Daňové otázky e-Businessu

18.1.2007, Michal Zálešák

Úvod

Internet není pouhým globálním komunikačním médiem, internet je mezinárodním obchodním kanálem, jehož prostřednictvím mohou bez obtíží obchodovat firmy z opačného konce zeměkoule, jakýkoliv podnik se zajímavou nabídkou může díky němu prodávat globálním masám na celém světě. Zákonitě tak bude docházet k obchodním transakcím mezi jednotlivými státy s rozdílnými daňovými zákony a směrnicemi. Aby byl maximálně využit tento obchodní potenciál internetových technologií, je třeba novelizovat současná mezinárodní nařízení a zákony a předcházet sporům mezi státy a jejich daňovými správami o nárok na příjmy, popř. předcházet dvojitému zdanění oběma jurisdikcemi. I přes nedávné otřesy v rámci celého dot.com sektoru je totiž elektronické obchodování stále považováno za perspektivní zdroj příjmů a sféru vlivu pro nejednu světovou mocnost.

Daňové prázdniny pro e-Business v USA

Konkrétní měřitelný přínos informačních technologií lze pozorovat především na ekonomice Spojených států amerických – růst produktivity mezi roky 1973 a 1995 činil pouze 1,4 procenta, od roku 1995 především díky využívání IT a podpoře na celonárodní úrovni vzrostl na 2,9 procent. A právě pod americkou jurisdikci spadá první významný počin na téma zdaňování, resp. nezdaňování internetových služeb a transakcí.

V otázce pozitivního přístupu ke zdanění elektronického obchodování zaznamenaly největší úspěch Spojené státy americké, které v roce 1998 schválily tzv. Internetové daňové moratorium, které na dobu tří let znemožňuje vybírání uživatelské daně a daně z prodeje na internetové služby či transakce (např. zdanění přístupu k internetu či daně založené na přenosu konkrétního objemu dat). Původně bylo moratoria zproštěno 8 zemí, které již internetový přístup zdaňovaly, legislativa však stanovila jisté období, během kterého měly za úkol harmonizovat svoje regionální vyhlášky s americkou doktrínou. Tomuto nařízení předcházela studie ministerstva financí z listopadu 1996 s názvem Vybrané dopady globálního elektronického obchodování na daňovou politiku, která zastává názor, že by současné daňové zákony měly být aplikovány i na globální elektronické obchodování, kdy by měly být sjednoceny i tarify pro jeho zdanění.

Tento rok (21. října 2001) však moratorium vyprší, a tak začínají uvažovat státní úřady nejen ve Spojených státech amerických o potenciálních příjmech, plynoucích z e-Businessu, které by mohly obohatit státní rozpočet. V souvislosti s tím tak musí být vyřešeno mnoho problémů a otázek, které byly až dosud irelevantní. Výrobky typu software, hudebních nahrávek, obrázků, databází lze prodávat elektronicky v globálním měřítku bez toho, aby byly fyzicky kontrolovány a vystavovány tak daňové povinnosti.

Existují v podstatě dva přístupy – některé vládní organizace zastávají názor, že elektronické obchodování je již dostatečně rozvinuto a mělo by být zdaněno analogicky k běžným obchodním procesům, podnikatelská sféra však zcela jednoznačně a jednohlasně hájí názor, že jakékoliv daňové zásahy by v současném období internetové recese měly katastrofální následky.

Globální e-Business a otázka domicilu

Aby mohla daňová správa nárokovat daně, musí pod její jurisdikci spadat buď kapitálový

zdroj nebo koncový daňový poplatník. Oba tyto základní koncepty však narážejí na fyzickou přítomnost, která je v globálním internetovém světě zavádějící.

Zdroj příjmu z obchodního hlediska může být určen buď na základě domicilu nakupujícího či prodávajícího či podle místa, kde ke konkrétnímu prodeji dojde. Vzhledem k globální povaze internetu může i v tomto případě docházet ke sporům na mezinárodní úrovni, kdy dvě nezávislé jurisdikce mohou nárokovat svá práva na konkrétní zdroj příjmů. Pokud neexistuje smluvní dohoda upravující povahu obchodu, mohou se strany odkazovat na interní mechanismy pro dvojité zdanění (např. zahraniční daňové kredity). Vzhledem ke komplexnosti mezinárodních elektronických transakcí však může docházet k tomu, že místní daňové úřady nebudou kvůli omezeným rozpočtům mít prostředky k identifikaci těchto transakcí.

Potenciální problémy tak nejlépe ilustruje tento příklad. Nakupující ze země A si přes internet objedná u firmy ze země B jistý softwarový program. Prodejce však v zemi A není fyzicky přítomen a nevztahují se na něj daňová pravidla této jurisdikce, k uzavření smlouvy tedy dojde v zemi prodejce. Kupující uhradí platbu a stáhne si program na svůj počítač, kdy může tento software používat pouze po určitou dobu a nemůže pořizovat jeho další kopie, z čehož vyplývá, že má k programu v podstatě i omezená vlastnická práva a využívá produkt, jehož majitelem je nadále prodávající. V tomto případě by se tedy jednalo o pronájem, ne prodej. Pokud by se k této transakci stavěla daňová autorita kupujícího jako k prodeji, prodejce by byl povinen uhradit daň v zemi nakupujícího, pokud je zde jistým způsobem přítomen. Pokud se však země A staví k transakci jako k pronájmu či licencování programu, platba jako taková pak podléhá jen tzv. withholding tax.

Základní otázkou domicilu je, zda server, na kterém je umístěna webová stránka společnosti, ustanovuje její přítomnost v rámci dané daňové jurisdikce.Vzhledem k neexistenci konkrétních zákonů je v současné době třeba vycházet ze směrnic OSN, OECD či USA, kdy pouhá přítomnost zákazníka a propagačních materiálů je v tomto ohledu nedostačující. Hostované webové stránky propagující zboží tak lze pokládat za jistou formu výše zmíněné propagace. Jiná otázka by však byla, kdyby webová stránka vystupovala jako zprostředkovatel obchodu, který uzavírá smlouvy se zákazníky ve jménu třetí strany či poskytuje konkrétní služby, za které zákazníci platí. I podle konvence OECD ze září 1999 není pouhá webová stránka hmotným majetkem, a tak se na ní výše zmíněné daňové principy nevztahují. Server jako fyzický produkt je však již postačujícím elementem k ustanovení přítomnosti v rámci dané daňové jurisdikce. Na základě těchto postupů pak podléhá e-Business obchodník místním daňovým zákonům pouze v případě, že fyzicky provozuje i server, který však v rámci dané lokality musí být přítomen po jistou dobu, po jejímž uplynutí může daňový úřad nárokovat poplatky. Pokud však tuto činnost na sebe převezme místní poskytovatel, přestává tento nárok platit. Dalším zajímavým příkladem je konzultant v zemi A, který prostřednictvím videokonference poskytuje rady klientovi v zemi B. Jedná se o služby, které se budou zdaňovat dle směrnic země A či země B?

Evropská unie a daňové otázky e-Businessu

Dalším důležitým bodem, který nebyl vyřešen ani na mezinárodní úrovni je stanovení výše DPH za digitální zboží, které fyzicky nepřekračuje hranice, neprochází celními autoritami v pravém slova smyslu, ale je subjektem mezinárodního obchodu. Nejen u nás, ale i v rámci celé Evropské unie jsou jinými způsoby zdaňovány produkty (22 procent v našich podmínkách) a jinak služby (5 procent). V EU platí i další principy, dle kterých se rozlišuje, zda je prodejce a kupující v jedné zemi, ve dvou různých zemích v rámci Evropské unie či jeden v členské zemi a druhý mimo struktury EU. Nejdůležitější otázkou je jasné stanovení místa dodávky služeb či výrobků a jasné stanovení těchto, kdy stále dochází v členských zemích EU k nejasnému přístupu u stejných komodit. V otázce DPH již Evropská komise přišla s nařízeními, která se přímo dotýkají telekomunikačních a internetových služeb poskytovaných společnostmi sídlícími mimo EU institucím a jednotlivcům z členských zemí, kdy tyto firmy podléhají daňovému režimu země, ze které pochází konkrétní zákazník. V červnu 1998 Evropská komise přišla s doporučujícím rámcovým návrhem pro daňové záležitosti, ve kterém v otázce DPH navrhovala následující:

• Místo schvalování nových daní by měly být upraveny současné zdaňovací principy a měly by zahrnovat i nové metody elektronického obchodování.

• Elektronické transakce by měly být považovány za poskytování služeb a pokud by jejich odbytištěm byla členská země Evropské unie, měl by být aplikován jednotný tarif bez ohledu na to, kde se oba obchodující subjekty nacházejí.

• Mělo by být dosaženo mezinárodní harmonizace daňových nařízení a plátci by měli mít možnost zasílat žádost o vrácení DPH z obchodu v jiné zemi přes internet a komunikovat s daňovými úřady přes internet.

Každý návrh však má své slabiny, nedostatků tohoto nařízení již například začala používat společnost Compuserve, která uváděla, že své on-line služby nabízí po internetu ze své centrály ve Spojených státech amerických, a tak se na ní nevztahuje evropské nařízení o DPH.

e-Business v mezinárodním měřítku

Kromě vybudování důvěry v elektronické obchodování, odpovídajícího zabezpečení transakcí, dat a ochrany spotřebitelů je potřeba ustanovit základní pravidla, podle kterých budou řešeny mezinárodní daňové otázky e-Businessu. Globálními záležitostmi elektronického obchodování se tak zabývají především tyto mezinárodní instituce: Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), komise UNCITRAL při Organizaci spojených národů, Světová obchodní organizace (WTO) či Světová organizace pro duševní vlastnictví (WIPO).

Rámcové podmínky pro zdanění přijal příslušný výbor OECD v červnu 1998 a byly následně schváleny na jednání v Ottawě v říjnu 1998. Jejich závěrem bylo: principy pro zdanění, které jednotlivé vlády přijaly v souvislosti s konvenčními metodami by měly být definitivně aplikovány i na elektronické obchodování. Výbor vyjádřil přesvědčení, že na současné úrovni vývoje technologických a komerčních podmínek mohou existující zdaňovací principy obsahovat i elektronické transakce.

Tento Rámec pro zdanění elektronického obchodování řeší čtyři základní oblasti: daňová ujednání, spotřební daň, daňovou správu a vztahy s daňovými poplatníky. U daňových ujednání Rámec hovoří o tom, že lze současné mezinárodní normy aplikovat i na elektronické obchodování, ale je nutno ujasnit nově vzniklé pojmy. V otázce spotřební daně memorandum tvrdí, že ke zdanění by mělo docházet právě v místě spotřebitele a že dodávka digitálních produktů by neměla být brána jako dodávka zboží. Požadavky na podávaní daňových přiznání nesmí být pro elektronické obchodování diskriminující, úroveň a jejich standardy by měly odpovídat běžným obchodním metodám.

Na půdě OSN řeší otázku e-Businessu především komise UNCITRAL, která již v roce 1996 schválila Vzorový zákon o elektronickém obchodování, jenž byl doporučen členským zemím OSN jako základní zdroj, ze kterého by v zájmu globální kompatibility měly vycházet na regionální úrovni.

Daň z prodeje a e-Business

Se zhruba 6500 daňovými jurisdikcemi je ve Spojených státech amerických probírána především daň z prodeje a uživatelská daň (tzv. sales tax a use tax), které v oblasti elektronických transakcí řeší výše zmíněné internetové daňové moratorium. Daň z prodeje hradí ve Spojených státech prodávající ve svém sídle, a tak se týká pouze nákupů v rámci daného státu, její sazba se pohybuje od 3 do 8,5 procent. Jedinými americkými státy, které ji neuplatňují jsou Alaska, Delaware, New Hampshire, Montana a Oregon, které však představují pouze 3 procenta obyvatel USA. 45 států nadto uplatňuje tzv. uživatelskou daň ve stejné výši jako daň z prodeje, ale na nákupy svých obyvatel, které byly uskutečněny mimo danou jurisdikci. (V průměru daň z prodeje a uživatelská daň tvoří 30 procent příjmů daňové správy.) Vzhledem k tomu, že nemohou ze své pozice ukládat společnostem z jiné oblasti tuto daň, je její výběr problematický. S pochopením se nesetkalo ani vybírat tuto daň od spotřebitelů, kteří měli uvádět nákupy mimo svůj domicil. A právě zde hraje internet velkou roli. Ekonomický odborník Goolsbee na základě průzkumu mezi 15 000 spotřebiteli zjistil, že by se objem online obchodů snížil o 25 procent, pokud by princip daně z prodeje byl aplikován i na internetové obchody. Dle další americké studie odpovědělo 46 procent dotázaných online nakupujících, že nikdy neplatili daň z prodeje na internetu, 75 procent dokonce uvedlo, že by na internetu nakupovali méně, pokud by zboží objednané přes internet této dani podléhalo. Právě tyto dvě daně jsou poměrně velkou překážkou pro tzv. click-and-mortars, resp. e-Business společnosti s vlastní sítí fyzických prodejen, neboť z každé elektronické objednávky jsou vzhledem ke své přítomnosti povinni odevzdávat danému státu daň z prodeje. Výsledkem bylo např. založení dceřinné firmy BarnesandNoble.com tradiční knižní společností Barnes & Noble.

K řešení tohoto problému se nabízí v podstatě čtyři alternativy: první je zachování statusu quo, kdy budou spotřebitelé nadále hradit daň z prodeje v rámci svého státu, ale budou oproštěny od uživatelské daně. Druhou alternativou je zcela zakázat vybírání daně z internetového prodeje. Třetí možností je komplexní systém spolupráce jednotlivých daňových jurisdikcí na výběru mezistátní uživatelské daně. Tím posledním je odstranit daň z prodeje na všechny transakce, offline či online a přijít s novou formou, která by kompenzovala státu ušlé příjmy. Každé z nich má své kladné, ale i záporné stránky pro obě zúčastněné strany – vládu a online prodejce/kupující.

V případě vítězství přístupu status quo by dle názoru dvou odborníků na ekonomiku z University of Tennessee, Donalda Bruce a Williama Foxe ztratil stát do roku 2002 na těchto příjmech zhruba 10,8 miliard dolarů, což však představuje pouhá 2 procenta celkové daně z prodeje. I přes velký nárůst maloobchodního prodeje online hovoří čísla do roku 2002 maximálně o 1% podílu z celkového objemu neinternetových obchodů, 2,75 bilionů dolarů. Dalším důležitým faktem totiž je, že na některé zboží se daň z prodeje nevztahuje, nejlepším příkladem jsou letenky, které ale jsou na prvním místě v objemu zboží prodaného přes internet.

S druhým názorem přišel americký senátor John McCain, který navrhoval prodloužení internetových daňových prázdnin na neurčito. Zde je otázkou, zda jeho realizace skutečně stimulovala růst online obchodů. Jedno je však jisté, setká se s velkou kritikou ze strany ministerstva financí. V otázce vybírání uživatelských daní by se zase musela předpokládat spolupráce několika tisíc daňových jurisdikcí, harmonizace sazeb po celých Spojených státech amerických a tichá podpora velkých podniků.

e-Business v České republice

Objem e-Business transakcí na českém internetu za rok 2000 dosáhl podle poradenské společnosti IDC 40 milionů amerických dolarů (80 procent pro B2B transakce) s vyhlídkou na 1 miliardu dolarů do roku 2004. V porovnání s Evropskou unií je však e-Business ve své počáteční fázi, kdy bohužel naráží na překážky v podobě omezeného trhu, monopolního telekomunikačního trhu a v podobě české legislativy.

Daňová sazba za telekomunikační a internetové služby činí shodně 5 procent, minulý rok dokonce vláda odsouhlasila vyšší míru zdanění pro fyzické produkty z oboru informačních technologií. V porovnání s nulovou sazbou pro internetové služby a 3% sazbou pro telekomunikace je situace v České republice nepoměrně složitější.

Jedním z několika pozitivních atributů bylo schválení Zákona o elektronickém podpisu. Na základě současných nařízení lze elektronický podpis použít při vzájemné dohodě obou zúčastněných stran jako standardní ověřovací nástroj pro virtuální komunikaci a ověření totožnosti. Bohužel však nebyly zatím přijaty žádné prováděcí vyhlášky, které by řešily nasazení elektronického podpisu do komunikace s místními daňovými úřady po vzoru Evropské unie.

Dalším krokem je registrace u tzv. certifikačních autorit, jejichž certifikáty bude státní správa a ostatní společnosti akceptovat. V současné době nenabývá zatím elektronicky podepsaný dokument stejné platnosti jako dokument s podpisem a razítkem notáře, což automaticky vylučuje jakékoliv důležité právní úkony přes internet.

Závěr

V otázce domicilu a spotřební daně bude bráno v potaz sídlo spotřebitele jako místo, kde bude docházet ke zdanění. U B2C (business-to-consumer) transakcí se bude jednat o domicil koncového uživatele, který si bude objednávat zboží přes internet, u komplexnějších B2B (business-to-business) obchodů se bude jednat o jurisdikci, pod kterou spadá daná společnost. Pouhá přítomnost webové stránky jako prodejního kanálu či spolupráce s místním poskytovatelem internetových služeb nebude sloužit jako základ pro daňovou povinnost v rámci dané jurisdikce. Toho bude dosaženo až po poměrně složité kombinaci, kdy musí společnost fyzicky vlastnit server a na něm provozovat svůj elektronických obchod. U současného daňového moratoria ve Spojených státech se zvažuje jeho prodloužení na dobu pěti let, podobné principy pro daňové prázdniny by měly platit i pro uvalení cel na elektronický přenos virtuální produktů, resp. služeb, kdy je toto navíc poměrně složitě řešitelné. Všechny tyto optimistické trendy jsou v kontrastu s tzv. bite (resp. byte) tax, neboli daň z bitu (bajtu), jejíž podstatou je zdanění každého bitu (bajtu) informací.

Na mezinárodní úrovni bude vzhledem ke globálnímu charakteru internetu nutná shoda všech organizací a jejich členů, kteří se snaží řešit daňové otázky e-Businessu a spolupráce jednotlivých daňových autorit. Pokud totiž směřují elektronické transfery za hranice dané bankovní autority v rámci jedné země, stávají se tak bez vzájemné spolupráce nedohledatelnými. Zatím nejsou schválena žádná konečná nařízení, již nyní však lze soudit, jakým směrem se bude trend ubírat. Základním předpokladem je, že současné zákony jsou dle tvrzení OECD dostatečně pružné na to, aby byly odpovídajícím způsobem novelizovány.

Zpět na blog