Inovační výkonnost českých podniků

18.1.2007, Kateřina Hodická

Čtenářům VIP představujeme další studii zabývající se podporou technologického podnikání, inovací nebo výzkumu a vývoje. 52-stránkový dokument s názvem Národní inovační systémy – podnikové zdroje a podnikatelské prostředí, který se opírá o zahraniční a domácí průzkumy inovačních firem, letos vydalo Centrum ekonomických studií Vysoké školy ekonomie a managementu a jeho autory jsou Karel Müller a Martin Srholec.

Vymezení pojmů inovace a inovující firma

Autoři při svém vymezení inovací a inovujících firem vycházejí z metodologie stanovené v tzv. OSLO manuálu, který byl za pomoci expertů ze 30 zemí připraven pod záštitou OECD a Evropské komise. V něm obsažené přístupy a metody analýzy navazují na práci J. Schumpetera, který již v r. 1934 vymezil 5 druhů inovací:

  • zavedení nového produktu (neznámého pro jeho spotřebitele) nebo kvalitativně nových vlastností produktu 
  • zavedení nového způsobu výroby, tj. metody dosud nepoužité v daném odvětví, která však nemusí být nutně založena na novém vědeckém objevu 
  • otevření nového trhu, tj. trhu dosud neobsazeného produkty z daného odvětví a dané země bez ohledu na to, zda daný trh již existuje 
  • využití nového zdroje prvotních vstupů (surovin a polotovarů) opět bez ohledu na to, zda již existují nebo musí být nově vytvořeny  
  • změna organizace podnikání jako je vytvoření nebo rozbití monopolní pozice na trhu.

Dnešní chápání inovací je poněkud užší, nicméně Schumpeterovo výše uvedené vymezení významně napomohlo k vyjasnění metodologických úskalí pojmu inovace. Ten je v prvé řadě nutno odlišit od pojmu vědecký vynález. Zatímco vynález představuje první objevení nápadu na nový produkt, inovace je až jeho praktickým uvedením na trh.

Jak tedy definuje inovace již zmiňovaný OSLO manuál? Technické inovace výrobků a procesů (TIVP) zahrnují technicky realizované nové výrobky a procesy a významná technická zdokonalení výrobků a zpracování. TIVP byly realizovány, jestliže byly zavedeny na trh (inovovaný výrobek) nebo užity ve výrobním procesu (inovace způsobu zpracování či technologických procesů). TIVP se týkají řady vědeckých, technických, organizačních, finančních a obchodních činností.

Za inovující firmu je podle OSLO manuálu pokládána ta firma, která během zkoumaného období realizovala technicky nové nebo významně zlepšené výrobky nebo procesy, nebo kombinace výrobků a procesů.

Inovační výkonnost podniků

Základním zdrojem údajů o inovujících domácích firmách jsou pro autory výsledky šetření o inovacích (Community Innovation Surveys – CIS), která od 90. let organizuje EUROSTAT – statistický úřad Evropské komise. Český statistický úřad (ČSÚ) se  účastnil dvou posledních průzkumů v letech (1999-2001) a (2002-2003), což autorům umožnilo využít těchto dat při analýze inovačního potenciálu podnikové sféry v ČR.

Od r. 2000 jsou data získaná v rámci CIS základním zdrojem pro výpočet tzv. “European Innovation Scoreboard”, který každoročně vyhodnocuje výkonnost jednotlivých členských zemí Evropské unie v oblasti inovačních aktivit. K vyhodnocení využívá souboru 20 kvalitativních ukazatelů – např. využívání Internetu, výdaje na informační technologie, podíl rizikového kapitálu na investicích, výdaje na inovace, podíl malých a středních podniků spolupracujících na inovacích atd.

Na základě průzkumů realizovaných ČSÚ tvoří inovující firmy v ČR 28,5 % z celkového počtu firem. Ve zpracovatelského průmyslu je tento ukazatel mírně vyšší, ve službách naopak nižší. Ve srovnání se stavem v EU je v ČR vystaven inovačnímu tlaku menší okruh firem. Průměrně se totiž  v zemích EU věnuje inovacím asi polovina všech firem zpracovatelského průmyslu a 40 % všech firem z oblasti služeb. Ve srovnání s novými členskými zeměmi vychází hodnocení inovačních aktivit českých firem příznivěji, ČR ve většině ukazatelů dominuje.

Data z šetření umožňují sledovat rovněž souvislost mezi velikostí firmy a její inovační aktivitou. Potvrdilo se, že v ČR (obdobně jako jinde ve světě) se klíčovému významu v inovacích těší velké firmy (nad 250 zaměstnanců). Ty se podílejí zhruba 60% na celkovém počtu inovujících firem, střední podniky (50-249 zaměstnanců) tvoří kolem 37% a zbytek je představován malými firmami.

Jednou ze základních charakteristik inovujících firem bývá typ činností, které firmy při vytváření inovací uplatňují. OSLO manuál rozlišuje následující typy inovačních činností:  

  • Výzkum a experimentální vývoj – tvůrčí činnost konaná na systematickém základě za účelem zvýšení znalostí;  
  • Pořízení nehmotné techniky a know-how – patenty, nepatentované vynálezy, licence, uvolnění know-how, obchodních značek;  
  • Pořízení hmotné techniky –  strojní zařízení a vybavení se zlepšeným technickým výkonem;   
  • Nástrojové vybavení a průmyslové inženýrství – změny ve výrobních postupech a v postupech kontrol jakosti, v metodách, normách…;  
  • Průmyslový design jinde nejmenovaný – plány a návrhy zaměřené na definování postupů, technických specifikací, provozních funkcí nezbytných k výrobě technicky nových výrobků a k realizaci nových procesů;  
  • Nabytí ostatního investičního majetku – pořízení budov nebo strojů, nástrojů a vybavení, které jsou požadovány pro realizaci technicky nových nebo zlepšených výrobků nebo procesů;  
  • Příprava a zahájení výroby – modifikace výrobku nebo procesu, přeškolování personálu na novou techniku nebo na používání nových strojů a jakoukoliv experimentální výrobu, která nebyla zahrnuta ve VaV;  
  • Marketing pro nové nebo zdokonalené výrobky – činnosti spojené s uvedením technicky nového nebo zdokonaleného výrobku na trh;  
  • Průmyslový design – součást výchozí koncepce výrobku nebo procesu, tzn. zahrnuje výzkum a experimentální vývoj, neboli může být potřebný pro odbyt technicky nového nebo zlepšeného výrobku;  
  • Školení –  pokud je požadováno pro realizaci technicky nového nebo zlepšeného výrobku nebo procesu;  
  • Software – vývoj, pořízení, úprava a užití programového vybavení.

O relativní důležitosti jednotlivých aktivit v inovační činnosti firmy lze usuzovat podle vynaložených nákladů. V českém prostředí převládají náklady na pořízení strojů a technického zařízení. Pro malé firmy jsou typické nižší náklady na výzkum a vývoj (včetně externího výzkumu) a vyšší náklady na získání potřebných odborných poznatků a na zavedení inovace na trh.

Projekt Bohemian Regional Innovation Strategy

Kromě dat ze dvou CIS šetření autoři ve své analýze charakteru podnikatelského prostředí v ČR využili poznatky z dotazníkového šetření, jenž bylo součástí projektu Bohemian Regional Innovation Strategy (BRIS). Projekt si kladl za cíl zmapovat stav infrastruktury pro podporu inovací v regionu Prahy se zaměřením na  malé a střední podniky.

Za hlavní překážky pro zavádění inovací byly sledovanými firmami uvedeny následující faktory: chybějící finanční prostředky, přetížení řešením operativních existenčních problémů firmy a nedostatečné lidské zdroje pro vlastní strategickou koncepci. Coby nejméně významné bariéry vstupu na pole inovací byly firmami vnímány nedostatečné informace o externích výzkumných organizacích (jejich zaměření, výsledky) a nedostatečné či neexistující vlastní výzkumné kapacity.

Pokud se týče role programů veřejné podpory inovačních aktivit, bylo zjištěno, že podíl firem využívajících finanční podporu v rámci podpůrného programu činí pouhých 22 %.  Z odpovědí je zřejmé, že firmy spíše nevědí, kam se obrátit při svém eventuálním hledání podpory pro inovační aktivity, než že by tuto formu podpory považovaly za neúčinnou. O nedostatečné informovanosti firem svědčí rovněž zjištění, že jenom 27 % respondentů využívá Internet při hledání informací o projektech veřejné podpory malých a středních firem.

Pro rozvoj firmy a jejích inovačních aktivit 90 % firem používá převážně vlastní zdroje financování. Ve 20 % případů firmy využívají možností skýtaných komerčními úvěry a v 10 % jsou zdrojem financí granty, dotace a podpůrné programy plynoucí z veřejných prostředků. Fondy rizikového kapitálu nejsou prakticky využívány.

Význam vnějších nehmotných zdrojů (smluvní výzkum, poradenství, školení), ale zejména bankovní podpory je prozatím velmi slabě zastoupen v rámci inovačních aktivit. Bankovního sektor není ještě dostatečně schopen identifikovat a podporovat inovačně založené projekty firem.

Závěr

V závěru své studie rozlišují autoři 2 druhy faktorů, které ovlivňují charakter českého inovačního prostředí. Hovoří jednak o faktorech růstu, tedy o faktorech podporujících inovační klima (např. zaměstnanost v oborech vyspělých a středně vyspělých technologií; úroveň vzdělání u mladé generace; výdaje na informační technologie; organizační flexibilita; aktivita malých a středních firem). Druhou skupinu faktorů, která má negativní vliv na český inovační potenciál, označují jako faktory brzdící (nízká míra spolupráce mezi malými a středními firmami; absence rizikového kapitálu; nízká kvalita veřejné správy).

Zpět na blog