Má stát podporovat špičkové technologie?
18.1.2007, Petr Koubský
Začněme obecněji: má stát zasahovat do ekonomiky? Marná otázka; dělá to neustále, ať chce nebo ne. Činy, ba i slova politiků hýbou devizovými i akciovými kursy. I v zemích, kde je kapitalismus usazen po staletí, jsou běžně na pořadu dne nejrůznější státní zásahy do hospodářství: daňová a fiskální politika, mezinárodní smlouvy, podniky s majetkovou účastí státu, regulace některých odvětví, antimonopolní právo. U nás platí totéž, jen mnohem výrazněji, jak to také odpovídá poměrům transformace centrálně řízeného hospodářství na tržní ekonomiku. Volání po čistotě hospodářských poměrů bez jakéhokoli státního zásahu je nepochopením nebo pokrytectvím.
Má tedy stát podporovat špičkové technologie? Odpověď „ano“ je právě tak špatně jako „ne“. Správná odpověď, s níž se však člověk setká málokdy, zní: „Napřed definujte pojmy.“ Co znamená podporovat špičkové technologie – jejich dodavatele, uživatele, nebo třeba jen domácí výrobce? Jak podporovat? Dobrým slovem? Nebo zákonem, že si každý musí koupit počítač?
Názory se mohou lišit, koneckonců jde o politické téma a jeho význam v budoucnu jen poroste. Já věřím tomu, že by stát rozhodně neměl podporovat dodavatele informatiky, biotechnologií a tak dále – ani jako celek, a už vůbec ne selektivně. Neměl by jim poskytovat daňové úlevy, dotace a nic podobného, neměl by pro ně uměle vytvářet odbyt, ať už nepotřebnými veřejnými zakázkami nebo jinak. Taková podpora je špatná a nespravedlivá vůči jiným odvětvím i vůči daňovým poplatníkům.
Na druhou stranu existují oblasti, kde by stát neměl být neutrálem, kde by se měl postavit na stranu moderních technologií co nejdůrazněji. Vím o třech: školství, legislativa a start drobného podnikání. Ve všech třech případech nejde o podporu technologií proto, aby se měli lépe ti, kdo je vyrábějí a prodávají, ale o veřejný zájem. Právě zde vidím kritérium určující, kdy a co podporovat a kdy ne. Ve všech třech případech také nemusí jít o velké částky ze státního rozpočtu, občas dokonce o žádné – forma partnerství mezi státním a soukromým sektorem se přímo vnucuje a jak v západní Evropě, tak dokonce i v USA existuje dost inspirace k napodobení. Stát musí být především dobrým výhybkářem; do role lokomotivy se zpravidla podaří obsadit někoho jiného.
Problém školství je nejnaléhavější. Za pár let bude ve školách dost počítačů i přípojek k Internetu, ale nezmění-li se něco zásadního, nebude tam dost kvalitních učitelů, kteří by techniku tvořivě vyučili ve výuce všech předmětů. Špatně placené povolání bez prestiže láká ty nejnadanější jen výjimečně. S rostoucím vlivem špičkových technologií na každodenní život bude růst i potřeba nových zákonů. Internet a e-byznys je dnes u nás víceméně v právním vakuu, brzy přibudou nové problémy kolem autorskoprávní ochrany, výběru daní při elektronickém obchodování – a což teprve, až se naplno rozjedou biotechnologie! Bez odpovídajících zákonů budeme žít v džungli, se špatnými zákony v Kocourkově.
Start nového podnikání je nejproblematičtější oblasti – kde je tady jaký veřejný zájem? Proč má stát podporovat, byť třeba jen formou malé počáteční pomoci, zrovna hi-tech, a ne třeba pekaře nebo dovozce aut? Chleba jedí všichni a levné auto by také rád měl skoro každý, dá se namítnout – tak proč pomáhat jednomu oboru proti jiným?
Myslím, že v takové úvaze je chyba. Informatika a jiné špičkové technologie nejsou samostatným oborem, ale budoucností všech odvětví ekonomiky. Jejich dnešní rozvoj bude mít za následek, s jakými náklady a s jakou produktivitou budou zítra pekaři péci housky a cestovní kanceláře prodávat zájezdy. Buď budeme všichni vzdělanější, pružnější a tím i výkonnější a efektivnější – anebo ne. Buď budeme bohatou zemí, nebo středně rozvinutou. Buď budeme prodávat vysokou přidanou hodnotu, nebo nízkou. Buď se staneme jedním z mozkových center Evropy, nebo její maquilladorou. Zatím jsme tím druhým. Bez jisté koordinace úsilí to nezměníme.
Znovu opakuji, stát nemá a nesmí nikoho zvýhodňovat – ani jednu firmu proti druhé, ani jedno odvětví vůči jinému. Pokud má však možnost posílit národní ekonomiku jako celek, pak by to rozhodně udělat měl. Podpora hi-tech naznačenými způsoby je posílením celku – ne na úkor jiných ekonomických subjektů, ale na úkor jiných možností rozvoje. A těch tak jako tak v České republice mnoho nemáme.
A ještě něco: existuje velmi reálné riziko, že nástup nových technologií dál prohloubí rozdíly mezi majetnými a nemajetnými. Má-li se zachovat doktrína osvíceného kapitalismu o rovnosti příležitostí, je třeba aktivně ji podpořit – to je také nepochybný veřejný zájem. Internet by měl být veřejně dostupný, a to i v malých obcích; například prostřednictvím veřejných knihoven, kde knihovna chybí, může pomoci škola či místní úřad. Tohle by, pravda, trochu peněz stálo, ale mnoho lepších investic si představit nedovedu.