Co uvidíme, až se rozplyne mlha?

30.1.1997, Jiří Peterka

Příspěvek na konferenci RUFIS 97 o úloze univerzit na cestě k informační společnosti

Motto: Naše cesta k tzv. informační společnosti je dosud zahalena mlhou. Viditelnost dosahuje jen na několik nejbližších kroků, a tak musíme doufat, že se vůbec ubíráme tím správným směrem. Dosud netušíme, jak přesně bude vypadat cíl ke kterému směřujeme, ani jak je vlastně daleko. Nemáme přesnější představu o tom, jaké překážky se před námi v nejbližším okamžiku vynoří z husté mlhy. Natož pak abychom již dnes věděli, jak je překonat.

Obsah:

Úvod
Co není informační společnost?
Hybné síly na cestě k informační společnosti
Úskalí na cestě k informační společnosti
Použitá literatura a informační zdroje

S termínem “informační společnost” se dnes operuje v mnoha různých souvislostech. Lze se s ním setkat nejen v představách a vizích autorů vědecko-fantastické literatury, ale čím dál tím častěji i v prognózách a plánech lidí, kteří se seriózně zabývají budoucím vývojem nejrůznějších oborů lidské činnosti, od ryze technických až po čistě humanitní. Tento fakt sám o sobě naznačuje, že již nejde o záležitost vzdálenější budoucnosti, ale naopak o něco, na co se musíme začít připravovat již dnes. Prvním krokem by jistě mělo být pochopení celkové podstaty nového fenoménu, tedy poznání “o čem vlastně je, ona informační společnost”.

V prvním přiblížení lze vyjít z pozorování, že zde existuje určitý technologický potenciál, který svými důsledky a možnostmi začíná zasahovat snad do všech oborů lidské činnosti, včetně toho jak je uspořádána a jak funguje lidská společnost. Zmíněným potenciálem jsou tzv. informační technologie, neboli nástroje, prostředky a techniky, které si člověk vyvinul v oblasti výpočetní techniky, telekomunikací a zpracování informací. Ještě do nepříliš dávné doby se tyto technologie prosazovaly spíše jen v “techničtějších” oborech lidské činnosti, a u většiny z nich způsobily doslova revoluční změny – v jejich celkové “filosofii”, v představách o tom, co je realizovatelné, únosné, prakticky zvládnutelné atd., i v celkových možnostech těchto oborů a v konkrétním způsobu jejich fungování.

Nyní se ale informační technologie začínají čím dál tím více prosazovat i do mnohem více “společenských” oborů lidské činnosti – například do fungování státní a veřejné správy, do politiky, do vzdělávání, do světa obchodu, do reklamy, zábavy, hromadných sdělovacích prostředků, do mezilidských vztahů, apod. Také zde je přitom možné (či spíše nutné) očekávat výrazné změny v těchto doposud poměrně ustálených oborech – ustálených v tom smyslu, že vychází z určitých počátečních podmínek a předpokladů, které se příliš nemění, a na kterých pak budují celou svou koncepci. Do budoucna lze ale očekávat, že i tyto výchozí předpoklady se díky působení informačních technologií budou měnit, a že v důsledku toho dojde k zásadním a pronikavým změnách i v celých těchto oborech. Například když lidé budou moci vykonávat své svou práci na dálku (prostřednictvím vhodných počítačových sítí), nebudou muset za svou prací cestovat. Až se tak stane ve větším měřítku, lidé se již nebudou muset tísnit v přeplněných městech, či tolik cestovat auty znečišťujícími životní prostředí.

Jak se ale změní mezilidské vztahy, když se vylidní města, jaký vliv to bude mít na demografii, na ekologii apod.? Jak to ovlivní pracovní vztahy mezi zaměstnanci a jejich zaměstnavateli? To všechno je jen malý náznak širokého spektra otázek, které před námi zcela jistě vyvstanou v souvislosti s pokračujícím nástupem informačních technologií, a jejich prosazováním i do “společenských” sfér našeho života.

Dnes však ještě zdaleka nedokážeme odpovědět na tyto zásadní a veledůležité otázky – už jen proto, že většinou neznáme dostatečně podrobně ani samotné otázky. Ty se před námi teprve průběžně objevují, s tím jak postupuje naše cesta vpřed, resp. Prosazování informačních technologií do nejrůznějších oborů lidské činnosti.

Proto ona metafora s mlhou v názvu i v úvodním mottu tohoto příspěvku.

Co není informační společnost?

Lepšímu pochopení skutečné podstaty tzv. informační společnosti může napomoci i její negativní vymezení, neboli upřesnění toho, “o čem informační společnost určitě není”. Informační společnost zcela jistě není o tom, jak by se lidé mohli zbavit odpovědnosti za sebe sama, za své nejbližší i za společnost ve které žijí, a mohli tuto odpovědnost předat někomu jinému – zde konkrétně počítačům. Ne snad v tom smyslu, že by počítače přímo rozhodovaly za lidi, nebo dokonce vládly světu a lidé byli pouze jejich nesvéprávnými otroky (takové vize patří do katastrofických děl žánru sci-fi). Jde spíše o to, aby lidé nechápali informační technologie jako záminku k tomu, aby se již nemuseli starat o určité věci, resp. mohli přestat cítit svou odpovědnost za ně (či dokonce používali počítač jako výmluvu pro svou vlastní neschopnost či záminku pro zdůvodnění, proč něco nejde). Informační technologie jsou a vždy budou nástrojem, který lidé mohou používat k tomu, aby lépe a efektivněji vykonávali to, co považují za potřebné či vhodné vykonat. Kvalitativní změna je zde v tom, že možnosti tohoto nástroje radikálně mění naše dosavadní představy o tom, co je dosažitelné, “schůdné” a realizovatelné (a teprve v důsledku toho pak bude docházet k zásadnějším změnám v chování lidí, v jejich preferencích, názorech, vztazích apod.). Ukažme si to na modelovém příkladu:

Předpokládejme, že probíhají volby (lhostejno na jaké úrovni, resp. do jakých orgánů). Zajímavé a důležité je spíše to, podle čeho se lidé rozhodují, komu dají svůj hlas.V horším případě se rozhodují podle předvolebních hesel a úsměvů politiků na billboardech. V lepším případě podle volebních programů, a podle reálných “politických skutků” – podle vlastního zhodnocení toho, jak se ten který politik, hnutí či strana skutečně chovali v parlamentu, jak hlasovali, jaké návrhy předkládali, jaké zákony či pozměňovací návrhy prosadili apod. Takovéto kvalifikované rozhodování je ale v dnešní době poměrně těžké, protože znamená shromáždit a zpracovat velké množství nepříliš snadno dostupných informací (a to je zřejmě důvod, proč mnoho lidí dá spíše na předvolební slogany). Skutečný přínos z nasazení informačních technologií by v tomto daném případě spočíval v tom, že pro občany-voliče by bylo dostatečně snadné, pohodlné a rychlé dostat se k potřebným informacím (nechat si je vyhledat, utřídit, předzpracovat atd.), že by raději volili tuto variantu svého rozhodování. Opět je ale prakticky nemožné již dnes odhadnout jaké důsledky to bude mít, zejména pokud jde o chování jednotlivých politiků i celých politických stran, jak to ovlivní všeobecnou politickou kulturu atd.

Hybné síly na cestě k informační společnosti

Je-li postupné prosazování informačních technologií donejrůznějších oblastí “společenského” života procesem postupným, jehož četné aspekty, důsledky a souvislosti se budou teprve průběžně materializovat, pak je jistě na místě se ptát, jak se k tomuto postupnému procesu stavět – zda má být předem naplánován a direktivně řízen, a v tom případě jak a kým, nebo zda má být chápán spíše jako proces samovolný, a mají být pouze nalinkovány určité mantinely, ve kterých by se měl samovolný vývoj pohybovat? Pro rozhodnutí mezi těmito dvěma variantami je jistě velmi důležité pochopit, kdo a co je hybnou silou vývoje, a kdo se dokáže nejlépe postarat o skutečně masové nasazení informačních technologií.

Právě naznačenou otázku si koncem roku 1993 položilo také Evropské společenství. Odpovědí byla tzv. Bangemannova zpráva [URL2] (pojmenovaná podle vedoucího pracovní skupiny, pověřené hledáním odpovědi), a její závěr byl poměrně jednoznačný: o prosazení informačních technologií se nejlépe postarají tržní síly a prostředí volné soutěže.

Hlavní roli by tedy podle závěrů Bangemannovy zprávy měl hrát podnikatelský sektor, který je asi nejlépe schopen zmobilizovat potřebné síly (včetně finančních), a postarat se i o jejich efektivní využití. Státní sektor by se naopak měl postarat o jisté “nalinkování hříště”, na kterém budou jednotlivé subjekty z podnikatelského sektoru vzájemně soupeřit. Státní sektor by měl nejen definovat základní pravidla hry na tomto hřišti (například postarat se o deregulaci, o vhodné legislativní prostředí atd.), ale měl by také plnit roli rozhodčího, a dbát aby se při volné konkurenční hře nefaulovalo, a dodržovala se stanovená pravidla hry.

Analogii s hřištěm lze použít i pro přiblížení druhé významné role, přisouzené státu: stát může ze svých (tj. veřejných) prostředků zakoupit míč se kterým se pak bude hrát, a může i provést slavnostní výkop – státní sféra se může postarat o nastartování nejrůznějších aktivit, například formou pilotních projektů, které zpočátku bude financovat (i řídit) sama, ale v určité fázi jejich “zaběhnutosti” je předá do podnikatelské sféry, která se pak postará o jejich “dotažení” do stádia běžné dostupnosti a skutečně masového nasazení.

Praktickými důsledky výše uvedených závěrů Evropského společenství pak jsou například rozhodnutí o liberalizaci telekomunikačního trhu (od 1.1.1998, u nás odsunuté nejméně na konec roku 2000), mnohé pilotní projekty směřující k “rozjezdu” konkrétních dílčích aktivit (například projekt GIP, Global Inventory Project [URL3],

usilující o zmapování dostupných zdrojů, projekt TEN-34) apod. Důležité přitom je, že k obdobným závěrům jako v Evropě se došlo i v zámoří, takže například do zmíněných pilotních projektů se zapojují i ne-evropské země (v rámci společenství G7 apod.).

Pro Českou republiku jako zemi, která dosud není členem EU, je jistě podstatné že z tohoto dění na nejvyšší úrovni nejsme vyřazeni – již dnes se můžeme účastnit pilotních projektů (viz [URL4] a [URL5], účastnit se můžeme také pravidelných “fór” mezi EU a zeměmi bývalé střední a východní Evropy (druhé Fórum se před rokem konalo právě v Praze, viz [URL6]), u nás máme také Českou kancelář pro informační společnost [URL7] atd.

Z našich institucí a orgánů státní a veřejné správy, které se zapojují do aktivit souvisejících s tzv. informační společností, je možné zmínit Národní informační středisko (NIS, [URL8]) a jemu nadřízený Úřad pro státní informační systém (ÚSIS, [URL9]). Vzhledem k faktu, že zákon o působnosti Úřadu pro SIS [URL10] nebyl parlamentem přijat [URL11], není rozdělení kompetencí v rámci státní a veřejné správy prozatím dostatečně jasné. Celková koncepce našeho státu v oblasti nasazování informačních technologií (koncepce “národní informační politiky”) nebyla ještě vypracována.

Úskalí na cestě k informační společnosti

Přestože je nutné počítat s tím, že na naší cestě k tzv. informační společnosti se budou průběžně objevovat nové a nové otázky a problémy, o jejichž podstatě dnes nemusíme mít ani tušení, je možné již nyní najít mnoho otevřených otázek, na které bude třeba hledat odpovědi, mnoho otevřených problémů, které bude třeba vyřešit, i mnoho překážek, které bude třeba překonat. Jde zejména o jevy a problémy, které se již dnes začínají rýsovat v prostředí Internetu. Následující text je pokusem o velmi hrubé nastínění některých z nich, s cílem upozornit na jejich šíři a složitost, i na fakt že v mnoha případech ještě ani dostatečně neznáme skutečnou podstatu věci. Nastíněny jsou i některé možné přístupy k jejich řešení.

Problémy související s informacemi

Díky informačním technologiím se výrazně zvětšuje objem informací, které jsou pro uživatele dostupné. Schopnost člověka absorbovat nové informace nejspíše roste také, ale rozhodně ne tak rychle a v takové míře, v jaké se zvětšuje jejich dostupnost. Otázkou je jak vše dopadne, až disproporce dosáhne kritické hranice: stihnou lidé včas vyvinout takové metody a techniky shromažďování, “filtrování” a vyhodnocování informací, které se dokáží vyrovnat i s jejich neustále explodujícím objemem, nebo lidé zareagují obranným reflexem, a budou si spíše budovat mechanismy chránící je před lavinou neustále se valících informací? Vznikne něco jako informační ekologie, sloužící k “udržení čisté hlavy”, a dokonce celá ekologická informační hnutí?

S objemem dostupných informací souvisí i otázka míry jejich organizovanosti a uspořádání. Obecně jistě platí, že čím větší je míra “utříděnosti” informací, tím větší je jejich “užitná hodnota”, ale stejně tak je s tím spojena i větší námaha, práce i další “náklady”. V praxi proto bude nutné volit kompromis mezi objemem informací a mírou jejich utříděnosti. Dnešní Internet má velmi nízkou úroveň utříděnosti informací, výrazně nižší než například typická knihovna se svými bibliografickými záznamy, jednotnou koncepcí práce s dostupnými tituly apod. Proto je také nalezení něčeho konkrétního v dnešním Internetu dosti těžké.

Ale jak bude tento trend pokračovat dál, při dalším výrazném zvyšování objemu dostupných informací: budou stále ještě moci existovat alespoň trochu účinné vyhledávací služby, nebo vývoj dospěje k naprostému chaosu, ve kterém nenajde nikdo nic? Nebo ještě jinak: jaký zvolit kompromis, aby se zpřístupňování nových dat příliš neprodražilo, ale stále ještě byla zachována přijatelná míra jejich organizovanosti?

S předchozí úvahou souvisí i otázka kvality informací: v dnešním Internetu je dostupné skutečně obrovské množství velmi kvalitních informací. Stejně tak je zde dostupné obrovské množství prakticky bezcenných informací. Problém je v poměru těchto dvou velkých čísel, který lze při troše představivosti chápat jako odstup signálu od šumu: ten je dosti nepříznivý, tj. v Internetu dnes převládá spíše šum, neboli bezcenné informace (a je naopak dosti těžké najít něco skutečně hodnotného). Jak ale bude tento trend pokračovat? Bude docházet k dalšímu zhoršování poměru užitečného signálu k šumu, s hrozbou úplného “zašumnění”? Nebo se podaří tento trend obrátit a šum alespoň trochu vyčistit? Ale za jakou cenu?

Problémy související s morálkou a etikou

Dalším zajímavým aspektem je otázka věrohodnosti informací: podle čeho ji posuzovat? V dnešním Internetu v zásadě platí, že zde může kdokoli zveřejnit jakoukoli informaci uzná za vhodné (v tom smyslu, že se obecně nemusí nikoho dotazovat zda tak smí učinit nebo nikoli, nemusí si své informace nechávat od kohokoli schvalovat atd.). To je na jedné straně dobře, protože tak nejsou kladeny žádné překážky svobodné výměně informací, ale na druhé straně je to i špatně, protože se tímto způsobem mohou dostat na Internet i takové informace, které jsou nesprávné, chybné, či dokonce záměrně zkreslené nebo jinak nevhodné. Čemu pak ale má uživatel věřit, když například najde na Internetu dvě diametrálně odlišná tvrzení?

Zde ještě lze najít určité vodítko: věrohodnost informací je zřejmě možné posuzovat podle toho, kdo je zpřístupnil (umístil na Internet). Je-li to například známá společnost, firma či instituce, u které lze očekávat že si bude dávat bedlivý pozor na jakékoli zpochybnění svého dobrého jména, pak je asi možné takovouto informaci brát za bernější minci než něco, co si na svou osobní stránku napsal jednotlivec, který se třeba i zapomněl podepsat. Vše ale má jeden důležitý háček: uživatel zde musí mít dostatečnou jistotu, že skutečným autorem informace je opravdu ten, kdo se za jejího autora vydává. Vzhledem ke konkrétnímu způsobu fungování dnes používaných mechanismů pro zpřístupnění informací (například služby World Wide Web) je ale poměrně snadné v tomto směru podvádět, a rozumnou jistotu poskytnou až připravované zabezpečovací techniky typu digitálních podpisů.

Velmi závažným problémem je vůbec celkový přístup k takovým informacím, které jsou z nějakého důvodu “nevhodné” (například pornografie, materiály o drogách apod.). Je smysluplný takový přístup, který se bude snažit znemožnit již jejich samotné zpřístupnění (umístění na Internet)? Nebo je rozumnější takový přístup, který bude tolerovat jejich umístění na médium typu Internetu, ale bude se snažit následně regulovat jejich dostupnost pro různé skupiny uživatelů? Řešení prvního typu má charakter administrativního zákazu, a už ze své podstaty musí narážet na mnohé další, návazné problémy: kdo například má rozhodovat o tom, co je a co není vhodné, resp. přípustné? Mají existovat novodobí cenzoři? Nebo to má být jednou provždy stanoveno v zákoně? Důležité je uvědomit si i to, že jedna a ta samá informace může být v jedné souvislosti naprosto vhodná (legální, přípustná), a jinde naopak velmi nevhodná – například právě erotické materiály by skutečně neměly patřit do rukou mladistvým, ale je správné je zakazovat osobám zletilým?

Alternativním přístupem je nezakazovat zpřístupňování určitých typů informací, ale nabídnout každému zájemci možnost, aby si sám určoval jaké informace mají být pro něj dostupné a jaké nikoli. To sice znamená vyvinout účinná technická řešení, která by něco takového umožňovala, ale ta již dnes existují. Dokonce dvojího druhu, a jejich rozdíl lze dobře ilustrovat právě na příkladu toho, jak mohou rodiče regulovat, kudy se jejich děti mohou “brouzdat” v Internetu.

Prvním možným řešením je to, aby rodič explicitně řekl, na která místa jeho potomek smí (a všechna ostatní tím zakázal), nebo alternativně vyjmenoval, na která místa nesmí (a všechna ostatní tím povolil). V obou případech není větším technickým problémem zabudovat do síťového programového vybavení příslušná omezení, chráněná vhodným heslem (tak aby je zvídavý potomek nemohl sám změnit). Druhým možným přístupem je zavést systém hodnocení konkrétních informačních zdrojů, členěný podle více aspektů – například podle sexuální explicitnosti, míry násilí, vulgarity apod., a využívající předem stanovený systém hodnocení (například ve stupnici od jedné do deseti). Vlastní hodnocení přitom mohou provádět jak autoři informací, resp. provozovatelé informačních zdrojů, tak i nezávislé instituce (a dokonce si mohou i vzájemně konkurovat, aby se zajistila potřebná objektivnost). Rodič nezletilého dítěte pak pouze jednorázově stanoví, že jeho potomek smí navštěvovat zdroje s úrovní násilí takovou a takovou, s úrovní vulgárnosti takovou a takovou apod. Zásadní rozdíl mezi oběma variantami je v tom, že v prvním případě musí rodič sám explicitně posuzovat jednotlivé zdroje, zatímco ve druhém případě pouze stanoví míru toho, emu smí jeho potomek být vystaven, zatímco o vlastní ohodnocení se již může postarat někdo jiný [URL12]).

Problémy související s lidským faktorem

Jedním z nejvíce limitujících faktorů při nasazování informačních technologií bezesporu bude faktor lidský – vždyť schopnosti nás lidí nelze snadno zvyšovat, pouhým přikupováním paměti, výměnou procesoru, upgradem přenosové kapacity apod. Lidé se musí dlouho a pečlivě vychovávat, a i tak jejich schopnost učit se zcela novým věcem a dovednostem není neomezená – je naopak hodně předurčena tím, v jakém technologickém prostředí kdo vyrůstal a poprvé poznával svět. Generace, která je dnes v důchodovém věku, se učí zvládat moderní informační technologie jistě s větší námahou a s menším celkovým efektem, než dnešní mladá generace, pro kterou jsou počítače spíše běžnou součástí jejich života.

I do budoucna ale budou mezi lidmi existovat velké individuální rozdíly, dané jejich intelektuálními a dalšími dispozicemi, rodinou, kvalitou výuky, a jistě ovlivněné také kulturním prostředím, majetkovými poměry a mnoha dalšími faktory. Nástup informačních technologií má šanci tyto rozdíly jak zmenšovat, tak i naopak zvětšovat.

Zvětšovat je může zejména tím, že bude lidskou společnost stále více polarizovat na “lidi znalé”, a lidi “neznalé”, kteří nedokáží využívat možností soudobých informačních technologií. Nebude jistě nijak snadné zamezit tomuto trendu, který se bohužel již dnes začíná viditelněrýsovat.

Informační technologie však mohou působit i zcela opačně, směrem k odstraňování případných rozdílů mezi lidmi. Je to možné například díky tomu, že prostřednictvím informačních technologií je výrazně snazší “prosadit svůj hlas” a “nechat se slyšet”, než jak je tomu v případě klasických sdělovacích prostředků a médií. Například vydávat běžné tištěné noviny či časopis vyžaduje nemalé technické, finanční, organizační i personální zázemí, zatímco vydávat své vlastní noviny na Internetu, v čistě elektronické formě, může i jednotlivec ve svém volném čase, s minimálními náklady. Stejně tak je velmi snadné publikovat své vlastní názory v nejrůznějších elektronických konferencích a síťových novinách (news), v poměrně širokém fóru zainteresovaných posluchačů, nebo rozesílat své názory prostřednictvím elektronické pošty na takové adresy, které odesilatel považuje za vhodné oslovit. Faktem je, že právě v Internetu je prakticky stejně snadné poslat elektronickou poštou konkrétní zprávu na jednu jedinou adresu, jako rozeslat ji na velmi velký počet adres současně. To je jistě dobře, protože právě díky tomu může být každý hlas účinně vyslyšen, ale na druhé straně je to také špatně: snadnost rozesílání může také zneužita, ať již úmyslně a vědomě, nebo nevědomě.

Proti úmyslnému zneužití, typu rozesílání nevyžádaných zásilek, se již dnes snaží působit především nepsané zásady slušného chování v prostředí počítačových sítí, neboli tzv. síťová etiketa (netiketa). Na pomoc jí časem možná přijdou i některé mechanismy, umožňující blokovat přísun nevyžádané pošty. Komplikovanější ale bude situace u “nevědomého” zneužívání elektronických komunikací, lidmi kteří si neustále na něco stěžují, bojují proti něčemu co ve skutečnosti třeba ani neexistuje, lidmi kteří nemají zcela ujasněné postoje, představy ani své cíle, a ve skutečnosti pouze otravují jiné. Ovšem stanovit dostatečně přesnou hranici mezikonstruktivním přístupem a otravováním je opravdu velmi těžké.

Se snadností a pohodlností elektronických komunikací pak souvisí i četná další nebezpečí: nebudou lidé opouštět klasické způsoby komunikace a společenského styku, a nebudou se uzavírat do novodobých elektronických ulit? Jak si budou hledat své přátele, i své životní partnery? Nestanou se z nich samotáři, kteří se bojí překročit práh svého domova, a i s těmi nejlepšími ze svým přátel komunikují výhradně elektronickou cestou, aniž by je kdy fyzicky potkali?

K nebezpečí izolace lidských jedinců od jejich okolí může přispět i fakt, že díky novodobým informačním technologiím bude stále více lidí moci vykonávat svou práci doma, a její výsledky odvádět “na dálku” tomu, kdo o ni bude mít zájem, kdo si ji objednal či je ochoten je koupit. To již nemusí být klasický zaměstnavatel, protože i dnešní pracovní vztahy mohou doznat velmi zásadních změn – jakmile lidé nebudou muset cestovat za prací (ale práce bude “cestovat” za nimi, až do jejich domovů), pak se již nebudou muset ani tolik vázat na konkrétní zaměstnavatele, kteří by jim přidělovali práci. Místo toho je možné očekávat, že lidé budou více “na volné noze”, a že místodlouhodobých úvazků se budou spíše najímat na jednotlivé konkrétní práce. Opět je ale velmi předčasné hovořit o tom, jaké důsledky to přinese pro demografii lidské společnosti, pro její sociální rozvrstvení, trh práce, nezaměstnanost atd.

Problémy související se vzděláváním

Stávající koncepce vzdělávacího procesu v zásadě vychází z předpokladu, že lidé (žáci, studenti) musí docházet za zdrojem svého vzdělání, který je poměrně úzce lokalizován, a zde nejen získávat potřebné informace, znalosti a dovednosti, ale současně zde i prokazovat jejich dostatečné zvládnutí. Tomu pak odpovídá poměrně rigidní systém škol různých stupňů, a předem daná nabídka možných “vzdělávacích produktů” (oborů, studijních plánů, kurzů atd.), mezi kterými si žáci a studenti mohou vybírat, a také předem daný repertoár možných “zakončení” (závěrečných zkoušek, státních zkoušek, titulů atd.), které by měly dokladovat (certifikovat) znalosti svých nositelů.

Díky informačním technologiím ale přestává platit výchozí předpoklad o tom, že zdroje vzdělání jsou úzce lokalizovány – dnes je možné absolvovat různé formy výuky “na dálku”, a díky snadné dostupnosti širokého spektra informací jsou výrazně posíleny i možnosti samostudia. Vznikají dokonce i zcela nové formy vzdělávání, uzpůsobené možnostem informačních technologií (například různé on-line kurzy, tzv. distanční vzdělávání atd.). Do budoucna je tedy zřejmě možné počítat s tím, že potřebné vzdělání (či alespoň jeho významné části) bude možné efektivněji získat i jinde (a jiným způsobem) než školní docházkou. Platí to zejména pro vysoké školství, zatímco na úrovni základního a středního školství asi bude rozhodující role klasické školy a “lidského” učitele nadále přetrvávat, ze zřejmých důvodů.

Jednou z možných reakcí na fakt, že potřebné vzdělání je možné získat i jinde než v tradiční škole, by mohlo být výraznější oddělení “vzdělávacího procesu” od jeho “zakončení”, resp. certifikace. V tom smyslu, že by existovaly instituce specializované na poskytování vzdělání (výuku), zatímco jiné instituce by se staraly o potřebné zkoušení adeptů, kteří by v případě úspěchu získali certifikát (doklad) o tom, že mají určité konkrétní znalosti. Takovýto model je na některých místech používán již dnes, například při výuce budoucích řidičů (tj. síť autoškol a následných zkoušek pod dohledem dopravní policie), v rámci vzdělávacího programu AMBI [URL13], v rámci autorizovaného firemního školení (např. u firmy Novell [URL14]) apod. Jeho širší uplatnění by umožnilo mnohem lépe vyjít vstříc faktu, že vzdělání lze získat různými způsoby, a podpořilo by tak existenci širokého spektra typů vzdělávacích institucí, nejen klasických škol. Dalším přínosem by byla i možnost pružněji přizpůsobovat samotná “zakončení” (certifikáty) potřebám reálné praxe – v současné době praktická přizpůsobivost studijních plánů vysokých škol není zdaleka ideální (hlavně dostatečně rychlá). Stejně tak by bylo možné dosáhnout výrazně lepší “granularity” certifikátů, dokládajících faktické vzdělání: dnes je možné volit většinou jen z poměrně “velkých” bloků, které odpovídají celému magisterskému či bakalářskému studiu, ale pro reálnou praxi mohou být žádoucí i mnohem více cílené certifikáty (bez toho, že by si dělaly nárok na implikování “ukončeného vysokoškolského vzdělání”).

Předchozí úvahy velmi úzce souvisí i s dalším důležitým faktem – dnešní školství počítá s časově omezenou délkou vzdělávacího procesu: studium na základní, střední a vysoké škole trvají určitou dobu, a tím celý “oficiálně organizovaný” vzdělávací proces v zásadě končí (pomineme-li postgraduální a různé nadstavbové kurzy).

Dnešní reálná praxe však vyžaduje spíše kontinuální, celoživotní vzdělávání. Oddělení vzdělávacího a certifikačního procesu by umožnilo vyjít mnohem lépe vstříc potřebám kontinuálního vzdělávání, a stejně tak by umožnilo jej lépe přizpůsobovat průběžně se měnícím potřebám praxe – například i faktu, že již zaměstnaní lidé nemají čas na studium “na plný úvazek”, ale jsou schopni potřebné znalosti a dovednosti získávat jinou cestou (například “elektronickou”), svým vlastním individuálním tempem.

Shrnutí

Předchozí odstavce jsou opravdu jen letmým náznakem toho, jak vypadají otevřené otázky a problémy, související s nástupem informačních technologií do nejrůznějších oblastí našeho života. Přestože se jedná jen o výčet těch otázek a problémů, které jsou patrné již dnes (a do budoucna je nutné očekávat další otázky a problémy, o kterých dosud nemáme ani tušení), je možné již nyní učinit několik důležitých závěrů:

Otázky a problémy, které je a bude třeba řešit, jsou spíše ne-technického charakteru. Týkají se zejména etiky, morálky, politiky, oblasti práva, sociologie atd. Technické otázky a problémy budou samozřejmě také existovat a budou mít svou váhu, ale ve srovnání v ne-technickými problémy budou relativně snáze řešitelné.
Otázky a problémy, které je třeba řešit, mají výrazně interdisciplinární charakter – pro jejich úspěšné zvládnutí bude nezbytně nutné, aby byly řešeny v kontextu vzájemných souvislostí a vazeb mezi jednotlivými obory a disciplínami, a tedy s pečlivým uvážením důsledků, které změna či volba v jednom oboru přinese jinde, v jiných oborech.
Řešení administrativního charakteru nemají ze své samotné podstaty příliš velkou šanci na úspěch. Důvodem je zejména jejich malá pružnost a velmi malá schopnost brát v úvahu interdisciplinární charakter podstaty problémů. Administrativní řešení se typicky soustřeďují na rychlé vyřešení jednoho konkrétního aspektu, a neberou příliš do úvahy důsledky a efekty, které takovýto přístup může vyvolat jinde.

Použitá literatura a informační zdroje:

Zpět na blog

Co uvidíme, až se rozplyne mlha?

30.1.1997, Jiří Peterka

Stránky

Archivy

Rubriky