Nová ekonomika a ztráta metafory
8.10.2000, Jan Gabriel
»Poprvé v historii získal lidský mozek schopnost přímé výroby«. Věta stejně provokativní, jako je provokativní celé dílo Manuela Castellse.
Zatímco jedni vzhlížejí ke knihám sedmapadesátiletého sociologa Manuela Castellse, všeobecně považovaného za guru tzv. nové ekonomiky, dnes profesora na univerzitě v Berkeley, s nelíčeným obdivem, a pro šéfy některých společností, například z věhlasného Křemíkového údolí (Silicon Valley), se staly přímo breviářem, druzí jeho myšlenky sice zpochybňují, nicméně je zcela nezavrhují. Autor více než dvaceti knih proslul především »trilogií«, jejíž jednotlivé díly nazval Společnost na síti, Moc identity a Konec tisíciletí.
Internet a transformace vztahů
Fascinován možnostmi nových technologií dochází Castells k přesvědčení, že především díky internetu se kapitalismus octl na cestě doposud netušené přeměny. Podle jeho slov jde o vyvrcholení procesu, který začal před dvaceti lety, kdy se nové technologie začaly v rostoucí míře prosazovat v podnicích a společnostech: »Došlo k hluboké transformaci ekonomických vztahů (elektronický obchod, rychlejší komunikace, efektivnější mezikontinentální propojení sil). To je jeden aspekt. Druhý, na pohled méně viditelný, ale stejně důležitý, je fakt, že internet zrušil hranice pracovního trhu. Indičtí nebo čínští inženýři dnes díky internetu pracují například pro ono zmíněné Silicon Valley. Především ve Spojených státech trh práce stále více připomíná otevřenou politickou migraci, jejímž znakem je masívní příliv kvalifikovaných pracovníků, kteří však nadále žijí v zemi, kde se narodili. Výsledkem této dvojí evoluce je až neuvěřitelné zvýšení produktivity. V USA roste o čtyři procenta ročně, tedy dvakrát tak rychle než v 60. letech a čtyřnásobně ve srovnání s léty sedmdesátými a osmdesátými. To je první znak nové ekonomiky.«
Ta plně odpovídá novému věku kapitalismu, proměňuje ho a posiluje. Rodí se nový individualizovaný a decentralizovaný kapitalismus: »S internetem se může každý stát individuálním kapitalistou.« Model Silicon Valley je předobrazem toho, k čemu nejspíš dojde: Podstatná část zaměstnanecké odměny má formu podílových listů nebo akciových opcí. Zaměstnanec se tak zdá být spíše akcionářem, než tím, kdo pracuje a dostává mzdu. Jsme svědky toho, jak se prohlubuje rozdíl mezi dvěma typy lidí: Jedněmi, kteří dostávají mzdu, a druhými, kteří jsou odměňováni formou kapitálových podílů, těmi, kdo sami investují pomocí sítě, a těmi, kteří chodí do banky.
Šest etap civilizace
Manuel Castells dělí vývoj civilizace do šesti etap. Některé z nich sice kopírují McLuhanovu teorii médií, která vzbudila nesmírný rozruch především v 60. letech, ale současně ji rozvádějí. Na začátku vývoje společnosti byla, jak uvádí Castells, ústní tradice. Tu 700 let před Kristem nahradila abeceda. Vynálezem knihtisku lidstvo vstoupilo do tzv. Gutenbergovy galaxie, která nastolila novou podobu komunikace a myšlení. Trvala až do roku 1945, kdy s rozvojem televize začalo vznikat to, co dnes nazýváme globální vesnicí, masovou kulturou. Obraz začal nahrazovat písmo. V roce 1980 nastává nový zlom – přichází video, nové technologie, exploze televizních kanálů. A konečně 90. léta charakterizuje nástup internetu a sítí. Prosazuje se nová komunikace, vzniká informační společnost, nový individualismus, jedním z jehož znaků je tzv. přímá komunikace – elektronická pošta. Důsledkem pak i změna v pojetí ekonomiky a podniku: »Zisk firmy již není založen na krátkodobé perspektivě výtěžku, ale na úloze, kterou firmy a společnosti hrají ve světě, kde se znovu definují ekonomické vztahy. Jako příklad vezměme Amazon.com, tohoto pionýra přímého prodeje knih. Na začátku loňského roku hodnota tohoto podniku – 24 miliard dolarů – představovala dvojnásobek hodnoty všech ruských firem kotovaných na burze. A právě to je nová ekonomika a její přednosti.«
»Sítě« proměňují celý systém výroby, umožňují nové vztahy v prostoru. Castells tvrdí, že celé oblasti se brzy stanou tím, co nazývá »prostorem toků«. Změní se naše pojetí času, stále častěji se bude hovořit o internetovém občanu. Současně si však uvědomuje, že rozvoj internetu a sítí přináší i nové problémy, s nimiž se budou muset společnost i jedinci vyrovnat. Vznikající decentralizovaný kapitalismus se stává neobyčejně produktivním systémem, tvůrčím, svobodným a sociálně zhodnocovaným. Vytváří netušené bohatství a pracovní příležitosti. Ale pokud by se jeho další vývoj ponechal pouze na něm, aniž by se obklopil potřebnými institucemi a sociální kontrolou, může přerůst v nekontrolovatelnou a destrukční sílu. Proti tomu je třeba nějak zasáhnout. Tím není myšlena všudypřítomnost státu nebo velkých odborových centrál. Je třeba si představit nový model sociální ochrany. To je také jeden z důvodů, proč bychom se měli zajímat o státy, jako je Finsko. Tato země poznala neobyčejný technologický vývoj, má dynamické a produktivní podniky, jako je Nokia, a lidi jako Linus Torvalds, tvůrce operačního a nesmírně oblíbeného systému Linux, ale též člověk, který přišel s novými vztahy solidarity.
Castells opakovaně zdůrazňuje, že tzv. nová ekonomika dál prohlubuje rozdíly mezi lidmi. Lidstvo se dělí na dvě nesouměrné skupiny. Jednu tvoří ti, kdo vlastní kapitál a mají vzdělání. Druhou, kam spadá v současné době většina, představují ti, kdo tyto vlastnosti a možnosti nemají a jsou proto »mimo hru«. V nedávném rozhovoru pro francouzský deník Libération uvedl: »Dělící čára vede mezi těmi, kdo mají přístup k internetu, a těmi druhými. Je však otázkou času, a o tom jsem přesvědčen, že jednou bude internet stejně rozšířený, jako je dnes televize. Výzkumy ve Spojených státech prokázaly, že děti ovládající internet se rozvíjejí rychleji než ty, které k němu přístup nemají. Mají mnohem větší schopnost nacházet, třídit, uspořádávat a vyhodnocovat informace.« Řada jeho oponentů však tvrdí, že internet nevede k ničemu jinému, než k vytváření »jednorozměrného člověka«. Tento termín vypůjčený od radikálního filozofa 60. let Herberta Marcuseho, je v jistém směru oprávněný.
Nové pojetí člověka, které Castells zdůrazňuje, ještě nezaručuje vznik skutečné osobnosti, svobodné, vyrovnané a ve všech směrech tvůrčí. Jak nedávno napsal jeden český básník žijící v Paříži, »jedním z klíčových rysů současné krizové doby je bezpochyby její odvrat od metafory ve prospěch doslovnosti, doprovázený příznačně odreálněním reality: Naivní představa, že skutečnost je se sebou totožná, může vést jen k jejímu fatálnímu zploštění… Všichni se tu nicméně chtějí – a cítí se být povolaní – vyjadřovat, s touž samozřejmostí, s jakou ukazují druhým zpocené břicho«.
Evropa si nebezpečí plně neuvědomuje
Podle Castellse dochází dnes k určitému paradoxu. Zatímco svět se nezadržitelně globalizuje, znásobují se – coby protipól tohoto vývoje – nové požadavky identity. Napětí mezi pohybem ekonomické integrace a tendencemi k sociální atomizaci stále častěji vede ke krizi legitimity, kterou dnes trpí především tradiční instituce včetně rodiny. Nová média stále více proměňují i samotnou politiku, která se dříve či později stane médiem sama o sobě. Mění se též role státu, který ztrácí svoji kontrolní moc. Nadchází soumrak suverenity národních států. Castells tvrdí, že starý ekonomický systém dodnes přežívající v Evropě nezadržitelně odumírá. Jeho organizace se mohutným rozvojem internetu nepřetváří, a pokud se starý kontinent plně neotevře novému typu trhu práce, riskuje přinejmenším tolik, že ti nejschopnější se od něj odvrátí a začnou pracovat po síti pro firmy a společnosti ve Spojených státech.
Evropa si toto nebezpečí plně neuvědomuje a nadále reprodukuje staré modely práce a sociálních vztahů. Je příliš konzervativní: »Před vzestupem nového individualismu se nelze schovávat, jak jsme toho svědky v Evropě, do ulity kolektivní identity. Představitelé politiky, kultury i společnosti stále trvají na principech, které jsou dnes již archaické.« Podle Castellse právě události, k nimiž došlo ve východní a střední Evropě v roce 1989, a následně i rozpad Sovětského svazu byly především důsledkem neschopnosti byrokratického systému vyrovnat se s informačním věkem a chopit se ho. Přes všechny pochybnosti Castells starý kontinent zcela nezatracuje. Na sjednocující se Evropu pohlíží jako na novou zkušenost – zda a jak přejít od ideje národního státu ke státu na síti.
Již zmíněná krize metafory úzce souvisí s tragickým úpadkem všech forem společenského rituálu, jehož důsledky jsou doslova nedohledné: »Před časem jsem z ochozu pařížského Beaubourgu nahlédl do zasklených prostor jeho administrativní části, kde si dřív úředníci chvíli povídali a chvíli dělali poznámky, tu telefonovali a tam jen pili kafe, teď se hrbili všichni u téhož počítače, s pohledem stejně poslušně přibitým k jeho obrazovce.«
Článek vyšel poprvé 18.8.2000 v Hospodářských novinách.
Zpět na blog