Odumírání národního státu

18.1.2007, Jan Čulík

Finanční prostředky v hodnotě 1,3 trilióny dolarů se v současnosti denně přesunují elektronicky z různých míst na jiná místa po celém světě. Je to dvakrát tolik peněz, kolik celkem vlastní nejprůmyslovější země světa. V dnešní době hrají v ekonomické aréně pouhé vlády jen nevýznamnou roli. Hranice mezi státy se rozkládají. Je možno obchodovat s výrobky přes hranice způsobem, jímž to před deseti nebo dvaceti lety nebylo možné. Mezinárodní podnikatelé jsou přesvědčeni, že svět se proměňuje v jedinou, jednotnou ekonomiku.

Obrovská expanze globálních komunikací likviduje staré hospodářské a politické hranice, které rozdělovaly náš svět. Globální trh je nyní tak mocný, že nutí politiky i vlády, aby opustili dosavadní způsob vládnutí a naučili se způsobům novým. Politikové budou muset v nadcházejících letech čelit velmi vážným dilematům. Všechny hospodářské tlaky budou totiž světové. Politické tlaky od voličů však budou místní, v rámci daného státu. Politikové by měli svým voličům vysvětlovat, že musejí uvažovat globálně, mimo rámec svého státu. To nebude voličům v současnosti dostatečně srozumitelné a bude to nepopulární. Jen odvážní politikové, skuteční státníci se odhodlají už nyní k této riskantní osvětové činnosti.

Pod tlakem zrychlující se hospodářské globalizace jsou nyní západní politikové ze všech politických stran nuceni přijímat obdobné politické programy a užívat téže politické rétoriky. Globální ekonomika nyní dokonce začíná lidem i určovat, kolik daní mají platit. Dosud toto rozhodování příslušelo národním vládám. Určování výše daní byl hlavní prostředek, jímž stát vládl občanům. Západní politikové si to uvědomují. Např. šéf britské labouristické strany Tony Blair nedávno konstatoval: „Globalizace mění celou podstatu národního státu. Moc začíná být daleko více rozptýlena a hranice jsou daleko prostupnější než dosud. Technologické změny ohrožují schopnost vlád řídit domácí hospodářství bez vnějších zásahů.“ Stát se tak stává pouhou mrtvou slupkou nesplněných slibů a politických programů, které se kdysi daly dobře realizovat. Nyní mizí nenávratně v minulosti. Kapitál se přesunuje na světě z místa na místo neobyčejnou rychlostí, a vedoucí političtí představitelé k tomu jen bezmocně přihlížejí.

Pojem národního státu byl v minulosti živý, především proto, že na určitém území, jehož obyvatelstvo často mluvilo jediným jazykem, bylo možno vytvořit národní trh. Tento trh byl posléze legitimován ideologií: nacionalismem. Situace dnes je jiná. Vzniklo celoplanetární povědomí. Šíří se ideologie globalizace. Odráží to vznik nového, postnacionálního hospodářského systému. Způsobil to řetězec geostacionárních družic, umístěných ve stratosféře nad povrchem země. Právě proto jsme dnes schopni vytočit telefonní číslo a za deset vteřin hovořit levně s někým na druhé straně světa. Totéž platí o faxech nebo o počítačových spojeních. Elektronicky si můžete koupit cizí měnu, nebo můžete poslat báseň adresátovi, s nímž jste se osobně nikdy nesetkali.

V roce 1946 předpověděl existenci těchto satelitů Arthur C. Clarke, známý autor vědecko-fantastického knihy a filmu 2000: Vesmírná odysea. Clarke se tak stal pravděpodobně nejúspěšnějším futurologem všech dob.

V důsledku odumírání národního státu dojde zřejmě i k radikálním změnám národní totožnosti. Mnozí se budou považovat v první řadě za světoobčany. Budou žít v světě s prostupnými hranicemi. Celosvětově budou mít jednotlivci přístup k tomu nejlepšímu, co je kde na naší zeměkouli. To znamená, že nakonec by měla být lidem zpřístupněna nejvyšší životní kvalita, za nejnižší možné ceny.

Nízké ceny však působí už dnes v západních zemích vážné problémy. Příklad: britská firma British Polythene byla donucena v důsledku nízkých světových cen uzavřít svou továrnu v anglickém městě Telfordu a vybudovat jinou továrnu na zelené louce, v čínském městě Xin Hui, asi sto kilometrů severně od Hongkongu. Čínská továrna nyní vyrábí pro britský trh 21 miliónů nákupních tašek z PVC ročně. Jsou o dvacet procent levnější, než kdyby byly vyráběny v Británii. Číňané vydělávají jen asi 20 Kč na hodinu, což je desetkrát méně, než kolik vydělávali nyní už propuštění Angličané podniku British Polythene v Telfordu.

„Zrychlující se globalizace ohrožuje na Západě především manuální, mechanická, špatně placená zaměstnání,“ míní Chris Patten, konzervativní politik a v současnosti britský guvernér v Hongkongu, který je tam na vlastní oči svědkem rychlých světových ekonomických změn. „Domnívali jsme se, že obecný vzrůst bohatství země má nutně prospěch pro všechny společenské vrstvy. Mysleli jsme si, že přinesou-li do země zisk bohatí podnikatelé, nakonec z toho v zemi profituje každý. To už dnes bohužel neplatí. Lidé, kteří mají mechanická, špatně placená zaměstnání, a stojí na nízkých příčkách společenského žebříčku, jsou dnes vystaveni riziku, že jim práci odeberou rozvojové země, kam západní korporace houfně stěhují své provozy. “

Co si mají počít lidé v Evropě, kteří přijdou takto o živobytí? „Musíme velmi doufat, že si budou schopni vymyslet ekonomickou činnost, založenou na nových technologiích, kterou Třetí svět zatím nebude schopen dělat,“ konstatouje Chris Patten. V Hongkongu se staví obří, hypermoderní letiště. Po jeho dokončení bude více než polovina obyvatelstva celého světa dosažitelná z Hongkongu letadlem maximálně za šest hodin letu. Potvrzuje to, že se v budoucnosti Hongkong stane jedním z hlavních center světové ekonomiky. Obyvatelstvo Číny a Indie, celkem více než dvě miliardy lidí, objevilo v poslední době principy globální tržní ekonomiky. Po celé Asii dochází nyní v rychlému hospodářskému rozvoji. Právě Čína a Indie budou v příští generaci motorem tohoto rozvoje.

V Číně nyní rychle stavějí na bývalých rýžových polích továrny zahraniční investoři. Tito podnikatelé považují vlády v nejlepším případě za irelevantní, v nejhorším případě za překážku. V dnešní době, kdy se rozplývají hranice, mohou investoři stavět podniky v podstatě kdekoli. Nechtějí, aby jim do toho zasahovaly nějaké vlády.

Pracovní příležitosti se přesunují tam, kde je to pro podnikatele nejvýhodnější. Některé asijské podniky se už přesunuly z dosud ekonomicky výhodného Malajska do Indie, protože v Malajsku začíná být příliš draho. Mezi další velmi perspektivní trhy dnes patří Vietnam, možná i Kambodža. Vlády nehrají v tomto procesu ekonomických změn skoro vůbec žádnou roli.

Parlamenty evropských zemí dosud fungují. Není však jisté, do jaké míry si jednání v těchto sněmovnách zatím ještě udržuje souvislost s tím, co se děje venku, v reálném světě, konstatují dnes britští komentátoři. „Většina současné politické argumentace je dosud odvozena z tradičního třídního konfliktu mezi pravicí a levicí,“ říká dále Chris Patten. „Na vztah mezi státem a jednotlivcem existují tradiční pravicové a tradiční levicové názory. Tyto názory jsou dnes beznadějně zastaralé. Vůbec neberou v potaz změny, k nimž došlo v důsledku technologické komunikační revoluce.“

Současný politický a administrativní systém byl vytvořen v devatenáctém století pro národní, merkantilistický stát. Podniky na špičce technologického vývoje a mnozí jejich zákazníci však už dnes žijí v jednadvacátém století. Mezi státní byrokracií a podnikateli vznikla tedyobrovská, nepřekročitelná propast dvou století kulturního a ekonomického vývoje. Svět nyní budou měnit noví občané, kteří používají ke komunikací globální elektronické sítě. Pokud se vlády, definované národní suverenitou, novému vývoji nepřizpůsobí, budou odsunuty brutálně stranou. Tento vývoj je nezastavitelný. Je pošetilé snažit se ochraňovat zastaralé průmyslové sektory, tradiční způsoby výroby a tradiční politické postoje.

Tato debata o budoucnosti národního státu neprobíhá pouze v Asii a v Evropě, ale i ve Spojených státech. Tam jsou vlivnými futurology Alvin Toffler a jeho žena Heidi. Před sedmadvaceti lety definovali první zásady informační revoluce. Tehdy byli považováni za levičáky. Nyní se k nim chodí radit politikové všech stran, dokonce i Newt Gingrich, radikálně pravicový šéf republikánské většiny v americkém Kongresu.

„Je pravda, že hlavní politický konflikt dneška není mezi pravicí a levicí,“ souhlasí Toffler. „Jde o konflikt mezi těmi, kteří chtějí zachovat existenci tradičních ekonomik, založených na manuální práci, a lidmi spoléhajícími na ekonomiku založenou na informační revoluci. Všechny nejvyspělejší průmyslové země světa procházejí nyní radikálními ekonomickými změnami, od hospodářství, založeného na hrubé síle a manuální, mechanické práci, k hospodářství, založeného na invenci, nápaditosti a síle mozkových buněk.“ Důkazem je Bill Gates, majitel obří počítačové firmy Microsoft, který je nyní nejbohatším podnikatelem na celém světě.

Velmi významná je jedna věc. Poprvé v lidské historii se nyní stalo, že už nezáleží na tom, jakého je člověk pohlaví, společenského původu, národnosti, náboženství či rasy. U počítačové obrazovky se totiž nepozná, kdo elektronické zboží vyrobil. Odpovídá-li poptávce, zákazník si ho koupí. Existence Internetu poskytuje podnikatelům rozsáhlé možnosti. Máte-li vynikající technologický nápad, nemusíte si dnes ani vůbec zakládat firmu. Váš elektronický výrobek bude vyvinut v tzv. „křemíkovém údolí? v Kalifornii, technický projekt sériové výroby rozpracují inženýři v indickém Bangalore, součástky jsou budou nakupovány od subdodavatelů v Singapuru, výrobek bude montován v Číně a odesílán na trhy do Evropy a do Spojených států. Za všechno se budou zákazníci a subdodavtelé platit prostřednictvím Internetu úvěrovou kartou . Zisk bude plynout osobně vám, jedinému člověku, který měl původní, objevný nápad.

Prostřednictvím Internetu můžeme být v okamžitém kontaktu s celým světem. Politikové se tím dostávají do velmi nezáviděného postavení. Arthur C. Clarke upozornil nedávno v britské televizi na internetovou adresu http://www.skypoint.com/members/jlogajan, kde jsou umístěny nejnovější informace o problémech výzkumu studené jaderné fúze. Skupina amerických vědců je přesvědčena, že tyto informace jsou příliš závažné na to, aby je směly vlastnit jen vlády. Ještě před třiceti lety byli vědci vězněni, případně i popravováni za prozrazení takovýchto technických tajemství. Nyní jsou k dispozici komukoliv, kdo má zájem a přístup k počítači.

Zcela mimo dosah vlád se prostřednictvím Internetu vytvářejí spontánní mezinárodní společenství lidí, kteří spolu komunikují a vytvářejí po celém světě k řešení problémů vlastní, tematicky zaměřená spontánní spojenectví. Kampaň organizace Greenpeace proti francouzským jaderným zkouškám v Tichomoří byla klasickou ukázkou práce moderní globální nátlakové skupiny, která se octla v konfliktu s tradiční vládou jedné země. Francie vyslala do Tichomoří proti ekologickým aktivistům speciální bezpečnostní jednotky. Organizace Greenpeace na to reagovala, tím, že okamžitě celosvětově zveřejnila dramatické televizní záběry francouzského útoku na její loď. Správně usoudila, že v dlouhodobější perspektivě zvítězí nad silou francouzských vojáků tlak mezinárodního veřejného mínění. To se také stalo. Francouzský prezident Chirac nakonec jaderné zkoušky ukončil a dokonce rozhodl, že Francie zlikviduje veškeré své pozemní jaderné zbraně. Globální politiku výrazně ovlivnila nevládní organizace občanských dobrovolníků. V éře Internetu se toto bude dít stále častěji. Alvin Toffler argumentuje, že se právě proto radikálně změní způsob vlády na světě.

Možnost komunikovat levně a okamžitě na velké vzdálenosti je také hrozbou autoritářským režimům. Skupina Arabů v londýnské čtvrti Surbiton plánuje revoluci, která se odehraje v kybernetickém prostoru. Koupili si v Londýně malou vilu a na zahradě, kde suší většina Angličanů na šňůře prádlo, mají satelitní zařízení, jehož prostřednictvím vysílají do Perského zálivu televizní programy islámského zaměření v arabštině, Jejich televizní vysílání požaduje pro Saúdskou Arábii svobodné volby a snaží se Arabům vštěpit myšlenku, že mají právo kritizovat záporné stránky života ve své společnosti i své vládce a politické představitele. Na Internetu mají londýnští arabští disidenti vlastní domovskou stránku a s kolegy a sympatizanty po celém Blízkém východě jsou propojeni počítači. Proto naléhá vláda Saúdské Arábie na britskou vládu, aby dr. Saada Al-Fagiha a jeho Hnutí pro islámskou z Británie vyhostila. Jediným způsobem, jak by saúdský režim mohl zamezit šíření těchto informací, by bylo však – zlikvidovat technologii, zakázat telefony, faxy, počítače a satelitní talíře a uzavřít se světu. To by však zase bylo ekonomicky sebevražedné.

Technologie, jíž by bylo možno se pokusit blokovat svobodné šíření informací nejmodernějšími elektronickými prostředky, je dnes daleko zastaralejší než technologie pro jejich rozšiřování. Saúdští Arabové by mohli odcestovat z Londýna kamkoliv jinam na světě. Vysílat z Londýna je pro ně jistě pohodlné, jejich elektronické zařízení by však fungovalo stejně dobře třeba na ostrově Fidži. Saúdská disidentská skupina si z Londýna pronajala pro televizní vysílání na Blízký východ satelit, umístění stacionárně mnoho kilometrů nad zemí. Tyto služby si může najít kdokoliv v běžně přístupném katalogu. Satelit pro přenos televizních pořadů si může pronajmout dnes také kdokoliv.

Pětatřicet miliónů lidí používá dnes po světě Internet. Počet uživatelů dále roste každým dnem. Vládám se to nemusí líbit, ale nová technologie je chytřejší, než jsou státní úřady, a postupně dovolí nám všem, abychom přestali brát vlády a jejich požadavky vážně. S pomocí počítačů mohou dnes mnozí lidé bydlet, kde se jim zachce, a zároveň pracovat vlastně kdekoliv na světě. To je pro stát také hrozbou. Pokud nebudeme totiž ve své zemi fyzicky přítomni, bude pro vládu stále obtížnější řídit nás a kontrolovat nám život.

Nejdůležitější ekonomická odvětví jsou dnes založena na znalostech. Znalosti je možno komunikovat odkudkoli kamkoliv na světě. Znamená to, že stát může sice ovládat naši fyzickou přítomnost v dané zemi, nikoliv však naše schopnosti vydělávat peníze.

V Holandsku se nyní dosti běžně podrobují pacienti operacím, které řídí na dálku několika stovek kilometrů prostřednictvím videospojení chirurg odborník. Existují dnes lidé, kteří vykazují své příjmy daňovým úřadům ve třech různých zemích najednou, aby mohli platit co nejmenší daně. Koupíte-li si – třeba v Británii – software ze Severní Ameriky prostřednictvím úvěrové karty na Internetu, software vám nepřijde poštou, ale stáhnete si ho sami z mezinárodních počítačových sítí po telefonní lince. Tak za výrobek také zaplatíte. V žádném případě se k tomu nepřipočítává místní britská daň z přidané hodnoty, přestože by se to podle zákona dělat mělo. Daňový úřad zůstává bezmocně mimo hru. Výrobky, které mohou být doručeny prostřednictvím počítačových sítí „nehmotným? způsobem, se vymykají pravomoci daňových úřadů jednotlivých zemí. Vlády ztrácejí schopnost uvalovat na své občany daně, a tím nad nimi ztrácejí moc.

Je zřejmé, že pro ty občany, kdo si to budou umětzařídit, budou danně nepovinné. Už se to děje nyní. Britská vláda se letos snaží nalézt přibližně čtyři miliardy liber daně z přidané hodnoty, které se jí, navzdor očekávání, nepodařilo vybrat. Určitou roli při ztrátě těchto peněz jistě hrálo tradiční podvádění. Avšak je zřejmé, že velká část těchto daní britské vládě prostě zmizela do kybernetického prostoru. Vznikající společenská vrstva mezinárodních podnikatelů je kosmopolitní. Tito lidé ztratili pocit příslušnosti a loajality vůči konkrétním zemím a vládám. Máte-li peníze, můžete si dnes výhodně koupit státní příslušnost jakékoliv země na světě.

Globální ekonomika vyhledává místa, kde lidé pracují efektivně za minimální platy. Některé regiony komunistické Číny, zejména nedaleko Hongkongu, se za posledních deset let změnily k nepoznání. Obyčejní Číňané v porovnání se situací v minulosti neobyčejně zbohatli. V obchodech se prodávají tytéž japonské televizní přijímače, jako například v Británii. Lidové trhy na náměstích běžně prodávají oblíbenou, ale luxusní bižuterii z jadeitu. Před deseti lety by to bylo nemyslitelné. Lidé z těchto čínských provincií si na hospodářskou globalizaci nestěžují. Přinesla jim bohatství. Globální televize dnes přináší západní zvyklosti i západní zboží i do těch nejexotičtějších částí světa. Globální reklama máv komunistické Číně stejně velký vliv, jako v kterékoliv západní zemi. I v Číně se dnes na billboardech hlásá nemarxistické poselství. Mladou generaci povzbuzují, aby žila šťastně: „život totiž je takový, jaký si ho utvoříme, a to právě prostřednictvím volby jako zákazníci?. I čínští podnikatelé si uvědomují, že nejúspěšnější podniky jsou ty, které dokážou nejpozorněji naslouchat požadavkům zákazníků. Vědí, že o úspěchu podnikatelů nerozhoduje nic jiného než spokojenost občanů. Jde o zajímavý druh společenské interakce.

Karl Marx kdysi předpovídal, že stát jednou odumře. Viděl to ovšem jako důsledek komunistické revoluce. Paradoxní je, jak nedávno připomněl i britský list Independent, že se to dnes skutečně děje. Národní stát dnes už opravdu odumírá. Nikoliv však v důsledku povstání dělníků, ale v důsledku zrychlující se informační revoluce.

Čína se v posledních letech rozhodla vrhnout se přímo do ohniska kapitalistického světa. Vzhledem k tomu, že Číňanů je dnes přibližně 1.3 miliardy, a také proto, že jde stále o velmi nerozvinuté hospodářství, odborníci poukazují, že způsob, jímž se Čína v následujících deseti letech začlení do světového ekonomického společenství bude naprosto klíčový.

„Asie jde ekonomicky rychle nahoru. Nepovažuji to za hrozbu, spíše za výzvu a za příležitost,“ konstatuje britský guvernér Hongkongu Chris Patten. „Vznikají totiž trhy pro evropské zboží i pro asijské zboží.“ „Všechny země na světě si nyní budou muset vyřešit tuto otázku: chtějí či nechtějí se stát součástí globální ekonomiky? Pokud ne, dobře. Musejí se však v tom případě připravit na to, že se stanou Kambodžou,“ varuje americký futurolog Alvin Toffler. Podle hospodářských předpovědí bude Čína v roce 2010 největší světovou ekonomikou. Proto bude mít Čína obrovskou politickou moc. A na rozdíl od Japonců, Číňané této moci budou skutečně využívat. Čína bude mít podle odborníků na Západ obrovský vliv.

Velké nadnárodní firmy působící v mnoha zemích světa poskytují vynikající příležitosti k zaměstnání mladým lidem, zájemcům o dobrodružství. Jsou to lidé, kteří dnes mají jen mlhavou příslušnost k jediné vlasti a daleko vyšší míru loajality k firmě, pro niž pracují. Tito mladí lidé chtějí ostatní vzdělávat a přesvědčovat o budoucím, novém technologickém světě. Mají stejné nadšení jako někdejší misionáři.

Západní pracovníci v Číně konstatují, že Číňané mají velký talent pro podnikání. Za poslední dva roky vzniklo velké množství malých soukromých podniků. Vlády musejí podle podnikatelů řádně porozumět, jaký druh do školství a sociální podpory vede k přílivu zahraničního kapitálu, k výstavbě nových továren a k rozvoji ekonomiky.

V globální ekonomice budeme si brzo všichni na světěnavzájem konkurovat na jediném pracovním trhu při hledání zaměstnání. Po dlouhá desetiletí jsme se domnívali, že sociální zabezpečení, výdaje na zdravotnictví, na starobní důchody a podpora v nezaměstnanosti, jsou automatickou součástí evropské životní úrovně, svého druhu odměnou za to, že jsme se náhodou narodili v bohaté Evropě. Pod tlakem integrace světové ekonomiky se tohle všechno nyní mění. Zajímavé je, jak se v posledních několika letech pod přímým dojmem bouřlivéhorozvoje takzvaných „tygřích“ ekonomik jihovýchodní Asie radikálně změnily politické názory čelného britského konzervativního politika, guvernéra Hongkongu Chrise Pattena.

„Evropa se bude muset řádně otevřít volnému trhu a svobodnému obchodu,“ konstatuje Patten. „Bude nutno omezit státní výdaje na sociální zabezpečení a zreformovat ho, máme-li být schopni omezit nezaměstnanost. Má-li být Evropa schopna dosáhnout rychlejšího hospodářského růstu, musí změnit dosavadní vztah mezi jednotlivcem a státem. Neznamená to, že stát nemá vůči občanu žádné povinnosti. Bylo by nesprávné zlikvidovat veškeré veřejné sociální programy. Avšak daleko větší důraz musí být dán naindividuální odpovědnost. Bude nutno přesvědčit veřejnost, že už není možné definovat sociální odpovědnost státu množstvím peněz, vydávaných státem na sociální zabezpečení.“

Zdá se, že ze západoevropských zemí se přizpůsobila tomuto trendu Velká Británie zatím nejvíce. Ve Francii vedly loni snahy vlády omezit rozsáhlé sociální výdaje k nejvážnějším veřejným nepokojům za třicet let. Ve Francii je stále velké množství lidí přesvědčeno, že mají automatické právo na dobře placená zaměstnání. To však už v realitě globální ekonomiky nedává smysl, protože všechny tyto francouzské pracovní příležitosti se přesunou na Filipíny či do Číny. „I vláda každé země je vlastně podnik. Musí býtschopna vyjít s penězi. Žádné země nemá zaručeno, že hospodářsky přežije,“ varuje Alvin Toffler. „Má-li ekonomika určité země zůstat v rovnováze, musí vznikat velké množství pracovních příležitostí, které produkují bohatství, a jen minimální množství míst v pomocných sektorech. Proto je třeba, aby se i státní byrokracie zbavila co největšího množství zaměstnanců, kteří neprodukují nic.“ Francouzští zemědělci, kteří neváhají užívat násilí, aby si zajistili pokračování rozsáhlých státních dotací, zřejmě podstatněji ochromují globální konkurenceschopnost celé Evropské unie.

Podle amerického futurologa Alvina Tofflera jsou vedoucí političtí představitelé Evropské unie obětí zásadního strategického omylu. „Světová ekonomika prošla podstatnou změnou. Vznikla takzvaná Třetí ekonomická vlna, totiž hospodářství, založené na výměně informací. Evropa to ignoruje. Vedoucí političtí představitelé v Evropě to ignorují. Evropany v tomto smyslu zavedli evropští politikové do slepé uličky,“ tvrdí Toffler a pokračuje: „Západoevropané stále investují milióny dolarů, liber, marek a franků do dotací pro evropský průmysl takzvané první vlny, totiž do zemědělství. Minimální částky přitom plynou do vědeckého a technologického výzkumu. Žádný z pěti v Evropě nejpoužívanějších počítačů se na tomto kontinentě vůbec nevyrábí. Evropští političtí představitelé investují obrovské finance na podporu nejzastaralejšího sektoru hospodářství. Pracovní příležitosti, spojené s druhou ekonomickou vlnou, totiž průmyslovým sektorem, nyní odcházejí do zemí jako je Indie či Bangladéš. Byl to základní strategický omyl.“ Pokud byly jednotlivénárodní ekonomiky od sebe navzájem víceméně izolované, bylo možné, abypolitikové hospodářskými zásahy ovlivňovali jejich chod. Mohli si tedy gratulovat, když se jim těmito zásahy například podařilo snížit nezaměstnanosti a oživit ekonomický rozvoj. Nová světová ekonomika je však tak velká, že je politiky nezvládnutelná.

Někteří odborníci mají značně katastrofické představy o budoucnosti. „Dojde v hromadné nezaměstnanosti. Mnoho lidí bude žít pod hranicí chudoby,“ argumentuje profesor Ian Agnell z London School of Economics. „Vždy, když dochází k zásadním společenským změnám – ať už šlo v minulosti o agrární revoluci, nebo pak o průmyslovou revoluci, velké množství obyvatelstva přišlo o prostředky obživy. Tito lidé bezcílně putovali krajem a vyvolávali násilí. A k tomu dojde znovu.“ Profesor Agnell se domnívá, že v posledních etapách odumírání národního státu budou politikové užívat proti obyvatelstvu legitimního násilí, ve snaze ho pacifikovat. „Politikové už nebudou schopni dát lidem pro udržení společenského míru hmotný blahobyt, a tak je budou muset bít.“

Potíž je, že žádný politik dosud nebyl zvolen do funkce na základě programu, v němž by chudnoucím Evropanům sliboval udržení veřejného pořádku policejním násilím. Během globalizačního procesu likvidace národního státu budou muset politikové nabídnout občanům úplně novou společenskou smlouvu.

To je problém mimo jiné i pro britské konzervativce, premiéra Johna Majora i Chrise Pattena, který se v Konzervativní straně široce považuje za Majorova budoucího nástupce. Patten studoval jako britský guvernér v Hongkongu zblízka bouřlivý rozvoj východoasijských zemí a dospěl k názoru, že vlády nemohou v ekonomické sféře dělat už skoro nic, kromě toho, že budou apelovat na občany, aby v sobě objevili dynamičnost, úsilí a podnikatelský talent. Zároveň by měly vlády vytvářet podnikatelsky vstřícné společensko-kulturní prostředí.

V roce 1992 bylo vládám po celém světě velmi dramaticky připomenuto, jak jsou v novém světě bezmocné. Udělal to v New Yorku finančník George Soros. Uvědomil si, že přílivová vlna soukromého kapitálu by mohla lehce donutit britskou libru, aby vypadla z Evropského směnného mechanismu. Politikové se tomu pokusili zabránit. Tehdejší britský ministr financí Norman Lamont dokonce ujišťoval veřejnost, že libra nebude v žádném případě devalvována a Evropský směnný mechanismus neopustí. Stačil jediný telefonát od Sorose, libra zkolabovala a britské ministerstvo financí zaznamenalo obrovskou a nákladnou prohru. Téměř miliarda dolarů v jediném dnu připlynula do Sorosova jmění od britských daňových poplatníků, jak se britská ústřední banka snažila zoufalými finančními intervencemi klesající libru bezvýsledně zachránit. „Politikové by si měli uvědomit, že žijí na jediném globálním finančním trhu, a že je v zájmu stability zapotřebí na tento trh dohlížet a regulovat ho prostřednictvím mezinárodních mechanismů,“ zdůrazňuje George Soros.“Bohužel,“ dodává, „politikové jednají úplně opačně. Národní stát, tato poněkud zastaralá a nevhodná společenská struktura stále ještě existuje, a politikové v současnosti navzájem spolupracují v mezinárodním měřítku daleko méně než před deseti či dvaceti lety.“

Kdysi to byly národní státy a vlády, které přesunovaly většinu peněz z jedné země do druhé. Dnes to činí velké mezinárodní korporace a významní investoři, prostřednictvím sítě rychle se rozvíjejících ekonomických enkláv, navzájem spojených elektronicky. Hlasy, faxy, počítačové peníze, to všechno vytváří nový světový pořádek. Dnešní mapa světa by neměla být vůbec založena na struktuře národních států. Ty už nejsou příliš důležité. „Mapa světa současnosti by měla mít několik úrovní. Na jedné z nich by mělo být vidět, kde jsou ústředí a struktury nevládních, občanských organizací a podnikatelských korporací. Z jiné úrovně by mělo být zřejmé, kde jsou globální komunikační sítě. Kde je všude možno sledovat CNN, kde všude je k dispozici vysílání rozhlasu a televize BBC, kde mají vliv ostatní rozhlasové a televizní stanice, například nové vysílače v Asii.Na jiné úrovni by zase bylo vidět, kde fungují mezinárodní zločinecké organizace, zejména ty, zabývající se prodejem a distribucí drog. Nevzniká jednoduchá globální společnost. Je to mnohovrstevnatý proces,“ zdůrazňuje Alvin Toffler. „Pokud těmto složitým procesům řádně neporozumíme, staneme se obětí velmi nezvyklého a velmi nepříjemného vývoje.“

Pro nové čínské zbohatlíky není však na novém ekonomickém vývoji nic nepříjemného. Čínská města se naplňují bohatými podnikateli, kteří chtějí mít stejný životní styl, jako bohatí podnikatelé všude na světě. Šen Zen byl před deseti lety zapadlou rybářskou vesnicí. Dnes je přímou, rušnou součástí městské konglomerace Hongkongu, jedné z největších koncentrací kapitálu a technologie na světě. V Evropanovi budí rychlost a intenzita hospodářského rozvoje Číny doslova hrůzu.

„Kdykoliv cestuji do Evropy a do Spojených států, vždycky mám teď intenzivní pocit, že Evropané ani Američané dobře nechápou, co se všechno dnes ve světě mění, a jaký to na ně bude mít obrovský dopad,“ varuje Chris Patten. „Když vidím obrovské lány v Číně, na kterých se začínají stavět moderní továrny, a když si uvědomím, co všechno se tam bude vyrábět a kde se to bude prodávat, je jasné, že v Evropě to bude mít nesmírný vliv. Politikové by si měli řádně uvědomit, jak dramatické změny nás čekají.“

Donedávna se lidé na Západě domnívali, že do Třetího světa se přesunují jen pracovní příležitosti v sektorech zastaralých technologií. Nedávno však byl americký Kongres značně šokován. Ukázalo se, že se do Číny z Ameriky přesunují i nejmodernější pracovní příležitosti.

Americká letecká společnost Boeing byla nedávno postižena druhou největší stávkou v historii Spojených států. Trvala 69 dní a jejím zdrojem byly vztahy firmy s Čínou. Číňané totiž řekli, že budou kupovat letadla Boeing pouze pod podmínkou, budou-li letadla částečně vyráběna přímo v Číně. Čína bude v nadcházejícím období největším světovým trhem pro letadla. Odbory protestovaly, že Boeing vyváží nejmodernější technologii do zahraničí a likviduje americké pracovní příležitosti. Od roku 1990 přesunula firma Boeing 18 000 pracovních příležitostí z Ameriky do Jižní Koreje, do Mexika a do Číny. Boeing je jedním ze tří velkých mezinárodních výrobců letadel. Jeho američtí zaměstnanci se vážně obávají, že celý podnik skončí v Číně.

Globalizace vedla k silnému zostření mezinárodní konkurence. Jednotlivé státy mezi sebou nyní intenzívně konkurují ohledně toho, kdo poskytne mezinárodnímu kapitálu nejvýhodnější podmínky. Stávkující zaměstnanci ve Francii či u firmy Boeing ve Spojených státech se snaží vedení svých podniků přesvědčit, aby v první řadě projevovalo loajálnost vůči domácím pracovníkům. Potíž ale je, že globální trh je dnes vlastně vyděračem. Neústupně a trvale vyžaduje nejlevnější, nejrychlejší a nejdokonalejší výrobu a služby. Pod takovým tlakem nemohou dnes firmy projevovat místním zaměstnancům loajalitu.

Vlády přestávají být hlavními tvůrci národního bohatství. Stávají se pouhými pomocníky, kteří se snaží upravovat neobyčejně průrazný a mocný proud globální hospodářské činnosti. Stávají se jakoby „obchodními cestujícími“, kteří se snaží získat pro „ústředí“ nové podnikatelské kontrakty. V Británii například smějí být továrny v provozu na tři směny, sedm dní v týdnu, bez jakýchkoliv omezení. Britští zaměstnanci jsou na rozdíl od pracovníků v jiných evropských zemích ochotni pracovat na dlouhé směny.

Proto se například mnohé německé pracovní příležitosti přesunují do Británie, podobně jako se některá britská zaměstnání přesunují do Číny. Německá elektronická firma Siemens například neobyčejně rychle postavila nákladem více než miliardy liber hypermoderní továrnu v severoanglické oblasti Tyneside, v místě, které bývalo proslulé stavěním lodí, kde jsou však loďařské doky už několik let beznadějně uzavřené. V říjnu letošního roku oznámila jihokorejská firma Hyundai Electronics potvrdila, že vybuduje ve skotském městě Dunfermline, v hrabství Fife, severně od Edinburku, dvě nové továrny na počítačové čipy, a to investicemi v hodnotě 2,4 miliard liber, tj. 100 miliard korun.

Jak bude možné i pro nyní relativně úspěšné země jako je Británie lákat dál zahraniční investory do vlastní země? Pesimisté se obávají, že jedině tím, že budeme donekonečna snižovat mzdy a sociální zabezpečení. Možná ale stačí, aby lidé byli prostě realističtí. Je zapotřebí přijmout za svou logiku globáního světového rozvoje. Najít si skuliny, kudy by daná země či firma mohla proniknout na světový trh a prosadit se tam. „Nikomu v Evropě přece nikdo nebrání, aby se stal „asijským tygrem,“ konstatoval v britské televizi jeden čínský podnikatel. Je zjevné, že vlády většiny zemí světa budou v následujících letech usilovat o přilákání těchže mezinárodních investorů na své území, a proto budou zřejmě ve svých zemích realizovat tutéž hospodářskou politiku. Politické extrémy pravice či levice budou otupeny. Ve vládách převládne v jednadvacátém století pragmatická politika středu.

„Éra vševysvětlujících ideologií, nabízejících absolutní řešení, a proto často nebezpečných, už skončila,“ konstatuje šéf britské labouristické strany Tony Blair. „Musíme dokázat úspěšně konkurovat celému světu. Proto se Británie musí stát bezkonkurečně nejlepším podnikatelským územím v Evropě,“ zdůrazňuje premiér John Major.

Mnozí dnes poukazují na to, že obě hlavní britské politické strany, labouristé a konzervativci, se v poslední době názorově velmi sblížily. Lidé budou v nadcházejících letech ve volbách daleko více volit jednotlivé osobnosti, než politické programy, protože politické programy soupeřících stran budou nutně velmi podobné. Očekává se, že role politiků v příštím století bude velmi nevýznamná. Hlavní moc bude mít zákazník a spotřebitel. Jít do obchodu a vybrat si jednu z deseti vystavených značek mikrovlnných troub je už v současnosti vlastně významnějším politicko-hospodářským činem než hlasování při volbách.

Zjistíme-li, že lidé v naší zemi přicházejí o zaměstnání a že se jejich pracovní příležitosti přesunují do Koreje nebo do Číny, je to proto, že sami kupujeme – jako všichni na světě nejlevnější a nejkvalitnější zboží a chceme mít od všeho velký výběr. Volba, kterou činíme v obchodech, ovlivňuje hospodářskou situaci daleko více, než jak ji může ovlivnit ministr financí či ministr průmyslu a obchodu. Podniky nyní chápou daleko více než dříve, co zákazník vlastně chce. Jestliže však nyní začínají firmy přebírat roli politiků, přebírají tím i povinnost ze svých politických činů se zodpovídat. A často dnes reagují velice rychle a efektivně na požadavky občanských asociací.

Evropa by podle pozorovatelů potřebovala nyní několik skutečně energických a schopných státníků, kteří by dokázali učinit náš kontinent v nadcházejících desetiletích schopným globální ekonomické konkurence. Většina evropských politiků je však stále zakleta v zastaralém systému stranického politikaření. Evropská unie je pořád v hloubi duše přesvědčena, že vlády mohou ovládat a řídit ekonomiku a že zbohatneme prostřednictvím vybírání daní, byrokracie a sítě předpisů. Na mnoho těchto politiků čekají v jejich zemích stávky a politické nepokoje. Dokážou jim, že se mýlí. Lidé si musejí uvědomit, že vlády a politikové začínají ztrácet na významu. Ani největší země na světě nedokáže zvládnout nynější globální síly, které ovlivňují náš život. Čím je svět otevřenější a větší, tím méně mohou učinit vlády na naši ochranu. Politikové nám nemohou slíbit zaměstnání, nemohou o nás pečovat ve stáří a zajistit nám zdraví. Musíme si pomoci sami.

Zpět na blog