Hodnoty pokřesťanské Evropy
18.1.2007, Tomáš Halík
„Trojice hodnot“ v evropských dějinách
Stěžejními „hodnotami“ křesťanství jsou nepochybně tři „božské ctnosti“ – víra, naděje a láska. Když Evropa setřásala dědictví christianitas, křesťanské říše, napsala na trikoloru Velké francouzské revoluce jinou trojici hodnot, velká hesla osvícenství – volnost, rovnost, bratrství. Ale i tyto ideály byly ovocem, která nepadlo příliš daleko od stromu křesťanské víry; jak u Jana Pavla II., tak u Hanse Künga najdeme poukazy na jejich původ v Bibli a křesťanské tradici .
Jaká tři hesla bychom našli na pomyslném praporu Evropy pozdní moderny, která ještě o velký krok dál od tradičního křesťanství – a to nejen ve smyslu časového odstupu – vytvořila technickou civilizaci, která dosud v mnohém určuje náš styl života a bezděky ovlivňuje i náš styl myšlení, jakkoliv mnozí z nás k ní dnes hledají smysluplnou alternativu?
Navrhuji opět trojici hodnot – rychlost, blahobyt, zábava; pokusím se vám dnes večer ukázat, že toto určení není zas tak banální, jak se na prvý pohled zdá.Obsah určitých hodnot pochopíme nejlépe, když se ptáme po jejich protikladu. Tato trojice je podle mého názoru „re-aktivní“, chce být hlavně mostem úniku z hrozící propasti toho, co tvoří protiklad těchto tří hodnot. Má hypotéza zní, že protikladem „rychlosti“ jako civilizačního ideálu je stáří a konečnost, tyto znepokojující chiméry člověka technického věku; „pomalost“, „zaostalost“ jsou jen dílčími aspekty toho, co je ve skutečnosti pramenem jeho úzkosti. To, čeho se obává člověk, ženoucí se za vidinou blahobytu, není v prvé řadě sociální nouze, nýbrž nejistota. A podobně smyslem „průmyslu zábavy“, který dnes pomalu pohlcuje všechny ostatní sektory života, není jen nuda, kterou Heidegger analyzoval jako „naladění“ neautentického modu lidského pobytu na světě, nýbrž neschopnost radosti. V této neschopnosti ostatně vidím nejvýraznější projev odpoutání od toho, co Evropě nabízela a nabízí křesťanská víra. Podívejme se nyní na tyto tři tématické okruhy podrobněji.
Adorace rychlosti a přízrak stáří
Dívám se tu do mladých tváří, podobně jako doma v Praze v obou mých profesích, univerzitního učitele a duchovního studentů; mohu se zde však, podobně jako v Praze, jistě přiznat k tomu, že nesdílím populistické heslo „mládí je naše budoucnost“. Naopak, přátelé: stáří je naše budoucnost! To platí jak na rovině individuální pro každého z nás, pokud nám osud dopřeje delší běh života, tak také o našem kontinentu a západní civilizaci jako celku. Evropa znepokojivě stárne. Demografické a socio-ekonomické analýzy ukazují, jak už v příští generaci nebude pro stále se zmenšující část ekonomicky aktivních Evropanů vůbec snadné uživit stále rostoucí počet důchodců. Tuto situaci nelze řešit jednoduchými výzvami; sami dobře víte, jak se odhodlání založit početnější rodinu střetává s nutností absolvovat nejprve dlouholeté studium, abyste mohli profesionálně obstát a jak není jednoduché spojit mateřskou roli s legitimními společenskými a profesionálními aspiracemi dnešních žen; sami víte, co vše dnes výrazněji než v minulosti ohrožuje stabilitu rodinného prostředí. Lze se obávat toho, že třídní, nacionální a rasové konflikty minulosti brzy vystřídají konflikty generační – a možná si dovedete představit, jak hrozně by v těchto konfliktech mohla být zneužita legalizace „eutanásie“, o níž se dnes vede mnoho politicko-právních a medicínsko-filozofických sporů v různých evropských zemích. Už nyní se ukazují výrazné rozdíly v politických preferencích generací – staří lidé, pokud byli zvyklí celý život prosazovat své zájmy, volí strany a politiky, kteří jim slibují sociální zajištění pomocí vysokých daní, mladí si zas uvědomují, že takové daňové zatížení zásadně podvazuje ekonomickou dynamiku společnosti; politici, kterým jde především o volební preference, se orientují nikoliv na prospěch společnosti jako celku, nýbrž na zájmy rostoucího počtu starých voličů (znásobeného rostoucím nezájmem mladých o volby a politické strany).
Kolem roku 1968, který byl výbuchem studentské revolty v několika západoevropských zemích a aktivizací části mladé generace v zemích pod komunistickou diktaturou (např. za „Pražského jara“), převládla v Evropě – a dodnes trvá, sugestivně vnucovaná průmyslem všudypřítomné reklamy – „móda mladých“, která vede spousty starých lidí k tomu, aby přirozenou krásu životní zralosti překrývali trapnou maskou „věčného mládí“. S tohoto hlediska jsem velmi rád, že katolická církev, vedená dnes starým a nemocným papežem, ukazuje tím svou svobodu vůči kultu stereotypních, sportovně a sexy vyhlížejících manekýnů v čele států, stran a podniků. Děs ze stáří, vnímaného pouze jako handicap, jistě souvisí s úpadkem věrohodnosti naděje ve věčný život: není-li stáří zráním pro věčnost, nýbrž konečnou stanicí na dráze beznadějně konečného života, není-li dvojtečkou, uvozující očekávanou plnost, nýbrž jen tečkou za všemi nadějemi, pak pochopitelně není ničím příliš žádoucím.Úhrnem: jsem přesvědčen, že adorace rychlosti – nároku, který klademe nejen na technické vymoženosti, které nám trh naší civilizace předkládá, nýbrž i na mnoho aspektů svého životního stylu – je ve své skryté podstatě únikem před „pomalostí“ a „zpozdilostí“, které nás upomínají na stáří a všechno, co s sebou nese, že je pokusem v opojném víru rychlosti zapomenout na hranici konečnosti našeho života, které neumíme uniknout a čelit a s kterou se těžko dokážeme vyrovnat.
Nebe a blahobyt
O druhém bůžku pozdní modernity, jímž je blahobyt a na ekonomické jistoty, slyšíme tolik v rámci paušálních kritik „konzumní společnosti“, že si musíme dát dobrý pozor, abychom neupadli do jejich triviálních šablon. Jak jsem již naznačil, vidím hlubší psychologický kořen obsesivní sháňky po mnohém, co člověk, realisticky viděno, opravdu nepotřebuje k životu, nikoliv ve strachu před materiální nouzí, nýbrž ve strachu před všudypřítomnou existenciální nejistotou. To, že člověk je bytostí touhy a nepokoje, ví literatura a filozofie mnoha staletí a každá civilizace má své prostředky, které nabízí na utišení onoho „nepokoje srdce“, o němž psal již svatý Augustin. V mnoha filozofických, sociologických a psychologických analýzách dnešní západní společnosti je věnována pozornost tomu, jak mechanismus reklamy, jednoho z aspektů trhu, využívá celé spleti úzkostí i tužeb člověka a celé škály jeho potřeb a jak i potřeby duchovního rázu je schopen zkanalizovat směrem k materiálním cílům, kterým dokáže propůjčit charakter symbolů. Lipovetsky píše, že hlavním nástrojem moci ve společnosti, která si klade blahobyt jako nejvyšší cíl, už není násilí, nýbrž „svádění“. Původně sexuální mechanismus se přestěhoval do komerční i politické sféry (sex je dnes všude – kromě sexuality, tvrdí Lipovetsky) se všemi technikami upoutávání a dobývání.V člověku, který odepsal křesťanskou eschatologickou perspektivu „ráje“ a „nebe“ jako pouhou iluzi ze seznamu svých životních cílů, nicméně zůstává touha po nekonečném štěstí – můžeme se přít o tom, zda je tato touha „antropologickou konstantou“ a patří bytostně k člověku, či zda pouze přežívá jako sekularizovaný pozůstatek tisícileté přítomnosti křesťanství v naší kultuře. Má-li se tato žízeň po absolutnu tišit relativními hodnotami konečného světa, stává se ovšem po zhroucení „křesťanského mýtu o nebi“ znovu aktuální spíše mýtus o Sisyfovi.
Většina obyvatel západního světa žila po dlouhou dobu v relativním blahobytu a zachování a rozvíjení toho standardu je stálým propagandistickým heslem mnoha politiků a politických stran. Stále většímu počtu střízlivě uvažujících lidí však začíná být zřejmé, že tyto sliby nebude možné splnit. Se „sociálním státem“ a jeho jistotami a se „společností blahobytu“ je zřejmě konec. Jednou stránkou globalizace je také skutečnost, že velká část chudších a méně kvalifikovaných lidí na Západě dostává konkurenci v ohromném množství daleko lacinější nekvalifikované pracovní síly v rozvojových zemích. Nenastane-li zásadní nepředvídaný obrat v civilizačním vývoji, lze očekávat, že se na Západě ještě daleko více rozevřou „sociální nůžky“ – malá elita vzdělaných, kreativně myslících lidí, kteří budou mít navíc štěstí, že se dostanou „na správná místa“, bude rapidně bohatnout, zatímco chudí budou více chudnout a do pásma chudoby se dostane také část dnešní střední třídy.
Pokud se v zemích „nové Evropy“ nedostanou k moci osvícené vlády, které budou myslet na perspektivní prospěch svých zemí víc než na šanci svého znovuzvolení v příštích volbách, pokud neprovedou bolestné sociální reformy a především neučiní zkvalitnění vzdělání naprostou prioritou své politiky – a této pozitivní variantě bohužel skoro nic nenasvědčuje – pak se tyto země stanou na dlouhou dobu jen zásobárnou laciných pracovních sil, ovšem zas ne tak laciných, aby mohly konkurovat masám nekvalifikovaných lidí z rozvojových zemí. Pak také hrozí, že hlavní zdroj rozvoje těchto zemí, totiž mladá intelektuální elita, bude trvale „odsáván“ úspěšnějšími zeměmi; pak postkomunistické státy mohou být i v rámci sjednocené Evropy spíše její zátěží než přínosem. Na mnohé z těchto otázek a reálných hrozeb nedovedeme dát nyní odpověď, a to je zřejmě i důvod toho, proč si často nejsme ochotni si je vůbec připustit. Ve shodě s našimi předchozími úvahami se nabízí jedna poznámka, která samozřejmě musí mnohem lidem dosud znít jako naivní: pokusme se trochu osvobodit od závislosti na ideálu blahobytu, neomezujme naše myšlení, tužby a snahy jen horizontem nereálné vize snadné dosažitelnosti všeobecného materiálního přebytku. Nezapomeňme na slova, že „ne samým chlebem živ je člověk..“
„Ubavit se k smrti“
Třetím významným prvkem této civilizace je průmysl zábavy. S rostoucí rolí elektronických médií se v nejrůznějších oblastech života šíří takový přístup k životu, jaký vyžaduje styl mediální prezentace: rychlý sled pestrých záběrů, které na chvíli upoutají pozornost – nikdy ne nadlouho a do hloubky, vždy totiž musí okamžitě uvolnit místo dalším, protože celá kompozice musí být dostatečně „nenáročná“, aby neodradila „většinového konzumenta“. „Většinový konzument“ je ovšem produktem této práce médií; je to zprvu abstraktní mýtická postava, která se však postupně vtěluje do těch, kteří se nechají vtáhnout do stále podbízivější sítě mediálního vlivu.
„Zábavou“ zde nemíním jen například stupidní bavičská televizní varieté s prefabrikovaným smíchem; zvláštní formou zábavy je obsesivní kroužení kolem krve, hrůzy, smrti a násilí a také banalizace a komercionalizace sexu. V jednom rozboru knih markýze de Sade se říká, že poté, co se náboženství v osvícenství stalo „rozumnou a morální záležitostí“, posvátno jakožto iracionální fascinosum (vzpomeňme na Ottovo fenomenologické vymezení posvátna jako „mystérium tremendum et fascinans“ ) se stáhlo do oblasti sexu a násilí – právě ony jsou posledními „svatyněmi“, kde rozum sekulárního člověka zakouší hrůznou a zároveň blaženou závrať z něčeho, co ho přesahuje.Do tohoto stylu zábavné sebeprezentace jsou vtahovány stále další a další oblasti individuálního i společenského života. Vidíme to zřetelně na upachtěném úsilí politiků o mediální „image“ veselých, energických chlapíků, kteří vychrlí snadno zapamatovatelná hesla na jakoukoliv otázku a nesmějí se nechat nachytat ve chvílích, kdy by snad o něčem tiše přemýšleli a pochybovali. Ještě trapnější je analogické sebepředvádění náboženství: zábavní teleevangelizátoři vyzařují podobnou jistotu typu „vím, jak to je a prodám vám snadné a rychlé řešení každé situace“: jen uvěř v Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele.. Velká „evangelizační“ a uzdravovací show křesťanských „charismatiků“ na sportovních velestadionech přebírají tento styl: biblická metanoia, celoživotní proces duchovní proměny a zrání, je zde zaměněna za gesto, kryté prvoplánovou emocionální odpovědí na techniky masové manipulace.
Mediální styl zábavnosti jistě souvisí s oběma dříve zmíněnými bůžky, rychlostí a přemírou. Jde o to, nabídnout rychle se točící kaleidoskop vjemů, který nesmí dovolit – podobně jako to stojí ve Faustově smlouvě s Mefistofelem – chvíli tichého prodlení a šťastného spočinutí; tento pohled na svět se nám snaží namluvit, že v každé takové chvíli hrozí nuda, prázdnota a smutek, „nevhodné myšlenky“, kterým nesmíme dát příležitost. Vzpomeňme na ďáblovu zásadu z geniální knížky C.S. Lewise „Rady zkušeného ďábla“: jen člověku nedopřát chvíli skutečné radosti nebo skutečné bolesti.Masová poptávka po zábavě svědčí – jak už jsem dříve naznačil – o chybění radosti. Zábava je karikaturní náhražkou radosti a drogou, slibující zapomenout na bolest. Radost je duchovní kvalita, předpokládající a vyjadřující svobodu srdce, „nadhled“, který nám dovoluje žasnout nad tím, co je ve světě krásného a neutonout v jeho tíži a žalech. Radost však na rozdíl od prvoplánové veselosti neuhýbá před tragikou a tíží života; jak víme z vyprávění o mnoha světcích – za všechny buď jmenován svatý František a krásné vyprávění o „dokonalé radosti“ v Kvítcích – nejhlubší duchovní radost tryská z přijaté a proměněné bolesti. Zábava je útěk před tragikou světa, proto je údělem těch, kdo o duchovní cestě nevědí, anebo nechtějí vědět a tuší, že nemají místo, kam by bylo možné vystoupit a pokusit se ono tragično, které není možné odstranit, alespoň „přerůst“.
Globalizace jako výzva
Milí přátelé, je čas končit toto zamyšlení. Pokud jsem na tomto semináři mladých křesťanů hovořil o hodnotách „pokřesťanské Evropy“, pak nikoliv proto, že bych rezignovaně akceptoval představu, že křesťanství je pro Evropu věcí spíše minulosti než budoucnosti. Jistě jste také pochopili, že přes všechny kritické pohledy nebylo mým úmyslem jakkoliv démonizovat „sekulární svět“, který vystřídal na prahu moderny „Evropu jako křesťanskou říši“, „christianitas“ jako nábožensky a kulturně homogenní civilizaci, a že nepatřím k těm, kteří pěstují nostalgii po této etapě našich dějin a volají po nějakém návratu nenávratného.
Doufám, že ještě budeme mít příležitost hovořit o tom, jak bude možné hodnoty víry, lásky a naděje znovu promýšlet a prakticky vnášet do té kapitoly evropských dějin, která se nyní otvírá a která se jistě v mnohém bude lišit od kultury pozdní moderny, která dnes doznívá a o jejíchž některých rysech jsem dnes zde hovořil.
Byl bych opravdu nerad, aby můj kritický pohled na některé víry v řece času, kterými nyní proplouváme, vyzněl podobně jako škarohlídské diagnózy těch, kteří předstírají, že stojí kdesi nad peřejemi současného dění. Svět je stále otevřeným horizontem, dějiny se utvářejí v každém okamžiku, k situaci společnosti patří i to, jak my jí rozumíme a jak se k ní stavíme, jak odoláváme útesům naivity i rezignace. Budete v následujících dnech účastnými pozorovateli dění v institucích, které do značné míry mohou ovlivňovat budoucnost Evropy; možná někteří z vás budete v těchto institucích v budoucnosti pracovat nebo s nimi úzce spolupracovat.
Proces politicko-administrativní a ekonomické integrace Evropy odpovídá, jak často slyšíme, „logice dějinného vývoje“, a jistě mají pravdu ti, kdo tvrdí, že stavět se mimo tento proud je bezperspektivní pošetilostí, která by té či oné zemi a společnosti – zvláště pokud se nejedná o ekonomickou velmoc – mohla přinést pouze to, že bude pasivním objektem a nikoliv spolutvůrcem procesu, který stejně proběhne. Doba, kdy se podstatné politicko-ekonomické dění odehrávalo na platformě a v rámci národních států, je pryč. Také evropská integrace je jen jedním aspektem procesu, který dřív nebo později zrelativizuje všechny dosavadní hranice; musíme ovšem počítat s tím, že tento globalizační proces zřejmě vyvolá v různých místech světa i protichůdné reakce a zostření konfliktů. Přesto nemusíme – a neměli bychom – sledovat tento proces v duchu fatalismu jen jako jakési anonymní dění, které probíhá slepě, řízeno svou vlastní, nám těžko pochopitelnou logikou a které zcela ignoruje míru naší účasti a pochopení. Jednou z charakteristik globalizace je to, že zde není žádná určitá ekonomická či politická síla, která by třímala v ruce kormidlo a kterou bychom mohli označit za ono řídící centrum celého dění, a hledání takového skrytého centra vždy končí jen v paranoidních teoriích všeobecného spiknutí. Právě proto ale toto dění je něčím, k čemu i my, ačkoliv je nemáme mocensky „ve své režii“, můžeme přispět přinejmenším tím, že se budeme snažit do hloubky analyzovat naděje i úskalí, které tento proces v každé chvíli přináší a že toto zamyšlení přispěje k tomu, že budeme také v rámci svých možností na místech, která zaujmeme, zodpovědně jednat.
<i
Přednáška byla původně pronesena jako improvizovaný proslov pro mezinárodní seminář křesťanských studentů během jejich stáže v institucích Evropské unie ve Štrasburku v létě 1998; v této podobě, zpracované v létě 2004, publikována v knize Vzýván i nevzýván.
Zpět na blog