Co je to nová ekonomika
18.1.2007, Petr Koubský
Internet mění pravidla – ano, ale která a v čem? Je charakter ekonomiky v digitálním věku skutečně odlišný oproti industriální éře? Jaké jsou příležitosti v nových podmínkách, kde číhají hrozby? A vůbec – není to všechno jen nafouknutá bublina?
K nejradikálnějším vizím spojeným s Internetem patří tzv. nová (síťová) ekonomika, pojem prosazovaný především Kevinem Kellym a po něm i jinými autory. Tato teorie předpokládá, že rozhodující vliv má sám síťový, navzájem propojující charakter Internetu, přičemž na technické realizaci této sítě ani příliš nezáleží. Síť znamená jiný způsob šíření informací a podnětů. Kelly vyvozuje z této skutečnosti řadu netriviálních závěrů.
Nejzajímavější je asi ten, že v podmínkách síťové ekonomiky závisí úspěch ekonomického subjektu více na stavu a velikosti sítě, jejíž je součástí, než na jeho vlastní výkonnosti. Z toho plyne, že se i těm nejsilnějším hráčům vyplatí (aspoň po jistou mez) nesobecky podporovat existenci příslušné sítě; prospěch se dostaví téměř automaticky. Taková představa “ekonomického altruismu” zní možná naivně, dnešní denní praxe softwarového průmyslu, kdy se hodnotné zboží rozdává zadarmo (aby se stimuloval zájem o jeho použití a tím potenciálně poptávka po jiných druzích zboží) je s ní však v naprostém souladu.
Velká část myšlenek a závěrů uvedených v tomto článku vychází z knihy Kevina Kellyho “New Rules for The New Economy” (Nová pravidla nové ekonomiky), kterou vydalo v roce 1998 nakladatelství Viking. Kromě ekonomického altruismu se podíváme podrobněji i na další teze nové ekonomiky.
Dva světy
Existují dva světy: hmotný svět atomů a nehmotný svět bitů. Ten první, to je naše každodenní realita, svět budov, automobilů, angorských svetrů a jaderných elektráren. Ten druhý, to je svět bankovních kont, akcií, počítačového softwaru, hudebních nahrávek, televizního vysílání, textů knih, nejrůznějších služeb. Ekonomický význam onoho druhého světa bezpochyby roste sám o sobě: počítačový průmysl, zábavní průmysl, informační a konzultační služby všeho druhu (včetně většiny finančních, které sem samozřejmě spadají) představují ve vyspělých zemích důležitý až rozhodující příspěvek k celkové tvorbě HDP.
Co je však ještě důležitější než ekonomický význam “druhého světa” sám o sobě, to je jeho vliv na svět první. Budovy, automobily, angorské svetry a jaderné elektrárny existují mimo jiné i díky informacím — spoustě informací. Jde o technologické a výrobní předpisy stejně jako o informace ekonomického charakteru: údaje o poptávce a nabídce určují cenu, jiná data řídí logistiku, výrobní termíny, propojují výrobu s prodejem, marketingem a účetnictvím, a tak dále. Změní-li se způsob nakládání s těmito daty, změní se také odpovídající objekty hmotného světa, protože ten se informacemi chtě nechtě řídí. Revoluce v druhém světě — a ona probíhá — se nevyhnutelně promítne do světa prvního. Ať podnikáte v jakémkoli oboru, jeho pravidla budou již brzy plně diktována pravidly světa bitů, tedy digitálních informací.
Není to koneckonců nijak nová ani nezvyklá situace. Stačí si uvědomit, že velká část všeho, co se dnes v hospodářské sféře odehrává, je již několik set let určena jinou sadou pravidel pocházejících z “nehmotného” světa — pravidly finančních institucí. Úrokové míry, principy obchodování na burze, směnné kursy deviz, pravidla platebního styku, tím vším je do značné míry determinováno veškeré ekonomické dění. Přitom jde o abstraktní principy, o sadu pravidel, které někdo někdy definoval a sepsal na papír. Význam a vliv pravidel přicházejících ze světa bitů má podobné kořeny a bude již brzy podobně závažný.
Znovu opakuji klíčovou tezi z úvodníku: počítače nejsou samy o sobě důležité, o ty zde nejde. Co je důležité, je komunikace mezi lidmi i stroji. Komunikace není sektorem ekonomiky: komunikace je ekonomika sama.
Jak fungují sítě
Když si koupíte, dejme tomu, videotelefon, nebude vám k ničemu — dokud budete jediným vlastníkem takového zařízení ve městě, v zemi nebo na světě. Hodnota vašeho videotelefonu bude v každém rozumném významu toho slova nulová. To se však změní, jakmile se najde další člověk, který si také pořídí videotelefon: můžete si volat navzájem, vaše bezcenné zařízení rázem stouplo v ceně. S každým dalším majitelem podobného přístroje roste hodnota všech, protože s každým dalším účastníkem se zvyšuje počet těch, jimž můžete zavolat.
Teď se na stejnou situaci podíváme z pohledu provozovatele videotelefonní sítě. Začíná s prvními dvěma nadšenci, kteří si koupili drahý přístroj. Dejme tomu, že každý majitel videotelefonu zavolá každému jinému majiteli právě jednou denně — při dvou účastnících to znamená dva hovory za den (jednou A zavolá B, jednou B zavolá A). Připojí se třetí a počet hovorů vzroste ze dvou na šest. U čtyř účastníků to je 12 hovorů, u pětiúčastníků 20 a obecně n(n-1), kde n je počet účastníků. Počet hovorů (neboli hodnota sítě z hlediska provozovatele, vybírajícího poplatek za každý hovor) tedy roste s druhou mocninou počtu účastníků. To je takzvaný Metcalfův zákon. Ve skutečnosti roste hodnota zpravidla ještě rychleji, protože v digitálníchsítích se (na rozdíl od telefonních) neuskutečňují pouze dvoustranná, ale často ivícestranná spojení: A může komunikovat nejen s B, ale také s B, C a D najednou.
Podle Metcalfova zákona však roste hodnota sítě nejen pro jejího provozovatele, ale i pro každého účastníka. I pro něj totiž více účastníků v síti znamená více potenciálních možností komunikace, a počet těchto potenciálních možností také roste s druhou mocninou. Tím vzniká kladná zpětná vazba: čím více účastníků síť má, tím je pro každého z nich hodnotnější a tím více nových zájemců přitahuje. Tím dále roste její hodnota a tím přitahuje další zájemce… Právě podle této zákonitosti probíhá dnešní rozmach Internetu.
V klasické ekonomice existuje zákon klesajících výnosů. Dva kopáči ještě vykopou jámu možná opravdu dvakrát rychleji než jeden, čtyři ji však určitě nevykopou čtyřikrát rychleji, ale pravděpodobně jen třikrát. Osm kopáčů nevykope jámu ani osmkrát, ani šestkrát, ale nejspíš jen pětkrát rychleji než jeden a dvacet kopáčů je jednoduše k ničemu — dřív by si porozbíjeli hlavy krumpáči navzájem, než by udělali něco užitečného. Rigorózní formulace zní, že zvyšuje-li se množství vstupu (při konstantní úrovni všech ostatních vstupů), bude mezní produkt každé jednotky vstupu klesat.
V nové, digitální, “síťové” ekonomice je tomu trochu jinak. Podle klasických pravidel by se o účastnících sítě dalo předpokládat něco podobného jako o kopáčích: jejich počet by měl růst po jistou mez, a to stále pomaleji, protože důvodů vstupovat do sítě by mělo s rostoucím počtem jejích účastníků ubývat. Ve skutečnosti je to přesně opačně: čím víc, tím víc.
Síla exponenciály
Růst, jehož rychlost je úměrná dosažené velikosti (čím je věc větší, tím roste rychleji) je růstemexponenciálním. V oblasti digitální ekonomiky působí několik důležitýchexponenciálních faktorů: exponenciálně (nebo téměř exponenciálně) roste hodnota komunikačních sítí s počtem jejich členů. Exponenciálně roste výkon mikroprocesorů při konstantních výrobních nákladech; a exponenciálně klesá cena telekomunikačních služeb. Posledním dvěma pozorováním se říká Moorův a Gilderův zákon.
Gordon Moore, spoluzakladatel firmy Intel, jež dnes dominuje světovému trhu procesorů, si roku 1968 povšiml, že množství tranzistorů, které lze umístit na jeden čip (neboli integrovaný obvod), se díky technickému pokroku každým rokem zdvojnásobí. Výkon čipu a složitost jeho funkce je tím větší, čím více tranzistorů součástka obsahuje. Dá se tedy říci, že stejně pravidelně se zdvojnásobuje i výkon celých počítačů — čipy jsou základními a rozhodujícími součástkami, z nichž se počítače (i jiná elektronická zařízení) stavějí. U počítače patří k rozhodujícím druhům čipů procesor a paměti. Dvojnásobek za rok pochopitelně znamená čtyřnásobek po dvou letech, osminásobek po třech… a tak dále.
Moorovo pozorování bylo později upřesněno, a dnes se obvykle formuluje tak, že výkon procesoru se zdvojnásobí při konstantních nákladech vždy jednou za 18 měsíců. Díky tomu jsme se rychle dostali od procesoru Intel 4004 k Itaniu, od dvou tisíc k desítkám milionům tranzistorů na čipu, od jednotek ke stovkám megahertzů hodinové frekvence.
Americký publicista George Gilder si jako první povšiml, že zákonitost velmi podobná Moorovu zákonu platí také v telekomunikacích: průměrná cena telekomunikační služby (na konkurenčním trhu!) při dané kvalitě klesne na polovinu zhruba každých 18 měsíců, anebo se za tutéž dobu při dané ceně kvalita zdvojnásobí. Gilder je rovněž autorem pozorování, podle kterého se celková šířka pásma (tj. kapacita přenášet informace) světových telekomunikačních soustav ztrojnásobuje každých 12 měsíců.
Moorův a Gilderův zákon nijak nezapadá do představ a pojmů klasické ekonomiky, kde inovace zpravidla postupuje jednak poměrně pomalu, jednak podle schématu: malé zvýšení kvality — malé zvýšení ceny. To platilo po celá desetiletí, a pokud dnes už spotřebitelé vnímají trh aspoň trochu odlišně, má to jediný důvod: je jím “ozvěna” Moorova a Gilderova zákona. Díky jejich platnosti totiž aspoň nevelkou část jejich dynamiky přebírají i jiná, zcela klasická průmyslová odvětví. Když Coca-Cola nebo Adidas drasticky ušetří na telefonních a faxových poplatcích, projeví se to (opět: v podmínkách konkurenčního trhu!) dříve či později i na jejich výrobcích a službách. Tak se přenese skutečně jen malá část exponenciální dynamiky; ta je však tak silná, že i ona malá část váží celkem dost. Moorův a Gilderův zákon je jedním z důležitých mechanismů, jimiž svět bitů působí na svět atomů.
Exponenciální růst či pokles je skutečně velice rychlý. Každý, kdo dnes patří ke střední generaci, ještě pamatuje pojem “cena strojového času”. Počítače bývaly ještě před nějakými patnácti lety jednak drahé, jednak (právě proto, že byly drahé) jich bylo málo. Zájem o jejich využití byl vyšší než celková instalovaná výpočetní kapacita. Právo přístupu ke stroji, “strojový čas”, bylo tudíž vzácným statkem, který se účtoval a plánoval.
Počítače dnes sice nejsou zadarmo, jejich strojový čas však prakticky vzato ano: nikdo jej nikomu neúčtuje, většina počítačů vlastně po většinu doby zahálí a nikomu to nevadí. Že je to ekonomicky přijatelné, to je právě důsledek Moorova zákona.
Gilderův zákon předvídá, že totéž se stane velmi brzy s telekomunikačními službami. Bez ohledu na to, že některé činnosti s nimi spojené (zřízení linky, speciální služby) se vždy budou platit (třeba i velmi draze), základní komunikační služby spadnou svou cenou velmi blízko nule, stanou se tak dostupnými, že o jejich ceně přestaneme uvažovat, jako dnes neuvažujeme o ceně “strojového času” našeho osobního počítače. Tím se změní svět — přinejmenším stejně (a podle všeho mnohem víc), jako se změnil příchodem a rozšířením osobních počítačů.
Stroje mluví se stroji
Již dnes je zabudováno výrazně více mikroprocesorů v nepočítačových zařízeních než v počítačích. Odlišná je i dynamika růstu obou počtů: počet mikroprocesorů v počítačích dnes činí asi 250 milionů a roste víceméně lineárně, počet mikroprocesorů v nepočítačových zařízeních se podle konzervativních odhadů blíží 10 miliardám a roste víceméně exponenciálně.
O jakých zařízeních to je řeč? O všelijakých: může jít o číslicově řízené stroje a výrobní linky, automobily a jiné dopravní prostředky, domácí spotřební elektroniku, mobilní i stacionární telefony, pagery, ale také pračky, ledničky… Jádrem všech těchto přístrojů a zařízení jsou nebo brzy budou malé vestavěné počítače. A ty se mohou připojit k Internetu a komunikovat mezi sebou.
Co zajímavého by mohlo říci vaše auto vaší ledničce? Kdo ví. Jak píše jeden ze zakladatelů Internetu Christian Huitema ve své knize A bůh stvořil Internet: “Bude vám nepochybně připadat zcela přirozené, když od vašeho psacího stolu zapnete automatickou pračku nebo zkontrolujete zásoby v lednici. Vaše auto samo bude moci zavolat do opravny, že už potřebuje vyměnit brzdové destičky. (…) Předpokládejme, že elektronika ještě pokročí a že cena integrovaného obvodu, schopného porozumět protokolům Internetu, klesne na zlomek své dnešní hodnoty. Mohli bychom je tak použít i do elektroměrů, vodoměrů a tak zcela automatizovat shromažďování dat.” V tomtéž textu předpokládá Huitema, že kolem roku 2010 bude v civilizované části světa připadat na osobu kolem stovky počítačů, z nichž většina bude lidským zrakům zcela skryta — ale navzájem budou komunikovat (přirozeně hlavně bezdrátově) prostřednictvím Internetu.
Procesory v nepočítačových zařízeních mohou být velice jednoduché. Většinou jsou specializovány na jeden prostý úkon. Například procesor spojený s GPS přijímačem a přilepený na přední sklo nákladního automobilu nemá za úkol nic jiného než v pravidelných intervalech odesílat dvojici čísel — souřadnice udávající zeměpisnou polohu. Říká tedy: “Tady jsem, tady jsem.” Procesor připevněný na plechovce piva nepotřebuje umět nic jiného než počítat čas a upozornit (třeba řídicí systém skladu), až se přiblíží stanovená doba trvanlivosti obsahu. Procesor utopený v převodovce vašeho auta má za úkol hlídat množství a kvalitu oleje a v případě potřeby odeslat signál do počítače autorizovaného servisu; ten vás pak sám objedná na výměnu oleje a rozešle příslušná upozornění zainteresovaným osobám, tedy vám, účetní v servisu a příslušnému servisnímu technikovi.
Tohle všechno není pouze technologická (a spotřebitelská), ale také ekonomická revoluce — protože masivní komunikace strojů se stroji povede k výrazně vyšší efektivitě všude, kam se jen podíváme. Kdo bude takové systémy využívat, ten sníží své provozní náklady zcela zásadním způsobem. Lidé budou stále více zprošťováni rutinní netvůrčí práce a budou se moci o to více věnovat kvalitním službám s přidanou hodnotou.
Elektronické obchodování
V její nejjednodušší možné podobě se s e-komercí setkáte na Internetu na každém kroku: existuje obrovské množství webových stránek, na nichž si můžete koupit (tedy objednat) to či ono. Jejich spektrum se klene od obskurních nabídek až po zcela seriózní obrovské obchodní domy, jejichž příkladem je třeba známý velkoprodej knih Amazon.com.
Z hlediska uživatele se takové elektronické obchodování příliš neliší od zásilkového prodeje prostřednictvím katalogu: cosi si vyberete na základě obrázků a textu (což nemusí vadit u knih, CD, pojištění či zájezdů, u mnoha jiných druhů zboží naopak ano), pošlete objednávku a časem vám pošta doručí balíček. Platí se kreditní kartou, to ale není klíčový rys celého systému; u nás, kde karty nejsou ani příliš rozšířeny, ani příliš oblíbené, se taková e-komerce dá klidně provozovat pomocí zasílání na dobírku.
Katalogový prodej v USA existuje od roku 1888, kdy s ním začal obchodní dům Sears Roebuck. Čím se od něj Internet liší, co nabízí navíc? Prvním viditelným rozdílem je rychlost reakce. Obsah obchodu, ceny, slevy apod. lze změnit během několika minut. Dále: Internet může nabídnout dokonalejší službu zákazníkům, zejména v kombinaci s klasickými (off-line) technikami. Běžně se používá kombinace webové stránky s call centrem, kde jsou operátoři připraveni odpovídat na ty složitější dotazy, na něž si zákazník nenajde sám odpověď na Internetu. (Přesně podle tohoto modelu provozuje služby zákazníkům česká Expandia banka.)
Dalším podstatným zdokonalením prodejní techniky z hlediska zákazníka jsou nové modely prodeje: aukce, automatická cenová porovnání. Zanedbatelný není ani globalizační efekt: čeští zákazníci dnes běžně kupují knihy a CD v amerických webových prodejnách — za nižší ceny než v tuzemském “kamenném” obchodě v sousední ulici.
Je třeba rozlišovat, co je a co není e-komerce: za rok 1999 se jen asi 2,7 % nových automobilů prodaných v USA prodalo přes Internet, ale do cca 40 % všech prodejů byl Internet nějak zahrnut (lidé si porovnávali ceny, prohlíželi fotografie vozů a technická data). Plnohodnotná elektronická komerce však znamená mnohem víc. Její podstatu shrnuje slogan Billa Gatese “Kapitalismus bez tření.” Ve své knize Informační dálnice Gates píše: “Informační dálnice vytvoří všeobecně rozšířený elektronický trh. Stvoří také univerzálního a konečného prostředníka. Jedinými lidskými bytostmi účastnícími se transakce často budou jen skutečný nakupující a prodávající. Veškeré zboží světa bude přístupné komukoli — aby si je prohlédl, porovnal mezi sebou a často též přizpůsobil nebo nechal přizpůsobit podle svých potřeb. Když budete chtít cokoli koupit, řeknete prostě svému počítači, ať pro vás najde dané zboží za nejlepší cenu nabízenou kterýmkoli z přijatelných zdrojů; můžete také počítači nařídit, aby “smlouval” s počítači různých dodavatelů. (…) Tak se postupně přeneseme do nového světa: do kapitalismu s nízkým třením, do kapitalismu s nízkými režijními náklady. Informací o trhu bude hojnost a transakční výdaje budou nízké. Bude to spotřebitelský ráj.”
Spotřebitelský ráj? Ano, pokud na to budete mít dost peněz a pokud o takový druh ráje stojíte. Díky informační dálnici — Internetu zítřka — by mělo být snadné nakupovat individuálně přizpůsobené zboží za nejvýhodnější ceny ze všech myslitelných nabídek. Vy nemáte čas pročítat všechny inzeráty, ale váš počítač ano! Nejen spotřebitel, i dodavatel bude mít svůj ráj: informační dálnice umožní realizaci snu všech prodejců světa, dokonalý one-to-one marketing, tedy nabídku zacílenou zcela přesně na individuálního spotřebitele — na základě přesné znalosti jeho zájmů, možností, předchozí spotřebitelské historie…
Jak rozdávat zadarmo a vydělat na tom
Gatesův “kapitalismus bez tření”, tedy trh blízký ideálnímu, hladce svištící v dobře naolejovaných převodech Internetu, může mít velice nečekané důsledky. Mohou-li si jednotlivé subjekty trhu vyměňovat bleskurychle a velmi účinně všemožné informace, vzniká tím mechanismus, který má daleko širší použití než hledání nejnižší ceny.
Už jsme poznali jeden ze zákonů nové ekonomiky, který zhruba říká: čím více účastníků sítě, tím je síť hodnotnější. Další zákony (Moorův a Gilderův) znamenají, že dříve drahé výrobky a služby jsou nevyhnutelně čím dál tím levnější. Důsledkem kombinace obou těchto zákonitostí je překvapivý závěr: často může mít dobrý ekonomický smysl rozdat výrobek či službu zdarma, nesnažit se je prodat.
Proč? Protože náklady na dodatečné kopie takového výrobku či služby jsou nízké a protože rozdat jej představuje nejrychlejší způsob, jak vytvořit velkou (a tedy hodnotnou a samočinně rostoucí) síť zákazníků. Těm pak lze nabídnout (již nikoli zadarmo) navazující výrobky a služby. Podniky působící v rámci nové ekonomiky často nevstupují na existující trhy, ale vytvářejí trhy tam, kde dosud neexistovaly.
Celá koncepce ekonomického altruismu, o němž tu je řeč, se vlastně točí kolem jedné jediné úvahy: pokud velké množství z nás vloží jistou investici do prostředí, v němž působíme, zlepší se kvalita tohoto prostředí natolik, že na tom vydělají všichni (vznikem nových obchodních příležitostí, nových sekundárních trhů apod.). Pochopitelně je tady háček, jemuž ekonomové říkají problém černého pasažéra: prospěch budou mít i ti, kteří do zlepšení společného prostředí nevloží nic. Z klasické ekonomie je známo, že tento problém je neřešitelný — všechny pokusy o eliminaci černých pasažérů jsou buď neúčinné, anebo zhorší kvalitu prostředí natolik, že se přínos celé koncepce vytratí.
Ekonomie daru přesto funguje. Komu by se její koncept zdál příliš idealistický, měl by si uvědomit, že na principech velmi podobných open-source softwaru a jeho obchodních modelech stojí dnes celý Internet — na němž zároveň velké množství firem a podnikatelů úspěšně a zcela korektně vydělává. Právě Internet je krásným a funkčním příkladem prostředí, do jehož rozvoje miliony nejrůznějších subjektů (altruisticky?) vkládá různé hodnoty, aby z něj pak mohli (sobecky?) těžit.
B2C, B2B a další možnosti
Za zmínku stojí rozlišení mezi čtyřmi základními typy elektronického obchodování. Zpravidla jím myslíme prodej ze strany dodavatelských firem koncovým zákazníkům (business-to-customer neboli B2C). Skutečně významné obchodní příležitosti týkající se e-komerce se však nacházejí úplně jinde: v oblasti B2B neboli business-to-business.
Myšlenka, že prostřednictvím Internetu lze snáze obchodovat s většími partnery než s jednotlivými koncovými zákazníky, je zcela přirozená. Firmy, nikoli jednotlivci, bývají v dnešní době lépe technicky vybaveny a připraveny komunikovat elektronicky. Firmy, nikoli jednotlivci, mají motivaci investovat do rozvoje svých informačních systémů. Důležitou roli hraje i okolnost, že vazeb mezi dodavateli a odběrateli je vždy daleko méně než vazeb od dodavatelů ke konečným zákazníkům a že jejich charakter je stálejší a dlouhodobější.
E-komerce typu B2B má zpravidla jinou podobu než prodej prostřednictvím webové stránky, jaký známe například z knihkupectví Amazon.com (a tisíců dalších webových prodejen včetně tuzemských firem). “Digitální technologie umožňuje firmě vytvořit celou síť partnerských vztahů, která pak dále slouží zákazníkům ještě lépe než dříve,” napsal Bill Gates ve své knize Byznys rychlostí myšlenky. “Tak se dá vytvořit virtuální firma se sdíleným obchodováním, zpracováním znalostí a operačními činnostmi. V takovém rámci jste se svými partnery lépe integrováni, účinněji navzájem sdílíte své úspěchy a velmi přirozeným způsobem lépe reagujete na změny v přesně sledovaných vzorcích zákaznického chování. Jsou-li dílčí informační systémy navrženy tak, že umožňují hladký tok informací směrem k vašim zákazníkům i od nich k vám, pak se obchodní procesy celého řetězce snadno a efektivně navzájem uzpůsobí. Dodávky typu just-in-time se mohou stát realitou v každém odvětví podnikání. Digitální tok informací umožňuje firmě vytvořit organizaci bez hranic, mění firemní kulturu, dodavatelé už nadále nejsou „oni“, ale „my“. V tradičním obchodním modelu se dodavatelé nechápou jako integrální součást celkového obchodního procesu sloužícího k uspokojení zákazníka. Fráze dodavatelský řetězec sugeruje představu lineárního propojení směřujícího zpět od maloobchodu přes distribuci a dopravu až k výrobě. Heslem dneška naopak je „hodnotová síť“, skutečná pavučina partnerských vztahů, jejíž existenci umožňuje digitální tok informací. Každý, kdo přijde do styku s produktem, k němu musí přidat hodnotu, a komunikace putují po síti všemi směry. Firmy zahrnuté do takové hodnotové sítě nemají stálé vymezené místo v pevně daném řetězci, mohou komunikovat a obchodovat podle potřeby s více dodavateli.”
Hlavní motivací k B2B je snížení transakčních nákladů. Pokud se věci vyřizují ručně, pak existuje jistá mez produktivity a výše nákladů, pod kterou se už prakticky dál nedá dostat. Každý telefonický hovor něco stojí — v telekomunikačních poplatcích i v čase příslušného pracovníka. Zpracování každé faktury či objednávky má svou cenu, jsou s ním pevně spjaty určité transakční náklady. Při velkém objemu byznysu pak jde o násobení malých čísel velkými čísly. B2B dovede z malých čísel udělat čísla zanedbatelně malá, protože ve svých důsledcích vlastně znamená automatizaci běžných obchodních případů.
Kromě modelů B2C a B2B jsou myslitelné i další dva, tedy C2C a dokonce C2B. Model customer-to-customer není nic jiného než velká aukce, kde lze nakupovat i prodávat za smluvní ceny. Model C2B spočívá v tom, že například zájemci o letenky nabídnou do systému cenu, kterou jsou ochotni zaplatit, a letecké společnosti (reálně vzato: jejich počítače, jimž někdo předem zadá obecné instrukce) pak zvažují, zda za nabídnutou cenu chtějí letenku prodat. V rámci schémat B2B, B2C i dalších je pak třeba rozlišovat konkrétní obchodní modely, jejichž volba nemusí být jednoduchou záležitostí.
Vyšlo v příloze Softwarových novin , květen 2000
Zpět na blog