Budoucnost svobody: sebevražda elit (9)
18.1.2007, Fareed Zakaria
Dnes v politice nepotřebujeme více demokracie, nýbrž méně demokracie. Tím nemyslím, že bychom měli volat po tyranech a diktátorech, ale měli bychom se spíše ptát, proč některé instituce uvnitř naší společnosti, například Federální banka nebo Nejvyšší soud, fungují tak dobře a jiné, například legislativní orgány, tak špatně.Právě touto otázkou se zabýval profesor princetonské univerzity Alan Blinder ve své fascinující eseji v časopise Foreign Affairs v roce 1997. Blinder právě ukončil druhé období práce pro vládu; nejprve působil v Bílém domě v Radě ekonomických poradců a potom jako viceprezident ve Federální bance. Ve své eseji konstatoval, že zatímco tvorba politiky v Bílém domě byla podřízena krátkodobým politickým a volebním cílům, Federální banka rozhodovala na základě společenských, hospodářských a právních hodnot. Tento rozdíl byl z velké části důvodem, proč rozhodování ve Federální bance mělo trvale tak vysokou kvalitu.
Blinder rovněž dokazoval, že pro oddělení rozhodovacího procesu Federální banky od politiky jsou tři dobré důvody. Za prvé, úrokové míry jsou odborná záležitost, pro jejichž určování jsou lépe vybaveni specialisté než amatéři. Za druhé, měnová politika vyžaduje dlouhodobou koncepci a tudíž trpělivost a pevnou ruku. A konečně za třetí, obtíže při snižování inflace (zvýšená nezaměstnanost) přicházejí dříve než výsledky (nižší ceny zboží, snížená úroková sazba atd.). Shrneme-li to, správnou politiku úrokové míry nelze vytvářet v atmosféře, jež je ovládána krátkodobě orientovaným myšlením. Blinder dále připustí, že se mu „hlavou honí nechutná myšlenka, že by se zásada nezávislosti Federální banky dala aplikovat se stejným účinkem i v dalších odvětvích veřejné správy. Mnoho politických rozhodnutí vyžaduje komplexní technický úsudek a má důsledky, které se budou projevovat ještě v daleké budoucnosti.“ Připomněl přitom zdravotnictví, problémy životního prostředí a daňovou politiku.
Uvažujme například o americké federální dani z příjmu. Když se objevila v roce 1914 poprvé, celý daňový předpis byl 14 stran dlouhý a formulář daňového přiznání pro jednotlivce se vešel na jednu stránku. Dnes má daňový předpis přes 2000 stran plus 6000 stran regulačních předpisů a desítky tisíc stran výnosů a interpretací. Federální daňový úřad (Internal Revenue Service) vydává 480 různých daňových formulářů a dalších 280 formulářů, kterými je vysvětluje. Není zcela jasné, kolik Američany vůbec stojí jen to, že se musí těmi byzantinskými pravidly řídit; odhaduje se, že je to až 600 miliard dolarů ročně, i když většina odborníků soudí, že skutečná částka nepřevyšuje 100 miliard nebo také 15 % výnosu federálních daní z příjmu (mezi 375 a 450 dolary ročně na osobu). Šéf katedry ekonomie na Harvardově univerzitě Dále Jorgenson spočítal, že zavedení jednotné spotřební daně by vyneslo stejně peněz jako dnešní systém daně z příjmu, přičemž by se hospodářský růst zvýšil o víc než 200 miliard dolarů ročně.
To, že daňové předpisy dnes zaberou tolik času, a jsou tak komplikované a tak drahé má jednoduchou příčinu: demokratickou politiku. Politikům poskytují jedinečnou příležitost finančně podporovat oblíbené programy, skupiny a firmy, aniž by tím vyvolávali přílišnou pozornost. Přímou dotaci lze zaznamenat; malou změnu v daňových předpisech ne. Společnosti s velice podobnými obchodními bilancemi mohou platit velice rozdílné daně, záleží na tom, zda mají nátlakové skupiny, které dokáží Kongres umluvit, aby přepracoval zákon v jejich prospěch. Někdy je nová norma vymezena tak úzce, jako kdyby jejím smyslem bylo podporovat jen jednu jedinou společnost. I když se jednotlivé daňové úlevy mohou zdát malé, jejich souhrn je ohromující a například v roce 2001 činil celkem 550 miliard dolarů možných daňových příjmů, jejichž platbu stát ve skutečnosti odpustil. Některá z těchto „daňových vydání“ jsou určena pro programy se širokou společenskou podporou, ale jiná – například přesně vymezené daňové úlevy pro průmysl – lze označit jen jako zvýhodnění.
Američané všech politických názorů souhlasí, že daňové předpisy jsou nešikovné, neefektivní a nerovné. Přesto nikdo nevěří, že budou kdy reformovány, protože jsou přímo vtištěny do demokratické politiky. Blinder zdůrazňuje, že všechny tři důvody, které mluví pro nezávislost Federální banky, lze aplikovat zejména na daňovou politiku. Navrhuje vytvoření nezávislého federálního daňového orgánu, který by se podobal právě Federální bance. Kongres by mohl určit obecné cíle a pravidla a na jejich základu by se pak vytvářela daňová legislativa. Nakonec by Kongres hlasoval o zákonu, ale nesměl by přijímat dodatky. I když by se i takový systém jen těžko vyhnul chybám, nepochybně by v jeho rámci vznikly lepší daňové předpisy, než jaké máme dnes.
Vláda Spojených států už s tímto typem delegování pravomocí v některých oblastech experimentovala. Prezident má obvykle možnost vyjednat obchodní dohody a ty jsou pak jako celek předkládány Kongresu. Kongres o dohodě hlasuje jako o celku a žádné dodatky nejsou povoleny. Podobný postup použil Kongres na počátku devadesátých let, když bylo po ukončení studené války v rámci demobilizace nutné uzavřít desítky vojenských základen. Tváří v tvář možné krizi si zákonodárci uvědomili, že přijatelného výsledku lze dosáhnout, jen tehdy když se celý proces vymaní z politického vlivu. Jinak by všichni členové Kongresu rozhodně podporovali uzavření všech základen, s výjimkou těch, které jsou umístěny v jejich volebním obvodu. Zákonodárci proto delegovali výběr základen, které se mají uzavřít, na nestranickou komisi. Konečný seznam byl předložen Kongresu k odhlasování najednou, bylo možné být buď pro, nebo proti, a nebyly povoleny žádné změny. Celá procedura fungovala bez problémů a spojovala efektivní způsob vládnutí s demokratickou kontrolou.
Takovéto delegování pravomocí je ostatně jen moderním ekvivalentem strategie, kterou použil Homérův toulavý hrdina Odysseus, když se plavil kolem Sirén. Protože jejich zpěv byl natolik marnivý, že se muži vrhali sami do moře, Odysseus nařídil námořníkům, aby si zalepili uši voskem a mohli tak volání Sirén odolat. Protože sám chtěl zpěv slyšet, nechal se pevně připoutat ke stěžni lodi a svým mužům přikázal, aby ho v žádném případě neodvazovali. Během plavby zrádnými vodami zpěv Sirén Odyssea lákal a on své muže úpěnlivě prosil, aby ho uvolnili. Námořníci se naštěstí drželi původního rozkazu a neodvázali ho. A tak lod i s celou posádkou těžkou zkouškou bezpečně prošla. Také politici, když proplouvají bouřlivými vodami, měli by se dnes mnohem častěji nechávat přivazovat k lodi státu.
Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).
Zpět na blog