Budoucnost svobody: sebevražda elit (7)
18.1.2007, Fareed Zakaria
Dvacáté století poznamenaly dva obecné trendy: regulace kapitalismu a deregulace demokracie. Oba experimenty zašly příliš daleko. V obou případech šlo o rozumná řešení problémů své doby, tedy neregulovaného kapitalismu a oligarchie. Ovšem jak poznamenává Evelyn Waugh ve svém humoristickém románu Sólokapr, každá dobrá myšlenka platí „jen do jisté míry.“
V prvních letech dvacátého století se zdálo, že jenom svobodný trh a obchod je cestou k budoucnosti. Všechny země světa mezi sebou obchodovaly a otevíraly nejen své trhy; otevíraly se i jejich společnosti. Trhy se daly na pochod. Ukázalo se, že právě léta před první světovou válkou, hyperinflace po ní a následující velká hospodářská krize, byly pro laissez faire zlomem. Kdykoli se od té doby objevil problém – hospodářský, společenský, politický – řešením byl vždy jen vládní zásah. Každá krize přinesla nové regulace a s každým novým nařízením přicházela i nová byrokracie. Výsledkem bylo, že po většinu dvacátého století byl kapitalismus zdaňován, licencován, kontrolován a dokonce i znárodňován, a to do té míry, že v roce 1945 mohl známý britský historik A. J. P. Taylor ujišťovat, že „na americký způsob života, tedy na soukromé podnikání, už vlastně nikdo nesází.“ Když v roce 1961 navštívila britská královna Alžběta II. Ghanu, byla tam oslavována jako „největší socialistická panovnice světa“, a dokonce i konzervativní vláda to tehdy přijala jako pochvalu. Když konzervativní republikán Richard Nixon začal v roce 1971 regulovat mzdy a ceny a oznámil přitom, že „dnes jsme všichni keynesiáni“ a pouze tím vyjadřoval i v Americe obecně přijímaný názor, že stát musí kapitalismus neustále ovládat.
Demokracie se však vydala opačným směrem. „Léčbou chorob demokracie,“ napsal vlivný americký filosof John Dewey v roce 1927, „je více demokracie.“ Bylo to jasnozřivé. Většina problémů, jimž musela většina demokracií ve dvacátém století čelit, byla řešena rozšiřováním volebního práva, odstraňováním nepřímých voleb, omezováním moci elitních skupin a předáváním moci stále většímu množství lidí. Výsledky byly ohromující. V Americe to znamenalo, že černoši a ženy získali volební právo, senátoři začali být voleni přímo, politické strany vybíraly kandidáty na základě veřejné volby a soukromé kluby měnily svůj charakter a pravidla. Politické dějiny dvacátého století jsou příběhem neustálého rozšiřování přímé politické účastí. Demokracie léčila každou chorobu.
V sedmdesátých letech však regulace trhu zašla příliš daleko a vyústila do vysokých daňových sazeb a byzantinského stylu vlády. Během posledních dvou desetiletí se všechny vlády světa, od Spojených států přes Francii a Indii až k Brazílii, pustily do deregulace průmyslu, privatizace a snižování tarifů. Jak ale ukázal konec hospodářské konjunktury z druhé půle devadesátých let, nadchází potřeba nového pochopení role vlády v kapitalismu. Jen málo zemí se odváží vrátit k přebujelé praxi předchozí generace. Stát už kapitánské můstky hospodářství opustil.
Deregulace demokracie došla rovněž příliš daleko. Výsledkem je nepraktický systém, který není schopný ani vládnout, ani získat respekt občanů. I když se nikdo neodvažuje o současné demokracii mluvit špatně, většina lidí instinktivně pociťuje, že je tu problém. Úcta veřejnosti před politikou a politickým systémem je ve všech pokročilých demokraciích na nejnižším bodu. Zvlášť pozoruhodné je, jak prokazuje jeden průzkum za druhým, když se dnes zeptáte Američanů, kterých veřejných institucí si nejvíc váží, na špici jsou vždy tyto tři: Nejvyšší soud, armáda a Federální banka. Mají jedno společné: jsou naprosto nezávislé na tlaku veřejnosti a fungují krajně nedemokraticky. Mohlo by se zdát, že Američané tyto instituce obdivují právě proto, že vedou a nenechávají se vést. Naopak Kongres, nejreprezentativnější politická instituce ve většině průzkumů propadá. Jeho podbízivost, jejímž důsledkem je ochrnutí, národ leká a dokonce znechucuje. Samozřejmě, že to nikoho neodradí, aby demokratizaci nevychvaloval, ačkoli nevyhnutelně vedla právě k podbízivosti.
Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).
Zpět na blog