Nové přístupy neznamenají chaos
22.7.1997, Jana Nováčková
Škola v době Internetu ztrácí a bude ztrácet čím dál více svou funkci předavatele informací“
Mezi nejčastěji užívaná slova v politickém varu posledních týdnů patřilo slovo komunikace. Než budete číst další řádky, zastavte se na chvilku a snažte si uvědomit, jak se na rozvoji vašich schopností (či neschopností) komunikovat podílela škola. Pokud odpovíte, že škola vás naučila přesvědčivě argumentovat, aktivně naslouchat druhým, neskákat si do řeči, parafrázovat výroky partnerů v diskusi, abyste zabránili nedorozuměním, odlišovat názor od osoby, používat výroky v první osobě místo obviňování v druhé osobě, že jste měli mnoho příležitostí učit se diskutovat, pak vám gratuluji. Měli jste zřejmě neuvěřitelné štěstí, které však nepotkalo drtivou většinu lidí v této zemi. Výzkumy totiž ukazují, že asi tak 80 procent času veškeré komunikace ve škole (a spíše více než méně) si učitelé okupují pro svou komunikaci . Zbylých 20 procent je pak třeba ještě vydělit počtem žáků ve třídě. Dost děsivá aritmetika!
Možná si řeknete, že škola má přece jiné úkoly než učit děti komunikovat, že to je úkolem rodiny. Když byla zavedena povinná školní docházka v r. 1774, situace tehdejších dětí se v mnohém lišila od situace dnešních dětí, avšak nikoliv pouze v negativním smyslu. To, co měly děti před dvěma sty lety a co postrádají děti dnešní, je přímý kontakt s mnohými dospělými, možnost vidět je pracovat a komunikovat v mnoha situacích. Proto přicházely do školy se sociálními a komunikačními dovednostmi, které stále víc a víc dětí dnes postrádá. Neučí se je doma, neučí se je ve škole. V odborné literatuře se můžeme setkat s novým termínem socializační prázdnota .
Kromě toho komunikace v rodině nepokryje celou velkou šíři komunikačních situací. Pokud má dítě štěstí a vyrůstá v opravdu kvalitní rodině, učí se pouze určitému druhu komunikace, té, která je obvyklá mezi lidmi, kteří sdílejí společné hodnoty, vycházejí si vstříc a spolupracují. Škola v době Internetu a dalších zdrojů informací ztrácí a bude ztrácet čím dál více svou funkci předávání informací. Vzpomínám na slova jedné učitelky, která si posteskla, že nadaní šesťáci a sedmáci s nejnovějšími počítači doma pohrdají svými učiteli, protože toho vědí více než oni.
V čem je škola ale nenahraditelná, to je právě její funkce socializační, vyplývající z toho, že vzdělávání probíhá ve skupině vrstevníků. Škola je unikátním místem, kde se spolu setkávají děti různých nadání (pokud je ovšem nesegregujeme velice brzo do víceletých gymnázií a různých speciálních škol pro nadané i handicapované), různého socioekonomického zázemí, temperamentu, zájmu… Škola však tuto příležitost trestuhodně zanedbává, a tím otvírá prostor spíše pro negativní sociální jevy, jako je například šikana.
Měla jsem možnost vidět školy, které se se vší odpovědností ujaly této své opomíjené role. Rozdíly v dovednostech dětí, v jejich kompetentnosti v řešení problémů, v jejich komunikačních dovednostech, v jejich aktivitě byly úžasné. Netrpěla ani jejich úroveň skutečně důležitých vědomostí. Možná neuměly odříkat tolik zbytečných podrobností, ale rozuměly pojmům a vztahům mezi nimi.
V naší veřejnosti stále přetrvává základní nedorozumění: mnozí vidí změnu vzdělávání v dimenzích buď – anebo. Buď budeme rozvíjet osobnost žáků, jejich sociální a komunikační dovednosti, anebo je budeme učit důležité (?) vědomosti. Z vlastní zkušenosti s tradiční školou si nedovedou vůbec představit, že by šlo najednou obojí. Existují však přístupy a metody, které obojí stihnou. Zde ovšem už nestojí učitel v centru třídy a neokupuje si 80 procent komunikace, zde uvolňuje čas a místo pro aktivitu dětí, které ve skupinkách za čilé komunikace a spolupráce objevují vztahy, učí se rozumět souvislostem, příčinám i následkům, učí se naučené aplikovat. Najdete je na pár školách, opomíjené a většinou nepodporované ani vedením školy, ani školským úřadem, natožpak ministerstvem školství, které doposud dělalo, co mohlo, aby jejich rozšíření zabránilo.
Přesvědčit veřejnost, že nové přístupy neznamenají chaos, že kvalitní učení nemusí být vždy nezáživné, že není nutné učit všechny děti ve stejný čas totéž, že za peníze investované do školství bychom mohli mít daleko lepší výsledky, nebude tak snadné. Chce to čas, chce to prostor v masmédiích. Chce to také přiznat, že nemáme takové vzdělávání, jaké tato země zoufale potřebuje. Chce to uvědomit si, že kvalita vzdělávání se dá měřit (pokud vůbec) velice obtížně a že jejími ukazateli rozhodně nejsou první místa na různých olympiádách.
Dosavadní kvalita vzdělávání se odráží v problémech s komunikací této vlády, ve slabinách managementu, neschopnosti spolupráce, znepokojivém procentu lidí, kteří volí Sládka, šířícím se rasismu, úžasné vynalézavosti jak obejít zákony a jak napálit autoritu (v tomto trénuje tradiční škola obzvlášť vydatně) – příkladů problémů, které mají přímo nebo nepřímo kořeny ve způsobu vzdělávání, je hodně. Proto mne nemůže uspokojit pravdivá skutečnost, že naše děti umějí odříkat více evropských řek, více historických dat či více chemických vzorečků. To je pro rozvoj této země děsivě málo.
Až bude opět někdo tvrdit, že máme vynikající školství, pojměme již konečně podezření, že buď mluví o něčem, čemu nerozumí, nebo to nemyslí s touto zemí dobře.
Tento článek byl publikován v Lidových novinách, 27.6.1997.
Zpět na blog