Budoucnost svobody: sebevražda elit (8)

18.1.2007, Fareed Zakaria

Globalizace vytvořila zvláštní soubor problémů. Stále otevřenější světové hospodářství začalo vlády nutit, aby zastávaly ukázněnou politiku, která bude dlouhodobě udržovat fiskální stabilitu. Pokud to nedělají, trestají trhy jejich země rychleji a víc než dříve a způsobují, že jejich měny se propadají a burzy řítí dolů. Jenže dlouhodobé politické úkoly způsobují krátkodobé potíže – voličům. Demografické změny nutí západní vlády reformovat sociální politiku, zejména pokud jde o její výhody pro starší občany. To je patrně téměř nemožné, protože starší občané mají velkou politickou moc; jsou dobře organizovaní, poskytují finanční příspěvky, tvrdě lobbují a pravidelně volí. Skutečná reforma však nevyhnutelně přinese omezení jejich výhod. Vlády před sebou mají těžkou volbu: odolat pokušení podbízet se a přijmout politiku směřující k dlouhodobým cílům. Jediným možným způsobem, jak toho v moderní společnosti dosáhnout, je izolovat ty, kteří rozhodují, od neustálého nátlaku zájmových skupin, lobby a politických kampaní – tedy od silného tlaku demokracie.

Jsme toho ostatně svědky už dnes. Nejzřetelnějším příkladem tohoto trendu je už několik desetiletí růst nezávislosti centrálních bank, jakou je Federální banka v USA. V nejpokročilejších demokraciích mají dnes nejmocnější ekonomické páky v rukou nevolené skupiny. A kupodivu to funguje; i když narůstající nezávislost centrálních bank má také své nedostatky, přece jen má zásluhu za odpovědnější monetární politiku. Částečně díky této kázni se obchodní cyklus, kdysi ostrý a drsný, stále zmírňuje. Následky poklesu z let 2000-2002, který následoval po nejdelší konjunktuře v posledním půlstoletí, jsou stále ještě méně extrémní, než se mnozí obávali.


Delegování demokracie

Centrální banky nejsou jediným příkladem tohoto jevu. V Evropě se hodně píše o nedemokratické podstatě Evropské unie (EU), kritizované často jako nejkrajnější příklad politického rozhodování, nerespektujícího demokracii. Kámen úrazu spočívá v tom, že EU může fungovat efektivně jen díky své izolaci od tradičních politických tlaků. Po roce 1970 začalo statické evropské hospodářství ztrácet funkčnost a evropské vlády byly paralyzovány mocnými odborářskými zájmovými skupinami, které nepřipustily jakoukoli změnu. Během posledního desetiletí dokázala Evropa udělat několik podstatných reforem – fiskálních, monetárních a regulačních – jen díky síle EU. A když EU svou politiku změnit nedokázala, pak to bylo právě díky demokratickým členským vládám. Žádná z velkých evropských politických stran neměla odvahu postavit se za strukturální reformy, ač všichni věděli, že jsou pro dlouhodobou prosperitu kontinentu nezbytné. Evropská unie je hlavní a dokonce jedinou hybnou silou reformy svobodného trhu na kontinentu,“ říká Joseph Joffe, šéfredaktor německého deníku Die Zeit. „Bez Bruselu bychom nederegulovali žádné z významných průmyslových odvětví.“ Nebýt obav, že nedodrží rozpočtové cíle EU, země jako je Itálie by nikdy nezahájily snižování rozpočtového deficitu. Bez Bruselu by žádný tlak na reformu marnotratných podpor neexistoval.

V angloamerickém světě je EU silně karikována. Američané – a Britové, kteří momentálně šílí z rozhodování, zda přijmout evropskou měnu Euro – mají už dokonce silný a jednoduchý názor: EU je velká, byrokraticky zbytnělá a nedemokratická, a navíc potlačuje půvabnou rozmanitost evropského života. („Nikým nevolení byrokraté z Bruselu chtějí anglickým sládkům radit, jak mají vařit pivo!“ Čert vem, že mnohé z těch malebných místních zvyků jsou ve skutečnosti jen ochranářskými hrázemi před konkurencí.) Kritikové Evropy ze Spojeného království a ze Spojených států jsou nejčastěji lidé, kteří vášnivě podporují kapitalismus a svobodný trh. Avšak oponenti EU na evropském kontinentu – kde působí nejuceleněji – jsou opačného přesvědčení. Dánsko je známé svou skepsí k EU a k euru. Bývalý dánský premiér, vzděláním ekonom, Poul Nytrup Rasmussen vysvětluje, že většina dánských oponentů EU jsou „lidé, kteří se obávají globalizace: dělníci s nízkou kvalifikací, ženy, veřejní zaměstnanci. Pro ně je Evropská unie prostě součástí nového světa globálního kapitalismu.“ Proto také EU a podobna seskupení musejí existovat. Ačkoli je tolik kritizujeme, realita dnešního světa je taková, že jednotlivé země nemohou stanovovat úrokové sazby nebo prosazovat antimonopolní politiku pomocí plebiscitu. Mnohé z toho, zač je Brusel odpovědný – regulace, obchodní, měnová a protimonopolní politika – je v řadě zemí, včetně Spojeného království a Spojených států, od politických tlaků odděleno.

Instituce jako je Evropská unie jsou často kritizovány jako všemocné a vzdálené, avšak ani jedno, ani druhé není ve skutečnosti pravda. Tak například pověsti o pravomoci EU jsou velice přehnané. Rozpočet Bruselu činí jen něco málo přes jedno procento hrubého produktu zemí EU. Andrew Moravscik, jeden z nejlepších amerických odborníků zabývajících se Evropou, připomíná, že odečteme-li tlumočníky a pomocné administrativní síly zaměstnává Evropská komise 2500 úředníků, což je „méně než průměrně velké evropské město a méně než jedno procento z počtu úředníků zaměstnaných samotným francouzským státem.“ Pokud jde o nedemokratické procedury, každé nové závazné rozhodnutí, které chce EU prosadit, potřebuje přes sedmdesát jedna procent vážených hlasů vlád jednotlivých států – „vyšší poměr, než který je nutný ke schválení dodatku americké ústavy.“ Moravscik přesvědčivě dokazuje, že Evropskou unii nelze považovat za super-stát, ale spíše za mezinárodní organizaci. Podobně jako jiná uskupení i ona odráží přání členských států. A moc EU nevzrůstá. Naopak je většinou omezována, racionalizuje způsoby vykonávání pravomocí a vyjasňuje si vztahy se svými členy. Zdá se, že evropské státy směřují k větší, avšak lépe definované Evropské unii, která by byla schopna zvládnout úkoly, jež před ní stojí.


Problém legitimity

Potíže Evropské unie však poukazují na ústřední problém pokročilých demokracií. Tlaky na kvalitu vlády sílí, avšak ve věku demokracie ztrácí byrokracie, která v důsledku tohoto tlaku vzniká, svou legitimitu. Populisté jako Jean Marie LePen ve Francii, Pat Buchanan ve Spojených státech nebo Jorg Haider v Rakousku svolávají do boje proti moci nevolených institucí. Hrají na staré struny, rozeznívající často nelíčené a pochopitelné pocity odcizení. Vždy, když rostou úrokové míry, když se uzavírají mezivládní tarifní dohody a jsou deregulována celá průmyslová odvětví, populisté protestují, že jde o dílo temných sil, které nevěští nic dobrého. Jenže nevolené instituce dobře fungují právě proto, že jsou každodenním politickým půtkám na hony vzdáleny. Rozšiřují hospodářský prostor, čímž přispívají k vyššímu růstu, větší produktivitě a stabilnímu fiskálnímu prostředí a tím prospívají i průměrnému občanovi. Jak však řešit, aby vláda fungovala efektivně a byla zároveň legitimní?

V teorii demokracie pomoc nehledejme. Nehledě na existenci stovek nevolených orgánů a uskupení, které dnes pomáhají demokratickým vládám v rozhodování, jsou dnes političtí filosofové píšící o demokracii většinou radikálové a hlásají totální, ničím neomezovanou demokracii. O problémech, které ke vzniku těchto nevolených institucí vedly, nevědí tito teoretici zjevně nic. Zavírají oči před skutečností, že se přece musejí zodpovídat voleným nadřízeným, a spokojují se s pouličními protesty proti světovládě. Píší chvalozpěvy na oslavu lidu a prosazují jeho stále přímější účast na všem (samozřejmě, že s výjimkou univerzit, které jsou nadále řízeny jako středověká království). Výsledkem je, že dnes má politická filosofie pramálo společného s realitou.

Problém demokratické legitimity obvykle jitří i politici. I když složité problémy s radostí přesouvají na nevolené orgány a úředníky, stavějí se potom na tribuny a útočí na ně. Francouzští politici tak s potěšením přijímali veškeré výhody plynoucí z nižších rozpočtových deficitů. Když ale měli snížit výdaje, aby toho dosáhli, připomínali svým voličům, že veškeré útrapy, jež s tím souvisejí, zavinili úředníci ďábelské Evropské unie. „Mně to nevyčítejte, nutí mě k tomu Brusel,“ je dnes oblíbenou výmluvou evropské vládnoucí elity. Nikdo se pak nemůže divit, že výsledkem je stále se zvětšující krize legitimity EU.

Tento problém bude jen a jen narůstat. Světová obchodní organizace (WTO) představuje nejnovější z řady mocných orgánů s rozsáhlými pravomocemi, na něž se valí nová vlna kritiky. I když antiglobalizační skupiny mají mnoho vzájemně nesouvisejících a často protichůdných programů, všechny se shodují na neblahém působení organizací jako je WTO. Některé z jejich obav jsou opodstatněné, postupy orgánů WTO by mohly být otevřenější, ve skutečnosti však funguje WTO dobře právě proto, že je nezávislá na tlaku veřejnosti. Jak už jsme viděli, „otevřenost vůči lidu“ v praxi znamená otevřenost vůči organizovaným politickým zájmům, obvykle takovým, které reprezentují malé menšiny. Pokud obchodní vyjednávání umožní i nadále vměšování demokracie, budou díky výjimkám, připomínkám a ochranným opatřením výsledné dohody plné děr ve prospěch politicky silných skupin. Zemědělství v západním světě, jedna z hlavnich oblastí, jichž se dohody o svobodném trhu dosud doopravdy netkly, je devastujícím způsobem drahé a neproduktivní především proto, že malé skupiny bohatých farmářů využívají demokratického systému k vlastnímu prospěchu. Více demokracie v obchodní politice znamená více politicky motivovaných zásahů do hospodářství, jakými jsou dotace do zemědělství.

Současný systém (WTO) a jeho předchůdce Generální dohoda o tarifech a obchodu (GATT) – přinesl neobyčejně dobré výsledky. Rozmach obchodu byl jednoznačně největším hospodářským úspěchem světa za posledních padesát let a po celé zeměkouli podstatně snížil míru chudoby i výskyt nemocí. Za posledních padesát let dosáhl svět většího hospodářského pokroku než za předchozích pět set let. Skutečně chceme zničit systém, který to umožnil tím, že ho donutíme fungovat podobně, jako funguje legislativa v Kalifornii?

Západní politici by měli instituce, jako jsou WTO, EU, Federální banka a další jim podobné orgány, vítat a nikoli je omezovat nebo před nimi strkat hlavu do písku. Měli by tyto orgány bránit přede všemi, kdo je pomlouvají, a zdůrazňovat, že v madisonovském smyslu jsou hluboce demokratické. Ať už si o jejich rozhodnutích myslíme cokoli, James Madison a další federalisté byli jasnozřiví v tom, že si – v roce 1789! – dobře uvědomovali, že vládu lidu bude pronásledovat především jeden problém: skupinové zájmy. Protože si Madison byl vědom, že tyto „zvláštní zájmy“ koneckonců také patří ke svobodě projevu, věděl také, že neexistuje jednoduchý způsob, jak je zakázat. Madison nakonec vložil své největší naděje do struktury samotné americké vlády a veřejné správy. Jejich největší síla pro něj spočívala v tom, že Amerika není čistou demokracií, ale republikou. To také znamenalo, že politiku nelze tvořit přímo, emocionálně nebo v nějakém úzkém zájmu. „Delegováním“ výkonu vládní moci na skupinu občanů, které ostatní zvolili, bylo možné „názory veřejnosti vytříbit a zdokonalit prostřednictvím zvoleného sboru občanů, kteří díky své moudrosti nejlépe rozpoznají skutečný zájem země a u kterých bude nejméně pravděpodobné, že by vlastenectví a lásku ke spravedlnosti obětovali pomíjivým a stranickým úvahám.“

Jeho slova dnes zní staromódně, avšak vyjadřují pozoruhodně moderní myšlenku: delegování, zastupitelství. Čím víc se život specializuje, tím víc delegujeme. Konce konců, moderní podnikání jako takové spočívá v delegování. Majitelé akcií vlastní společnosti, jejich řízení však předávají lidem, kteří jim mohou věnovat svůj čas i energii a mají na tomto poli zkušenost. Akcionáři mají v rukou konečné rozhodování, ale uznávají, že sami společnost vést nemohou. Nelze samozřejmě zaručit, že někteří řídící pracovníci svých pravomocí nezneužijí; udělají-li to, akcionáři je mohou potrestat a také to často dělají.

Zastupitelská demokracie podle mnohých z těch, kdo Ameriku zakládali, slibovala vytvářet lepší vládu, protože ji měli vykonávat lidé, které věci veřejné zajímaly, měli v jejich správě zkušenost a museli se občanům zodpovídat. Především to byl pro Madisona mechanismus, jak bránit prosazování sobeckých zájmů a krátkodobých cílů – což je přesně problém, jemuž dnes čelíme. Kdybychom začali ve světě podnikání tvrdit, že velkou společnost může vést každý amatér, protože zkušenost v podnikání nemá nic společného se schopností tuto práci vykonávat, vysmáli by se nám. Řekněte totéž o výkonu vlády a budou vás považovat za mudrce. Dospěli jsme tak daleko, že nedokážeme sami vyplnit daňové přiznání, napsat platnou závěť nebo si nakonfigurovat počítač, zákony však schvalovat můžeme.


Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).

Zpět na blog