Liberalizace našich telekomunikací – kde je problém?
18.1.2007, Jiří Peterka
V roce 1994 rozhodla naše tehdejší vláda, že telekomunikační sektor bude liberalizován postupně, a celý proces bude završen k 1.1.2001 – k tomu se ostatně ČR zavázala vůči EU, a tento svůj závazek těžko může odvolat.
Poměrně rychle pak došlo k liberalizaci datových služeb, a časem se mohla objevit i konkurence v oblasti mobilní telefonie. Pokud jde o služby pevných telefonních sítí (pevnou telefonii), která je zřejmě nejvýznamnější částí celého telekomunikačního trhu, zde se naše vláda rozhodla počkat až na nejzazší možný okamžik a liberalizovat až ke zmiňovanému datu 1.1.2001. Do té doby byl zakonzervován monopol SPT Telecom (ze kterého je dnes již Český Telecom), a jeho vedení bylo fakticky svěřeno do rukou strategického partnera (konsorcia TelSource).
Rozhodnutí plně liberalizovat telefonní služby (a s nimi i celý telekomunikační trh) bylo v nedávné době potvrzeno i strategickým dokumentem Národní informační politika, který přijala vláda v dubnu 1999.
Nový telekomunikační zákon prosazuje něco jiného
Jedním z nezbytných předpokladů plné liberalizace našeho telekomunikačního trhu je nový telekomunikační zákon – ten stávající je v platnosti již od roku 1964 a s existencí jakékoli konkurence vůbec nepočítá. Teprve tento nový telekomunikační zákon by měl definovat pravidla fungování liberalizovaného trhu, včetně vztahů mezi jednotlivými operátory, a právě on by měl usilovat o to, aby se liberalizovaný telekomunikační trh rozvíjel ku prospěchu uživatelů – což zahrnuje i podporu rozvoje faktické konkurence.
Nový návrh našeho telekomunikačního zákona přitom již je na světě (je v pořadí dokonce třetí), a již prošel prvním čtením v Parlamentě. Bohužel ale jeho aktuální verze usiluje o něco jiného, než je faktický nástup konkurence – obsahuje totiž pasáže, které umožňují Českému Telecomu ještě po dva roky odmítat přístup konkurence ke svým sítím (a tím fakticky blokovat nástup konkurence na liberalizovaný trh).
Jde konkrétně o dvě nesmírně důležité služby – přenositelnost čísel a možnost volby operátora – které by podle návrhu zákona měl Český Telecom za povinnost nabídnout svým uživatelům až za dva roky od data 1.1.2001, tedy až k 1.1. 2003.
Co je volba operátora a přenositelnost čísel?
Přenositelnost čísla a možnost volby operátora jsou dvě důležité služby, bez nichž by konkurence neměla prakticky vůbec žádnou šanci uspět se svou nabídkou na liberalizovaném trhu. Přenositelnost čísla spočívá v možnosti zákazníka zachovat si své stávající telefonní číslo i při přechodu k jinému operátorovi – jinak by totiž musel vynaložit poměrně velké náklady na to, aby všechny své zákazníky, přátele, známé, patrnery kolegy atd. seznámil se změnou svého telefonního čísla, a to může například znamenat nový tisk nabídkových katalogů, vizitek, inzerátů, změnu celých reklamních kampaní atd. V zásadě to vytváří nemalou nákladovou bariéru, která působí proti tomu, aby zákazníci stávajícího operátora přecházeli k novému operátorovi – i kdyby on jim nabídnul výhodnější tarif, náklady spojené se změnou čísla mohou zcela znegovat jeho výhodnost.
Možnost tzv. volby operátora se týká dálkových hovorů a umožňuje zákazníkovi svobodně si vybrat operátora, přes jehož sítě bude „dálková“ část hovoru vedena. Bez takovéto možnosti volby operátora by všichni stávající zákazníci Telecomu museli čekat, až k nim nový operátor „dotáhne své dráty“, protože až teprve pak by měli přístup k jeho službám.
Není jistě těžké nahlédnout, že dominantní operátor nebude mít sám zájem na tom, aby nabízel přenositelnost čísla a volbu operátora (a tím dobrovolně vycházel vstříc své konkurenci). Proto je nutné mu to vnutit jako povinnost, formou zákona – zakotvením povinnosti poskytovat tyto služby do telekomunikačního zákona.
Kde se vzal dvouletý odklad?
Nová verze telekomunikačního zákona samozřejmě vznikala postupně. Verze z června loňského roku (její text lze nalézt zde) ještě počítala s tím, že dominantní operátor bude mít za povinnost nabízet ve svých sítích přenositelnost čísel i volbu operátora ihned (k platnosti zákona, resp. k okamžiku liberalizace). Obsahoval dále ustanovení, které říkalo, že v technicky odůvodněných případech je možné tento termín posunout.
Verze telekomunikačního zákona z konce září 1999, která byla předložena Parlamentu a která prošla prvním čtením (text zde), však již obsahuje poněkud odlišné ustanovení: říká, že dominantní operátor bude mít povinnost nabízet přenositelnost čísel a volbu operátora až o dva roky později, k počátku roku 2003 (opět s možností dalšího posunutí v technicky odůvodněných případech). Právě tato změna pak vyvolala celou vlnu protestů, které celkem logicky iniciovali potenciální konkurenti Telecomu – firmy jako Aliatel a Contactel.
Máme právo na dvouletý odklad?
Dvouletý odklad v nejnovější verzi zákona je zdůvodňován technickými příčinami – Český Telecom prý není připraven na zavedení těchto služeb a k připravenosti potřebuje právě ony dva roky (a jeho představitelé dokonce argumentují tím, že předmětné služby nespadají do plné liberalizace trhu – v tom smyslu že plná liberalizace nastane i bez nich).
Zajímavé je i zdůvodnění předkladatele zákona (Ministerstva dopravy a spojů) ohledně toho, zda se navrhovaný odklad slučuje nebo neslučuje s pravidly EU a jeho direktivami (které bychom měli respektovat, chceme-li se stát členskou zemí EU). Pravdou je, že relevantní direktiva EU (98/61/EC) skutečně umožňuje až dvouletý odklad přenositelnosti čísla a volby operátora – a předkladatelé našeho zákona to neopomíjejí zdůrazňovat, a navíc poukazovat na to, že některé členské země takovéhoto odkladu skutečně využily. Argument, že bychom měli využít toho, co direktivy EU nabízí, je tedy oprávněný – ovšem až na jednu podstatnou maličkost.
Evropská unie si samozřejmě uvědomuje, že bez alespoň nějaké formy volby operátora se o faktické konkurenci hovořit nedá. Proto rozlišuje dvě varianty volby operátora:
- variantu s pevným nastavením, kdy uživatel jednou vyjádří své přání a následně jsou všechny jeho dálkové hovory vedeny přes síť zvoleného operátora, a
- variantu s jednorázovým nastavením, kdy uživatel pomocí vhodného prefixu specifikuje požadovaný způsob vedení dálkového hovoru (a tato jeho volba platí jen pro daný hovor).
S tím, že možnost odkladu se podle direktiv EU týká pouze varianty s pevným nastavením , a nikoli varianty s jednorázovou volbou. Náš návrh zákona ve své stávající verzi však toto nebere v úvahu, a mezi oběma variantami volby operátora nerozlišuje – tím je obě odkládá o zmíněné dva roky. To je pak nejen v rozporu s očekáváním uživatelů, kteří požadují faktickou konkurenci a slibují si od ní nižší ceny a větší vstřícnost operátora. Je to již také ve sporu s direktivami EU.
Tento článek může být volně šířen, pokud se tak děje pro studijní účely, na nevýdělečném základě a se zachováním tohoto dovětku. Podrobnosti hledejte na adrese http://ksi.ms.mff.cuni.cz/~peterka/archiv/copyleft.htm
Zpět na blog