cartera, který stál v čele jedné z největších auditorských firem té doby, zda lze důvěřovat tomu, že auditoři na své klienty dohlížejí opravdu přísně.

„A kdo dělá audit vám?“ ptal se Barkley. „Naše svě­domí,“ odpověděl Carter. Bylo to samozřejmě víc než svědomí. Odvětví mělo neobyčejně přísné vlastní nor­my a ochraňovalo svou pověst nepodplatitelného strážce finančních záznamů. Auditoři byli považováni za sice nudné, avšak důvěryhodné osoby, což neodpo­vídá právě obrazu této profese, jak byl k vidění po de­baklu Enronu. Ve snaze pochopit pád obrovské audi­torské firmy Arthur Andersen v roce 2002 vyzpovídal The Wall Street Journal řadu auditorů, kteří popsali, jak se profese dramaticky za posledních dvacet let změni­la. Stejnou roli, jakou hrálo rozhodnutí umožnit advo­kátům inzerovat své služby, které způsobilo symbo­lický posun právnické profese, sehrála i dohoda mezi Federálním výborem pro obchod (Federal Trade Commission) a Americkým institutem oprávněných audito­rů (American Institute of Certified Public Accountants) která umožnila účtovat si souhrnné sazby místo ome­zení na sazby hodinové. Byl to krok, který měl celé od­větví reformovat tím, že ho víc otevře a vpustí do něj konkurenci (opět tu pracovala ruku v ruce marketizace a demokratizace).

Hlavním výsledkem reforem však bylo, že auditoři začali vymýšlet způsoby, jak se vyhý­bat placení daní, přičemž protiúčtem byla část z uše­třených peněz. Auditor Anthony Rider ze společnosti Ernst&Young vyprávěl redaktorům Journalu, jak ho učili prodávat klientům nové služby: právní zastoupe­ní, pojištění, poradenství, plánování a vůbec všechno, na čem se dalo vydělat. „Bylo to jako kdybyste repor­térům vykládali, že mají prodávat předplatné,“ vzpo­mínal na to. „Nemohl jsem to dělat. Věděl jsem, že moji klienti to vlastně nepotřebují.“ Ridera nakonec vyhodili, ale většina jeho kolegů nekladla odpor. Během času se auditoři mohli přetrhnout, aby dělali všech­no, co si klient přál, čímž se proměnila jejich role, jak to popsal Journal, „z hlídacích psů na domácí mazlíč­ky.“

Tento způsob rozostření dělící čáry se stal na Wall Streetu standardním způsobem práce. Bankéři a mak­léři měli k investující veřejnosti jistou zodpovědnost a k tomu patřilo dodržování zřetelného rozhraní mezi analytiky, kteří společnosti hodnotili, a bankéři, kteří pro tytéž společnosti pracovali. Henry Kaufman, který stál v čele analytiků společnosti Solomon Brothers, konstatoval, že do osmdesátých let firmy toto odděle­ní ctily a jejich analytické týmy pracovaly zcela nezá­visle. Koncem devadesátých let začala tato pravidla rychle mizet a internetové šílenství je zcela vymazalo. Bankovní analytici vydávali absurdní zprávy, na je­jichž základě se začalo obchodovat s akciemi společ­ností, které se zabývaly novými technologiemi, a ban­ky si naúčtovaly velké poplatky za vydávání akcií. Většinou to bylo z právního hlediska dokonale v po­řádku. Tento proces samozřejmě v sobě nesl množství z obvyklých výhod deregulace: tím, že umožňoval vst­up více hráčům na trh a vytvářel konkurenčnější pro­středí, vytvářel nové technologické a manažerské ino­vace. Přinášel však také nové problémy: přinesl střety zájmů, nepatřičnou angažovanost manažerů a začal ohrožovat veřejnost, které měl původně přinášet jen výhody. Finanční trhy teď byly sice aktivnější, energič­tější a otevřenější – byly však méně stabilní, podléhaly snadno falešným informacím, podvodům a docházelo k vychylování z rovnováhy.

Když se nakonec politici a byrokraté probudili do internetového kolapsu, zača­li mnozí z nich volat po větším dohledu, regulaci, a uzákonění dávných samozřejmých morálních návyků. Pokud budou někdy podobné zákony schváleny, bude to znamenat jednoznačný (možná i nevyhnutel­ný) posun od angloamerického modelu neformálního dohledu k evropskému modelu formální regulace. Lepším, pružnějším a dokonce i inteligentnějším řeše­ním, by bylo, kdyby si příslušníci těchto profesí sami na sebe dokázali dohlédnout a opět si uložili některá z omezení, jež během posledních desetiletí jaksi odlo­žili. Jenže to by bylo totéž jako se pokoušet poskládat džbán rozbitý na tisíc střípků.


Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).

Zpět na blog