Budoucnost svobody: sebevražda elit (4)
18.1.2007, Fareed Zakaria
To, co platilo o právu, platilo s jistým stupněm rozlišení i o dalších profesích. Americká lékařská komora byla kdysi možná nejmocnějším cechem moderní doby a členství v ní dávalo lékařům statut, bezpečí a moc. Lékaři měli na oplátku povinnost klást zdraví svých pacientů nad všechny ostatní zájmy. Lékařská profese se vždy snažila pacienty ujišťovat, že se nikdy nemusejí obávat, že by lékař mohl zvolit léčebný postup nebo předepsat lék, který by měl jiné než nejlepší účinky. (Hippokratova přísaha ovšem neříká nic o fakturaci.) V průběhu posledních desetiletí, v souvislosti s tím, že se vláda a státní správa staly nejsilnějšími „hráči“ ve zdravotnictví a že pojišťovací společnosti a organizace zabývající se péčí o zdraví zároveň začaly usilovat o snižování nákladů, přišli lékaři o své privilegované postavení. Doktor je dnes jen jedním z mnoha vlastníků podniku, který tráví dny pokusy o snížení provozních nákladů, o dodržování úředních nařízení, bojí se soudních žalob a je vystaven tlaku konkurence. V důsledku toho přestal fungovat dříve jedinečný vztah mezi lékařem a pacientem – snad s výjimkou těch velice bohatých, kteří se nemusejí zajímat o peníze. I když stejně jako v případě práva má pohled na starší verzi lékařské profese poněkud sentimentální nádech, nemění to nic na skutečnosti, že i v medicíně došlo během posledních třiceti let k seismickému posunu.
Podobný příběh lze vyprávět o auditorství a účetnictví. V roce 1933 se během kongresového slyšení zeptal kongresman Alben Barkley z Kentucky plukovníka Arthura Cartera, který stál v čele jedné z největších auditorských firem té doby, zda lze důvěřovat tomu, že auditoři na své klienty dohlížejí opravdu přísně.
„A kdo dělá audit vám?“ ptal se Barkley. „Naše svědomí,“ odpověděl Carter. Bylo to samozřejmě víc než svědomí. Odvětví mělo neobyčejně přísné vlastní normy a ochraňovalo svou pověst nepodplatitelného strážce finančních záznamů. Auditoři byli považováni za sice nudné, avšak důvěryhodné osoby, což neodpovídá právě obrazu této profese, jak byl k vidění po debaklu Enronu. Ve snaze pochopit pád obrovské auditorské firmy Arthur Andersen v roce 2002 vyzpovídal The Wall Street Journal řadu auditorů, kteří popsali, jak se profese dramaticky za posledních dvacet let změnila. Stejnou roli, jakou hrálo rozhodnutí umožnit advokátům inzerovat své služby, které způsobilo symbolický posun právnické profese, sehrála i dohoda mezi Federálním výborem pro obchod (Federal Trade Commission) a Americkým institutem oprávněných auditorů (American Institute of Certified Public Accountants) která umožnila účtovat si souhrnné sazby místo omezení na sazby hodinové. Byl to krok, který měl celé odvětví reformovat tím, že ho víc otevře a vpustí do něj konkurenci (opět tu pracovala ruku v ruce marketizace a demokratizace).
Hlavním výsledkem reforem však bylo, že auditoři začali vymýšlet způsoby, jak se vyhýbat placení daní, přičemž protiúčtem byla část z ušetřených peněz. Auditor Anthony Rider ze společnosti Ernst&Young vyprávěl redaktorům Journalu, jak ho učili prodávat klientům nové služby: právní zastoupení, pojištění, poradenství, plánování a vůbec všechno, na čem se dalo vydělat. „Bylo to jako kdybyste reportérům vykládali, že mají prodávat předplatné,“ vzpomínal na to. „Nemohl jsem to dělat. Věděl jsem, že moji klienti to vlastně nepotřebují.“ Ridera nakonec vyhodili, ale většina jeho kolegů nekladla odpor. Během času se auditoři mohli přetrhnout, aby dělali všechno, co si klient přál, čímž se proměnila jejich role, jak to popsal Journal, „z hlídacích psů na domácí mazlíčky.“
Tento způsob rozostření dělící čáry se stal na Wall Streetu standardním způsobem práce. Bankéři a makléři měli k investující veřejnosti jistou zodpovědnost a k tomu patřilo dodržování zřetelného rozhraní mezi analytiky, kteří společnosti hodnotili, a bankéři, kteří pro tytéž společnosti pracovali. Henry Kaufman, který stál v čele analytiků společnosti Solomon Brothers, konstatoval, že do osmdesátých let firmy toto oddělení ctily a jejich analytické týmy pracovaly zcela nezávisle. Koncem devadesátých let začala tato pravidla rychle mizet a internetové šílenství je zcela vymazalo. Bankovní analytici vydávali absurdní zprávy, na jejichž základě se začalo obchodovat s akciemi společností, které se zabývaly novými technologiemi, a banky si naúčtovaly velké poplatky za vydávání akcií. Většinou to bylo z právního hlediska dokonale v pořádku. Tento proces samozřejmě v sobě nesl množství z obvyklých výhod deregulace: tím, že umožňoval vstup více hráčům na trh a vytvářel konkurenčnější prostředí, vytvářel nové technologické a manažerské inovace. Přinášel však také nové problémy: přinesl střety zájmů, nepatřičnou angažovanost manažerů a začal ohrožovat veřejnost, které měl původně přinášet jen výhody. Finanční trhy teď byly sice aktivnější, energičtější a otevřenější – byly však méně stabilní, podléhaly snadno falešným informacím, podvodům a docházelo k vychylování z rovnováhy.
Když se nakonec politici a byrokraté probudili do internetového kolapsu, začali mnozí z nich volat po větším dohledu, regulaci, a uzákonění dávných samozřejmých morálních návyků. Pokud budou někdy podobné zákony schváleny, bude to znamenat jednoznačný (možná i nevyhnutelný) posun od angloamerického modelu neformálního dohledu k evropskému modelu formální regulace. Lepším, pružnějším a dokonce i inteligentnějším řešením, by bylo, kdyby si příslušníci těchto profesí sami na sebe dokázali dohlédnout a opět si uložili některá z omezení, jež během posledních desetiletí jaksi odložili. Jenže to by bylo totéž jako se pokoušet poskládat džbán rozbitý na tisíc střípků.
Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).
Zpět na blog