Budoucnost svobody: sebevražda elit (5)
18.1.2007, Fareed Zakaria
Další instituce, která v americké společnosti hraje roli zprostředkovatele, jsou média. Vysvětlují a interpretují svět publiku a publikum zase světu. Dnešní média víc než jiné americké instituce definují skutečnost a determinují politickou diskusi. Na rozdíl od dalších zprostředkujících skupin, které v dějinách vášně veřejnosti spíše tlumily, dnešní média je spíše rozdmýchávají. Vytvářejí senzace, dramatizují a trivializují zprávy. Nejvíc to platí o televizi a bulvárním tisku, které ovšem ovlivňují novinářskou praxi jako takovou. Má to příčiny, které nevěští nic dobrého. Žurnalistiku totiž postihly tytéž síly demokratizace a marketingu, které zasáhly i další profese. V Americe mohla ještě do osmdesátých let fungovat trojice hlavních televizních sítí jako kartel, protože všichni věděli, že jejich publiku nic jiného než sledovat tyto stanice nezbývá. Jejich silné postavení spolu s jistou normativní regulací bylo natolik zažité, že vedení televizních stanic ještě hledělo na zpravodajské redakce jako na ztrátová oddělení, jejichž smyslem je vylepšovat dobré jméno té které stanice. Jednotlivé televizní společnosti proto utrácely peníze za zahraniční zpravodajství, dokumenty a kulturní pořady.
Poté nastoupila informační revoluce, snižování nákladů, otevírání poboček a vytváření nové konkurence. Vzestup kabelové televize znamenal konec monopolu tří televizních sítí. Dnes tradiční televizní společnosti doslova soutěží o každičkou minutu s tucty dalších zpravodajských, zábavných a diskusních pořadů. Konkurence vyprodukovala oslnivé osobnosti a útočné programové novinky. Do určité míry jsou dnes televizní pořady zajímavější a vyloženě nudné zmizely. Avšak všechno ostatní přehlušil efekt daný závodem o co nejméně náročný program, který přiláká nejvíc diváků. Když nedokážete dost pobavit nebo postrašit publikum, aby sledovalo právě váš kanál, přepne na jiný. Zkušený novinář, který léta pracoval v televizi a v rozhlase, mi řekl: „Víc různých stanic mělo být původně pro diváky rozšířením nabídky, jenže pravda je taková, že předložit lidem sex a lehkou programovou směsku je jednodušší. Dobrý program, stejně jako dobrá kniha, vyžaduje od diváka pozornost. Nikdo z vedení televize si dnes nedovolí diváka jen jedinou minutu nudit. Každý se bojí dálkového ovladače.“ Samozřejmě existují i dobré programy, které těmto trendům nepodléhají. Většina z nich se však vysílá už celá desetiletí a jejich publikum se postupně formovalo.
Nové způsoby, jimiž lidé začali získávat informace, postihly i svět tištěných médií. Mnoho významných l novin přestalo vycházet; z jiných jsou dnes jen stíny bývalé slávy. Alespoň několika vysoce kvalitním novinám a časopisům se pořád ještě daří. The New York Times, The Wall Street Journal a The Washington Post jsou dnes kupodivu lepší než dřív. Je to proto, že jejich čtenářská obec je mnohem menší než divácká obec televize a mohou se tedy na svou vybranou skupinu spolehnout. Ale takovou roli, jakou pro občany plnily po celé Americe tisíce malých novin, tato trojice dnes sehrát nemůže. Hlavním důvodem, proč si tyto noviny udržují stále svou kvalitu, je skutečnost, že je řídí lidé, kteří vědí, že nevedou obyčejnou firmu, ale rodinný majetek a národní instituci. Všechny významné noviny, které jejich rodinní vlastníci prodali nějaké velké společnosti, prodělaly dramatický propad, počínaje Los Angeles Times a konče Philadelphia Inquier. V mnoha případech dokonce tyto noviny změnu vlastnictví nepřežily. Daří se i několika významným časopisům, avšak opět jen díky tomu, že vlastníci časopisů jako je The New Yorker nebo The Atlantic Monthly – oba mají ještě menší čtenářskou obec než ona trojice seriózních deníků – jsou ochotni jejich vynikající kvalitu dotovat.
Od hlídacích psů k domácím mazlíčkům
Avšak takových majitelů je stále méně a méně a je to znát. Není to příliš radostná podívaný; liberální demokracie sice může fungovat i bez žurnalistiky té nejvyšší kvality, avšak k ideálu informované společnosti to má daleko. Nehledě na to, že jsou média jediným odvětvím podnikání, které je výslovně chráněno americkou ústavou. Jejich dilema však není ojedinělé; upadají i další profese důležité pro úspěch demokracie a také jejich úpadek je varovný. Spisovatel James Fallow upozorňuje, že „existují jisté typy zboží a služeb, jejichž společenskou hodnotu čistě komerční model zcela postihnout nedokáže – mám na mysli zdravotnictví, školství, žurnalistiku a právo. Pokud by jejich nabídka a charakter byly dány pouze svobodným trhem, společnost na to doplácí. Nepochybně byste nestáli o to, aby váš potomek studoval na univerzitě, jejíž studijní plán by byl postaven výlučně na základě nabídky a poptávky. Stejně tak je kvalitní novinářská práce pro společnost přínosem, aniž by to nějak souviselo se ziskem, který z toho plyne.“ Nechceme tím naznačovat, že by tato odvětví měla být ochraňována pomocí vládní regulace. Ohlédneme-li se do historie, řešily dříve problém žurnalistiky a práva společensky angažované elity.
Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).
Zpět na blog