Budoucnost svobody: sebevražda elit (6)
18.1.2007, Fareed Zakaria
Společným jmenovatelem těchto kulturních změn, jak jsme viděli na příkladu jednotlivých profesí, je proměňující se role elit. Američané o elitách velmi neradi mluví, neřkuli přemýšlejí. Už samo slovo elita jim připadá snobské a jejich uchu zní neamericky. Ve skutečnosti však Amerika vždy měla své elity – ono malé procento obyvatel, které ovládalo většinu významných institucí. Staré elity byly uzavřenou společností, danou rodem, krevní spřízněností a etnickým původem. Dnešní Amerika je demokratičtější, lidé se dostávají nahoru pomocí peněz, svou schopností nebo prostě tím, že se proslaví, což je jistě lepší a otevřenější proces výběru. Problém je však v tom, že staré elity byly více společensky odpovědné, částečně i díky tomu, že své postavení nepovažovaly za ohrožené jako v současnosti. Nejvyšší manažeři velkých společností třímají dnes v rukou neobyčejnou moc, přesto se cítí méně bezpečně, neboť jsou ze všech stran pod tlakem, neustále musejí usilovat o to být v čele a upevňovat svou pozici. Bojují o přežití a jejich zájmy se tudíž nerozšiřují, nýbrž zužují, horizonty existence už nejsou dlouhodobé, jsou ohraničeny zítřkem. Zkrátka a dobře, vůbec nemyslí a nejednají jako elity, což je na pováženou, protože elitami jsou.
Jednou z nejnápadnějších známek posunu v pocitech elit je to, čemu se věnují. Na počátku dvacátého století zakládali instituce, zabývající se výzkumem politických procesů. Brookingsův ústav (založený v roce 1916) byl prvním a vynikajícím příkladem instituce jejímž cílem bylo sloužit zemi bez stranictví a stranického politikaření. Brookings usiloval o instituci „nezatíženou žádnými politickými nebo finančními zájmy…, která bude sbírat, interpretovat a srozumitelně předkládat základní ekonomická data.“ Národní hospodářský úřad (National Bureau of Economic Research), založený v roce 1920, byl orientován stejným, nestrannost respektujícím způsobem. A to i přesto, že první část dvacátého století nebyla, jak se často soudí, údobím méně postiženým ideologiemi. Možná právě proto, že tehdy probíhaly tahanice o téměř každé téma, počínaje volebním právem žen, přes celní sazby, problémy s regulací, první světovou válku a Společností národů konče, tak se snažili lidé vytvářet instituce, které se politikou budou zabývat nezávisle na kolbišti stranických půtek. Rada pro zahraniční vztahy (Council for Foreign Relations) byla založena v roce 1921 republikány a demokraty, aby podporovala americkou angažovanost v zahraničí. Zní to tak úctyhodně a poctivě, v dnešním skeptickém a cynickém světě až neuvěřitelně. Tito lidé opravdu věřili, že pro demokracii je důležité mít prostor, kde by se mohla vést občanská diskuse o podstatných záležitostech veřejného zájmu.
Veřejný zájem vs. stranické think tanky
Když se dnes elity pustí do podobných témat, pak výhradně ze stranických pozic, které diskusi přímo ovlivňují. Téměř všechny instituty a think tanky založené v posledních třiceti letech jsou výrazně ideologické. Je to zčásti důsledkem snahy amerických konzervativců o vytvoření jakéhosi „antiestablishmentu“. Místo, aby vytvořili nezávislejší instituci, rozhodli se konzervativci zakládat instituce prosazující jejich vlastní stranickou linii. Konzervativní akce nevyhnutelně vyvolala liberální protiakci, a tak se politický svět Washingtonu ještě víc polarizoval. Odborníci většiny institucí zabývajících se dnes politikou a politologií (samozřejmě, že existují výjimky) jsou voleni díky svým názorům a nikoli odbornosti a přesně vědí, jaké závěry se od nich očekávají. Ne, že by je snad k určitým názorům někdo přímo tlačil, dobře však chápou, že tyto je kruhy nenajaly jako nezávisle uvažující intelektuály. V dnešní době, kdy staré ideologie nejsou schopny vysvětlit nové problémy, mají tyto argumentační ústavy smysl jen v tom, že produkují spoustu předvídatelných polemik a pramálo seriózních analýz.
Tyto stranické instituce přece jen působí méně problémů než ty, které byly vytvořeny, aby místo ideologie nezakrytě bojovaly o skupinové zájmy. Mnohé z nových washingtonských „institutů“ a „nadací“ jsou ve skutečnosti uskupení pro prosazování zájmů společností, odborů a dokonce i cizích vlád. Produkují záplavu „výzkumných prací“, jimiž dokazují, že si jejich dobrodinci zaslouží vládní podpory nebo jiný způsob zvýhodnění. Prostor pro skutečně nezávislé hodnocení politiky, tedy ani stranické ani klientské, z Washingtonu prakticky zmizel. Washington je dnes rozdělen do dvou ideologických táborů a každý musí dříve nebo později v jednom z nich skončit. Dovolme si nostalgické ohlédnutí: politika nikdy nevzniká ve vakuu a jak stranická politika, tak zájmové skupiny vždy proces její tvorby ovlivňovaly; ostatně, tak to má i být. Avšak každý, kdo během posledních třiceti let sledoval dění ve Washingtonu, si musel všimnout, k jaké dramatické přeměně tam došlo a jak prudce stouplo agresivní prosazování vyhraněných zájmů, buď intelektuály, nebo lobbisty. Hledání – dokonce i jako cíl – bylo nahrazeno vyhraněným stranictvím a washingtonské elity se starají jen o získávání výhod.
Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).
Zpět na blog