Létající profesoři daleko nedoletí
18.1.2007, Ivo Možný
České vysoké školství dnes volky nevolky zvládá tři velké transformace současně. Vyspělý svět v době, kdy jsme k němu nepatřili, objevil klíčovou úlohu právě tohoto sektoru národního hospodářství a zároveň masy lidí nejrůznějších povolání zjistily, že doba zaměstnání zajištěného na celý život skončila.
I prostý člověk pochopil, že rozhodující pro budoucnost jeho dětí, nemajíli upadnout do osidel marginálního pracovního trhu krátkých, mizerně placených jobů a fušek, proložených deprimujícím pobýváním na podpoře, je získat vysokoškolské vzdělání. Na univerzity se začaly hrnout davy, a demokratické společnosti se neodvážily postavit se proti svým občanům. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se zrodila masová vysoká škola.
Bolestný proces jejího zrodu trval v Evropě zhruba dvě desetiletí
Univerzitám byl vesměs vnucen zvenčí. Jejich nechuť ke změně byla neskrývaná, obrana houževnatá a strategie často prohnané. Nabíraly v různých národních společnostech různé podoby, v závislosti na charakteru ostatních národních institucí a kulturních tradic: německá univerzita byla vždycky něco jiného než univerzita francouzská, a ta se zase lišila od italské anebo anglické. Někdy v polovině devadesátých let však už bylo rozhodnuto všude (s výjimkou nás, kteří jsme do tohoto procesu přišli pozdě): vyspělý akademický svět musel spolknout, že už nikdy nebude takový, jaký chtěl být a jaký by snad i provždy být měl. Pod tlakem nutnosti prošla všude ohromným vývojem vysokoškolská didaktika, způsoby vyučování z poloviny minulého století mají nejednou náhle blíže ke středověku nežli k tomu, jak se učí na dobrých univerzitách na počátku století jedenadvacátého. Změnil se status i identita vysokoškolského učitele, referenčním bodem autonomie univerzit přestaly být posvátné tradice a stala se jím jejich ekonomická výkonnost.
Mezi dvěma mlýnskými kameny
Bylo by ovšem zavádějící vykládat si odpor univerzitního establishmentu ke zmasovění vysokých škol jen zkostnatělým lpěním na tradici a arogancí akademiků, hájících svá prerogativa. Zajisté -komu by se nechtělo chodit do práce víceméně podle vlastního uvážení, držet dál svou akademickou stolici i při lehké pomatenosti a odpovídat se snad jedině Pánubohu. Vedle osobních důvodů vedly ale i ty nejlepší akademiky k odporu proti halasnému davu, hrnoucímu se jim na univerzity, také vážné důvody objektivní.
Současně s objevem významu univerzitního vzdělání prosadilo se i pochopení ekonomické kapacity, ukryté ve vědeckém rozvoji. Poptávka po vědecké produkci univerzitních učitelů nebývale vzrostla, nároky na její kvalitu a dynamiku se znásobily.
Univerzitní učitelé se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny: velké počty studentů jim ničily soustředění na vědeckou práci, velký tlak na výsledky jejich badatelské práce je odváděl od péče o studenty.
A tady přišel ke cti největší vynález lidstva od neolitické revoluce, totiž institucionalizovaná dělba práce. To obtížné zadání má už své řešení. Vynořilo se několik dělení. Především se rozdělil proces vysokoškolského vzdělávání na tři na sebe navazující, jasně ukončené stupně. Masový zájem je podchycován skrze bakalářský stupeň, tříleté univerzitní vzdělání, které se otevírá vskutku pro všechny zájemce. Ve vyspělých společnostech jím prochází čtyřicet (Evropa), ale i sedmdesát procent populace (USA). Oproti všeobecně rozšířené představě není hlavním úkolem bakalářského stupně poskytovat specializované „praktické“ vzdělání. Toto studium zvyšuje kompetenci svých absolventů v obecné rovině. Místo aby mladí lidé v osmnácti zapadli do rutiny stereotypního výkonu zaměstnání, jaké mohou v tom věku zastávat, zůstávají v obohacujícím vysokoškolském prostředí: zdokonalují se v jazycích, tříbí svou schopnost rozlišit v textu jeho strukturu, a tím i rozeznat to podstatné, zvyšují svou komunikační kompetenci i analytické vlohy. Připravují se tu nikoli na své první zaměstnání (které nebude jejich posledním), nýbrž na životní dráhu pracovníků s informacemi, na dynamický pohyb ve skupině povolání, jež živí v postindustriálních společnostech víc než polovinu populace.
Ještě na konci starého režimu celá logistika naší společnosti, to všechno, co zajišťuje každodenní chod, úřady i střední vrstvy ekonomiky, ony kanceláře všeho druhu, byly v rukou maturantů, vesměs absolventů středních odborných škol. V elektronicky propojeném světě globálních evidencí a operací probíhajících v reálném čase se však stávají pro svou organizaci handicapem lidé, kteří ukončili své vzdělávání v osmnácti, neumějí ani dva cizí jazyky, nemyslí jim to aspoň v evropském kontextu a se složitějším zadáním si neporadí. V lépe fungujících ekonomikách už byli maturanti vesměs nahrazeni bakaláři. Dokud to nezvládne i Česká republika, nebude tu nic fungovat na úrovni, jež by nám dávala skutečnou konkurenceschopnost.
Strašlivá těžkopádnost českých úřadů a zamotanost jejich procedur není výsledek zlovolného spiknutí, ale přirozený následek toho, že jsou obsazeny špatně vzdělanými, a tedy ne dost kompetentními lidmi, kteří – inu, dělají, co umějí.
Zdaleka ne všichni z této masy novodobých vysokoškoláků ovšem končí jako bakaláři. Bakalářský stupeň především třídí, třídí efektivněji než všechny možné přijímací zkoušky; v tříletém období škola lépe rozezná méně talentované (anebo, což je kupodivu častější příčina studijních neúspěchů – méně pilné a motivované) od těch, kteří prokáží talent (ale zejména schopnost pracovního nasazení) pro pokračování na stupni magisterském: to je skutečná líheň nositelů odborných profesí i obecněji orientovaných povolání symbolických analytiků. Řeší se tím také kardinální námitka proti otevření univerzit širším vrstvám populace, to že totiž musí vést k jejich úpadku. I pan profesor Václav Klaus, který vynikl v politice, se kdysi vyjádřil, že zvyšování počtu studentů na vysokých školách v České republice není žádoucí, protože by se tím snížila jejich úroveň: podíl talentovaných lidí v populaci je daný přírodou, a budemeli brát na univerzity více uchazečů, budeme muset brát i ty hloupější, kteří budou zdržovat a nakonec strhnou univerzity na svou úroveň. Je to zbytečná obava: vyspělé univerzity si je už roztřídí. a na méně vyspělé zase ti chytřejší nejdou.
Univerzitní hospodaření
Také druhá velká změna, totiž zvýšená poptávka po vědecké produkci vysokoškolských učitelů, nachází řešení v dělbě práce. Věda se nedělá na všech vysokých školách stejně, prostředky se soustřeďují tam, kde bádat umějí a mají výsledky. Řečeno velmi zjednodušeně, i univerzity se začaly třídit. Terciální vzdělávání prochází přestavbou na instituce orientované především na výzkum, jiné především na výuku a potom školy sledující smíšené strategie. Osobnosti s badatelským nadáním se stahují do těch prvních. Ty mají také méně studentů na učitele a podstatný díl z absolventů pokračuje jako doktorandi, kteří asistuji svým profesorům ve výuce a uvolňují jim ruce pro vědeckou práci; svými disertacemi zvětšují i vědeckou kapacitu školy. Mohou si také dovolit přísněji vybírat talentované mladé lidi: máme fakulty, jež berou prakticky všechny přihlášené, a jiné, které si vybírají jednoho z deseti. Z některých fakult se stávají napůl výzkumné ústavy; i u nás už máme takové, kde nadpoloviční podíl rozpočtu školy tvoří peníze na vědu. Věda se vrací na české univerzity, končí sovětský systém, v jehož rámci se ti, co vědu uměli, soustředili v akademii věd, a ti méně schopní ji učili na univerzitách.
Třetí významnou změnou pro vysoké školy je zvýšení jejich ekonomické autonomie, provázené ekonomizací vnitřního klimatu univerzit. Ty tam jsou doby, kdy bylo hrdostí akademika, že mu peníze nic neříkají. Univerzity mohou se svými prostředky hospodařit. To znamená, že musejí. Fakulty vědí, jakou dotaci dostanou na jednoho studenta, a je na nich, kolik z ní rozdělí na platy učitelů, kolik věnují na budování knihoven či provoz laboratoří a kolik jim spolkne režie. Také vytvoření základní sumy, se kterou hospodaří, je v jejich rukách: je na nich, zda vezmou, aby zvýšily příjem z dotace, ke studiu dvacet žáků na jednoho učitele – anebo sto. A je na jejich učitelích, zda získají granty za deset anebo za sto milionů. A tím se dostáváme k našim létavcům. České univerzity jsou dnes v půli cesty na strom. Už nestojí na pevné půdě nivelizujícího systému, jenž dával jistotu ve stagnaci. Nedosáhly však ještě na větev, na které by se mohly usadit, neb seznaly, že toto je jim přiměřená úroveň, na níž dokáží prosperovat. Ve společnostech reálného socialismu po půl století upadala schopnost investovat. Za starého režimu se dalo i zbohatnout; úspěšný člověk si mohl postavit vilu, koupit velké auto a trávit dovolenou na Krymu; mohl mít šoféra, ba i služku; znal jsem takové. Co ale nemohl, bylo získané peníze umístit tak, aby samy dále plodily výnos, tedy investovat je. Platilo to pro jednotlivce stejně jako pro podniky.
Princip odloženého užitku je při tom základním pilířem kultury kapitalistických společností a klíčem k jejich úspěchu. Už na začátku minulého století Max Weber přispěl k objasnění záhady, jak to, že se právě evropské společnosti v určitém dějinném okamžiku vymkly ze stacionárního stavu věkovitého podřimování, předstihly v té době rozvinutější kultury Číny a Indie a vydaly se na cestu k prosperitě a blahobytu. Z protestantské etiky, která naučila lidi střádat, aby mohli nastřádané investovat, neb to přináší daleko větší prospěch, než když všechno hned spotřebují, zrodil se duch kapitalismu. To bylo počátkem moderní doby. Dnes, na jejím konci, zdá se, že se karta obrací: KONZUMUJ HNED! Platí to ale jen pro masy, žijí tím ti, jejichž mysl je ovládána reklamou a stádním myšlením. Ti, kteří z jejich konzumu bohatnou, přenechávají spotřebitelskou mentalitu hlupáčkům. Nezapomněli Weberův princip odloženého užitku, akumulují a investují.
Odborný asistent, který přijme úvazky na třech školách a uváže si na krk 587 studentů, patří k těm hlupáčkům. Má víc peněz, dostane se nad průměrný český příjem. Obětuje tomu svou akademickou budoucnost a ještě se diví. Nemá pochopitelně čas na vědeckou práci, nesleduje vývoj v oboru, nepublikuje. Nebudou o něho mít zájem na elitních školách, orientovaných vědecko-výzkumně, kde příjem z výzkumné práce násobí příjem z učitelské činnosti a kde úspěšní profesoři mají nakonec až kolem milionu korun ročně. To je ten odložený užitek, na jehož počátku je podprůměrný plat.
Co platí pro individuální strategie, platí i pro strategie fakult. Dostanu-li na výuku jednoho tisíce studentů dotaci řekněme 35 milionů korun, a na výuku dvou tisíc 70 milionů, proč nenabrat rovnou tři tisíce, když zájemců je pořád dost, sáhnemeli i na podprůměr? Co na tom, že nemáme dost učitelů: zaměstnáme nějaké létavce. Také na odborné knihovně se dá ušetřit: při takovém počtu žáků na učitele stejně není čas na čtení. Spokojenost studentů a pověst školy přece rozpočet neovlivňuje. Cesta do pekel je u chamtivé školy dlážděna stejnou logikou jako u jednotlivých učitelů.
Kdo zavře krám
Pokračování vývoje se dá spočítat nejen pro jednotlivce, ale i pro celé školy. Dnes ještě i ty elitní musejí trpět ve svém sboru neperspektivní létavce, protože v humanitních oborech poptávka po učitelích masivně převažuje nabídku. Ale dorůstají nové talenty a přijde čas, kdy ti neperspektivní – vylétnou; můžeme brzy očekávat nový druh létajících profesorů. Už brzy dospěje populační pokles také na univerzity. Uchazeči o studium se stanou vzácným zbožím, jako jím jsou dnes na základních školách. Chytřejší studenti si budou vybírat, ty nejhorší školy pro nezájem zavřou krám.
Základní kapitál Harvardu nespočívá v jeho nositelích Nobelovy ceny. Spočívá v jeho prestiži. Ta vzbuzuje zájem nejlepších intelektů v nastupujících generacích. Brilantní studenti, s kterými je radost pracovat, přitahují pak mezi učitele nejlepší akademické mozky, včetně těch ověnčených cenami. Produkují z talentovaných studentů znamenité absolventy, kteří dále zvyšují jejich prestiž. A dělají skvělé kariéry. Když pak univerzita něco potřebuje, najde je na místech klíčového rozhodování, včetně finančního. Proto je také prestižní univerzita i bohatou univerzitou. Proto je prestiž to nejcennější, co univerzita má. Buduje se pomalu, ztrácí rychle.
Ne na všech našich fakultách na to už přišli. Co je doma, to se počítá: KONZUMUJ HNED! Bude zajímavé pozorovat, jak dlouho ještě.
„Odborný asistent, který přijme úvazky na třech školách a uváže si na krk 587 studentů, patří k těm hlupáčkům. Má víc peněz, dostane se nad průměrný český příjem. Obětuje tomu svou akademickou budoucnost a ještě se diví.“
„Už brzy dospěje populační pokles také na univerzity. Uchazeči o studium se stanou vzácným zbožím, jako jím jsou dnes na základních školách. Chytřejší studenti si budou vybírat, ty nejhorší školy pro nezájem zavřou krám.“
Tento text byl poprvé publikován 22. 7. 2006 v Lidových novinách
Zpět na blog