Novináři v epoše obecného znechucení
5.2.1997, Václav Bělohradský
Ono je to vzájemné, praví politik na jedné Renčínově kresbě v LN, občané jsou znechuceni politikou a my, politici, jsme znechuceni občany. To smutné konstatování platí dnes obecně, rostoucí nekomunikovatelnost mezi politiky a občany je znakem naší pozdní demokratické doby. Občany vyměnit nelze, i když by to někdy bylo nejlepší řešení – vyměňují se tedy politici. Ti noví se ale brzy po svém příchodu na scénu stávají předmětem stejného znechucení jako jejich předchůdci.
Demokracie v sobě vždy chová zárodky takového masového znechucení, které někdy propuká ve vážné onemocnění celé společnosti. Byl jím i nacismus. Významný český katolický filozof Ladislav Jehlička napsal: Jestliže dnes čím dál tím více lidí se dívá na demokratické politiky jako na bandu podvodníků, korupčníků a aféristů, na lidi, pro něž je úzce spjata politická činnost s jejich osobními materiálními zájmy, pak příznaky toho stavu se výrazně jevily už tenkrát. To tenkrát tu znamená za první republiky , ale mohlo by znamenat jakoukoli demokratickou dobu. Lidé si demokracie váží a mají ji za ráj, jen když ji srovnávají s totalitarismem, ale protože rychle zapomínají – a to jim nelze vyčítat – brzy se jim jako ráj jevit přestane. Připomeňme si vytrvalý a statečný boj, který sváděl Karel Čapek s tendencí většiny být demokracií znechucena . Napsal například: Všimněte si, že odpor proti demokracii se spojuje obyčejně s chronickým nadávačstvím, s pasivním pesimismem; názor, že demokracie se přežila, prýští zpravidla z ponurého přesvědčení, že všechno je samá lumpárna. Jeli tomu tak, co chcete zlepšit? Hromada neřádu zůstane neřádem, i když se převrátí. Důvod, proč demokracie produkuje toto ponuré přesvědčení, je jednoduchý: Čím více lidí má právo do toho mluvit , tím složitější je nalézt řešení, které by všichni přijali jako spravedli vé a správné. Přichází deziluze, znechucení z politiků a z politiky. Je to znechucení nespravedlivé, protože politici umějí vyřešit jen ty problémy, které umíme vyřešit my sami. Jedna slavná marxleninská poučka zněla takto: Nikdo nepřekročí ve vědomí meze, které neumí překročit v životě. Podobně můžeme říci: Politická třída nepřekročí v politice meze, které neumí překročit občané, které ta třída reprezentuje.
Epocha ponurého přesvědčení, že demokracie je samá lumpárna, nastala i u nás. Musela přijít, patří k demokracii. A co novinář v epoše obecného znechucení? Především je tu strašné pokušení osedlat ten hněv, extremizovat jej, udělat z něj klíč k výkladu světa a nechat se jím vynést k proslulosti a oblibě. Takový novinář pracuje metodou převést každou neznámou na již známé znechucení . Formuje se tak výbušné antipolitické vědomí, Evropa je jím dnes přeplněna, připomeňme si třeba úspěch Haidera v sousedním Rakousku. Vím, že je to trochu politrucké, ale přesto se chci odvážit formulovat patero zásad demokratického novinářství v epoše obecného znechucení politikou, jakési demokratické novinářské polodesatero.
Za prvé: Vycházet vždy z předpokladu, že je morální a pro společnost jako celek výhodné přispívat vyhledáváním a šířením informací k maximalizaci schopnosti občanů bránit se proti veřejným či soukromým rozhodnutím, která poškozují jejich individuální zájmy.
Za druhé: Vést neustálý boj proti tendenci vítězů vytvářet mocenské ko alice, jejichž pravým cílem je změnit pravidla hry tak, aby podle nich už napořád vyhrávali jen oni sami a nikdo jiný. Takové koalice vytvářejí často i poražení, když svou porážku interpretují ne jako důsledek své hráčské neschopnosti, ale jako důsledek nespravedlivých pravidel hry. Obrana rozdílu mezi pravidly hry a hrou, mezi hráčem a soudcem, mezi mocí vítězů hry a těch, kteří stanovují pravidla hry, je jedním z klíčovýcha často velmi nebezpečných úkolů demokratického novináře. V každé demokratické zemi si novinářská obec připomíná jména těch z nich, kteří za neústupnost v této věci zaplatili životem.
Za třetí: Demokratické novinářství nikdy nestaví peníze proti hodnotám, což je laciné a falešné. Když Matka Tereza z Kalkaty potřebuje léky a jídlo pro své nemocné, chová se jistě ekonomicky v tom smyslu, že dává přednost těm výrobkům, v nichž poměr kvality a ceny je nejvýhodnější. V každém případě peníze, které financují výstavy, vydávání básnických knih a třeba tuto cenu, jsou stejné jako peníze, které financují výrobu všech jiných, méně vznešených věcí. Problém nikdy není peníze proti hodnotám, spotřeba proti tvorbě, spekulace proti morálce nebo výrobky proti dílům, ale kolik čích peněz za co a v zájmu koho.
Za čtvrté: Demokratické novinářství smiřuje minulost a přítomnost, protože nikdo nesmí být vyloučen ze společnosti pro svou minulost. Je šlechta součástí národa, ptali se kdysi pařížští demokraté. Ne, odpověděli si, a slovo guillotina tak slavně vstoupilo do evropských slovníků. Horní sněmovna, sněmovna urozených pánů, byla původně institucí, která vtahovala šlechtu do národního společenství, do účasti na demokratickém roz hodování, smiřovala je s demokracií. Demokracie je především střídání vlád, mocných, sociálních tříd a zvyků, ale to střídání má svou kulturu a metodu. To není a stojící se vrhli na sedící ze slavné povídky Šimka a Grossmana Jízda pražskou tramvají . Jistě, toto století totalitarismů nás postavilo před otázku, kam až můžeme jít v chápání činů inspirovaných ideologickým, kmenovým či náboženským fanatismem, kde končí politický omyl a začíná zločin proti lidskosti, nikdy neodpustitelný. V naší technologické epoše má to smiřování ještě jinou podobu než morální: pokrok se nesmírně zrychlil, přítomnost se příkře liší od minulosti, počítačový věk našich dětí je zcela jiný, než byl náš věk nylonový. Nevypadneme ze společnosti jen proto, že jsme staří, že jsme už žili, že máme zkušenost a minulost, která nás nepřekonatelně odcizuje světu mladých? Není naše společnost příliš budoucnostní, neobětuje příliš mnoho zlatému teleti inovace?
Za páté: Poslední a nejdramatičtější přikázání zdá se mi být toto: Demokratický novinář musí být pro každého člověka vždy a všude příkladem odvahy udělat si o všem vlastní názor. Máme dnes vůbec právo mít svůj názor, nebo musíme vždy a ve všem dát za pravdu expertům, těm tyranům našeho věku? Nestor evropských filozofů, devětašedesátiletý H. G. Gadamer napsal, že potřeba uhájit svůj názor před tyranií expertů je největší filozofický problém naší doby. Odkud bereme odvahu udělat si vlastní názor na jaderné elektrárny, genetické inženýrství nebo ekologii, když všechny ty otázky jsou skryty pod neproniknutelnou rouškou specializovaného vědění? Já myslím, že z naší anarchistické evropské literární tradice, která pojímá realitu ne jako něco, co lze popsat nějakým definitivním jazykem, který konečně zachytí tu pravou skutečnost, ale jako výsledek konfliktu mezi neredukovatelnou pluralitou možných popisů světa, z nichž žádný nemá hegemonii. Básník ví o přírodě věci důležitější než botanici, což připustí, věřím, i sečtělí botanici.
Mluvil jsem na začátku o epoše znechucení. Je důsledkem, nezapomínejme na to, strašlivé komplexnosti, nové neprůhlednosti průmyslových demokracií, ekologické krize, nesmírného přírůstku komunikace. Díváme-li se ze satelitu na naši planetu, život na ní se nám jeví jako uzoučká a křehká vrstva, za jejíž zachování jsme všichni zodpovědni. Nesouvisí snad všechno se vším a nevyžaduje snad život takto viděný zcela nový smysl pro solidaritu mezi žijícími bytostmi? Jak brát vážně v kontextu takového pohledu pojem soukromého vlastnictví? Možná, že to znechucení politikou má své dobré zdůvodnění v tom, že dnešní politická politika , jak nazývají profesionální politiku Masaryk a Havel, neumí nebo nechce být o tom podstatném.
(Předneseno při předávání Ceny Jaroslava Preisse 7. prosince 1996 na Pražském hradě.)
Vyšlo 2.ledna 1997 na stránkách Lidových novin.
Zpět na blog