Informační a telekomunikační politika konečně dohromady

8.7.2002, Jiří Peterka

Jednou z méně pozitivních specifik naší republiky, usilující o vstup do EU, je oddělený přístup ke tvorbě základních koncepcí v oblasti telekomunikací a informační společnosti. Zatímco v zahraničí řeší tyto dvě oblasti většinou společně (a např. EU má jen jednu koncepci eEurope+), u nás máme od roku 1999 samostatnou Státní informační politiku a Národní telekomunikační politiku, ovšem s minimální (až téměř nulovou) vzájemnou provázaností. Souviselo to zřejmě i s tím, že gesci v obou těchto oblastech u nás měly různé resorty – telekomunikacemi se zabývalo ministerstvo dopravy a spojů, zatímco oblast informační společnosti svůj resort vlastně ani neměla – spadala do kompetencí ministra bez portfeje Karla Březiny, který šéfoval Radě vlády pro státní informační politiku a politicky řídil Úřad pro veřejné informační systémy.

První signály o tom, že by mohlo dojít ke sloučení obou dosud neprovázaných koncepcí, se objevily na loňském Invexu, kde o takovémto záměru poprvé hovořila náměstkyně MDS ČR paní Gurlichová. První verze „konvergovaného“ koncepčního dokumentu, který měl vzniknout ve spolupráci MDS ČR a ÚVIS, byla slibována již někdy na březen t.r. Zveřejněna však byla až nyní, na samém konci prvního pololetí – přesně v době, kdy výsledky voleb a povolební jednání stále jasněji naznačují, že by mohlo vzniknout samostatné „konvergované“ ministerstvo informačních technologií (byť v době psaní tohoto článku není jasné, zda by převzalo od MDS ČR také kompetence v oblasti telekomunikací, jak by odpovídalo celému duchu konvergence).

Základní charakter dokumentu

Celý dokument samozřejmě vychází z toho, co již v obou předmětných oblastech existuje – tedy z Národní telekomunikační politiky, Státní informační politiky a Akčního plánu její realizace, i z dalších návazných dokumentů. V neposlední řadě se zmiňuje také o Národním akčním plánu eEurope+, kterým se náš stát přihlásil k celoevropské koncepci eEurope+ pro kandidátské země a vyjádřil svou připravenost jej naplnit. Mezi obsahem koncepce eEurope+ a dosavadní Státní informační politiky jsou ale dosti významné rozdíly, zejména pokud jde o priority a akcentování toho, co je považováno za stěžejní. Iniciativa eEurope+ (shodně s programem eEurope pro členské země) klade mimořádný důraz na dostupnost telekomunikačních a informačních služeb pro nejširší veřejnost. Usiluje proto o co nejvýraznější pokles cen, snaží se podporovat hodnotný informační obsah, dbá na posilování informační gramotnosti, podporuje vědu a výzkum, aktivně stimuluje rozvoj podnikání, a teprve jako jednu z dalších priorit má i informatizaci veřejné správy.

Naproti tomu naše dosavadní Státní informační politika se otázkou cenové dostupnosti služeb vůbec nezabývá (pouze se odkazuje na Národní telekomunikační politiku s tím, že liberalizace trhu vše vyřeší – což s nestalo, a ceny základních služeb pro nejširší veřejnost, např. komutovaného přístupu k Internetu, po nedokonalé liberalizaci trhu naopak ještě stouply). Sama pak klade největší důraz na informatizaci veřejné správy, které se věnuje zdaleka nejvíce. Jako další své hlavní priority uvádí informační gramotnost a elektronický obchod.

Osobně jsem očekával, že nový „konvergovaný“ dokument se přikloní k žebříčku hodnot a systému priorit iniciativy eEurope+ (vyjadřující to, co od nás očekává EU jako od kandidátské země, a k čemu se ČR přihlásila svým přistoupením k této iniciativě). Opak je ale pravdou – nová „Státní informační a komunikační politika“ přebírá celkový „pohled na svět“ a strukturu svých priorit od dosavadní Státní informační politiky, kterou jen aktualizuje a rozšiřuje o základní myšlenky telekomunikační politiky. Stále klade největší důraz na informatizaci veřejné správy, a naopak zcela ignoruje stěžejní požadavek eEurope+ na levnější a dostupnější Internet a telekomunikační služby. Ani v oblasti „zapracovaných telekomunikačních priorit“ neakcentuje rozvoj trhu a podporu konkurence jako prostředek pro pokles cen a větší dostupnost telekomunikačních služeb. Místo toho sází naopak na cenovou regulaci, včetně regulace tarifů pro koncové uživatele.

Obávám se, že tento přístup je zásadní chybou celé „nové“ koncepce. Ta sice na jedné straně bude investovat úsilí i prostředky do informatizace veřejné správy, aby tato nabízela občanům užitečné informační služby, ale současně bude skrze vysoké ceny odrazovat občany od toho, aby tyto služby používali v co největší míře. Nehledě již na rozvoj těch aktivit, které nemají charakter komunikace občana s veřejnou správou.

Deset priorit místo osmi

Nová „Státní informační a komunikační politika“ má i podobnou strukturu jako původní Státní informační politika (SIP) z roku 1999. Vyjmenovává celkem deset prioritních oblastí, z nichž prvních 8 je v zásadě shodných s původními osmi prioritami SIP-u (s určitým stupněm aktualizace). Jde konkrétně o tyto priority:

1. informační gramotnost

2. právo občana na přístup k informacím (v původním dokumentu SIP: informatizovaná demokracie)

3. rozvoj informačních systémů veřejné správy jako nutný předpoklad elektronické veřejné správy (e-governmentu),

4. elektronické komunikace (původně: komunikační infrastruktura)

5. důvěryhodnost a bezpečnost informačních systémů a ochrana osobních dat

6. elektronický obchod

7. využití informačních a komunikačních technologií pro zvýšení transparentnosti ekonomického prostředí (původně: transparentní ekonomické prostředí)

8. informační společnost stabilní a bezpečná

9. sociální vliv rozvoje informačních a komunikačních technologií (nová priorita)

10. podpora výzkumu a vývoje (nová priorita)

Co je skutečně nového?

Podrobnější rozbor obsahu výše uvedených priorit (stejně jako podrobnější porovnání jejich nového obsahu s původním) by si zasluhoval několik samostatných článků. Proto se pokusím zde vypíchnout jen to, co mne osobně připadlo jako nejzajímavější a nejvýznamnější (kromě zásadní připomínky o chybějící prioritě s lacinějšími telekomunikačními službami):

• Celkový pohled nové koncepce na důsledky nástupu informační společnosti a ICT technologií se stále nese v duchu „otevírání nových možnosti“, od ekonomiky a podnikání až po využití kvalifikace a uplatnění tvůrčích schopností lidí. Obávám se, že realita se nese také v duchu „uzavírání starých možností“ – na což je třeba také adekvátně reagovat.

• za nejvýznamnější rys informační společnosti koncepce považuje posun od uzavřených interních informačních systémů k otevřeným systémům vyžívajícím externí komunikace. To mi příliš nehraje s budováním uzavřených intranetů ve školství (projekt Internet do škol) i ve veřejné správě (KI ISVS), včetně jednotného portálu veřejné správy, který by měl být „základním přístupovým bodem“ k informacím a službám veřejné správy a občanům by měl poskytovat „přesné a dostačující informace“.

• v oblasti informační gramotnosti akcentuje připojení všech škol k Internetu, dostatečný počet multimediálních počítačů i vysokorychlostní připojení. Realitou současného stavu je připojování do uzavřeného školského intranetu, vybavování škol max. 11 počítači a nízkorychlostní připojením 64 kbps (v rámci projektů PIII SIPVZ).

• podle nové koncepce se „klíčovým problémem jeví nedostatek odborníků na informatiku a jejich postavení v rámci veřejné správy. Je nutné zlepšit kariérní perspektivy odborně zdatných informatiků ve veřejné správě“.

• nová koncepce hovoří o tom, že je nutné zrevidovat právní úpravy týkající se telekomunikací, s cílem dosáhnout toho, aby „podmínky telekomunikačního trhu byly transparentní, spravedlivé a nediskriminační“. To není dobrá vizitka pro současný stav. Koncepce naopak nehovoří o potřebě převzít novou telekomunikační legislativu EU ještě před naším plánovaným vstupem do EU.

• v oblasti elektronického obchodu nová koncepce explicitně říká „rozvoj elektronického obchodu by měl být ovlivněn především soukromým sektorem v souladu s tržními principy. Je nutné přehodnotit gesci příslušných resortů v jednotlivých oblastech rozvoje elektronického obchodu“. Je možné tomu rozumět jako odklonu od dosavadní představy, uplatněné při přípravě Zelené a Bílé knihy o el. obchodu – že rozhodující slovo má mít stát a jednotlivé resorty, zatímco privátní sféra má mít nejvýše poradní hlas?

Bude nové „konvergované“ ministerstvo?

Ve svém závěru nová Státní informační a komunikační politika explicitně hovoří o potřebě nového ministerstva (resp. ústředního orgánu státní správy):

Pro řízení, koordinaci a naplnění cílů Státní informační a komunikační politiky a v souladu s praxí v jiných vyspělých evropských zemích se jeví jako účelné vytvořit v soustavě ústředních orgánů státní správy jeden společný orgán pro informatiku a elektronické komunikace. Jeho činnost bude vycházet ze Státní informační a komunikační politiky.

Jaký je statut dokumentu?

První verze „konvergovaného“ koncepčního dokumentu, zveřeněná v nedávných dnech, nese název „Státní informační a komunikační politika“ (vystaveno ve formátu PDF), podtitul „Česká republika na cestě k evropské informační společnosti“, a má statut návrhu, určeného k veřejné diskusi. Veřejnost má možnost zasílat své připomínky do 18. srpna 2002 na emailovou adresu sikp@uvis.cz.

Zpět na blog