Tři pilíře po dvou letech II.

22.2.2005, Jiří Peterka

V prosinci 2002 jsme  publikovali ve VIP dokument s názvem Tři pilíře VIP na podporu znalostní ekonomiky. Na jedné straně A4 jsme se snažili zformulovat co nejjednodušeji hlavní kroky, které by měla vláda udělat. S odstupem dvou let a dvou měsíců se chceme ohlédnout za tím, co se událo a změnilo, a srovnat to s naší tehdejší vizí toho, jaké kroky je třeba udělat a kde. Zde je druhá část tohoto ohlédnutí, zaměřená na hodnocení druhého podnětu:

Zpřístupnit Internet širším vrstvám obyvatelstva (v konečném efektu především snížit cenu telekomunikačních poplatků) důslednější deregulací telekomunikačního trhu a podporou konkurenčního prostředí (z počátku mechanismy asymetrické regulace). Zajistit zpřístupnění místních smyček pro alternativní operátory. Posílit nezávislost a autoritu regulátora.

Nedostupný Internet

Na sklonku roku 2002, kdy „tři pilíře“ vznikaly, byla dostupnost připojení k Internetu pro širší vrstvy obyvatel skutečně problémem. Existoval zde již delší dobu zavedený model „Internet zdarma“, nabízející možnost vytáčeného připojení (tzv. dial-upu). Přívlastek „zdarma“ měl  tento model proto, že koncový zákazník (uživatel) neplatil nic za samotný přístup k Internetu, a platil pouze průběžné telefonní poplatky (a provideři a operátoři se  o tyto poplatky určitým způsobem podělili). Zásadní nevýhodou ale bylo to, že šlo jen o dial-up (tj. s omezenou rychlostí), a hlavně s možností placení jen po minutách a nikoli paušálně.

Model „Internet zdarma“ celkem vyhovoval alternativním operátorům, a zpočátku také Telecomu, který si jej původně prosadil. Když ale později regulátor zasáhl do způsobu dělby inkasovaných poplatků, Telecomu začal hořekovat že mu zůstává příliš málo, a začal prosazovat jiné řešení. Právě na podzim 2002 se neúspěšně pokusil prosadit úplně jiný model, který sám nazval Internet Plus. Spočíval v návratu k oddělenému účtování za dial-up: koncový zákazník by platil samostatně jak za použití telefonní sítě (hovorné), tak samostatně za internetovou konektivitu. Tím pádem by nedocházelo k dělení výnosů, kolem kterého se točily všechny spory (podrobněji).

Regulátor (ČTÚ) však tehdy Telecomu jeho pokus zakázal, a celou situaci se rozhodl řešit založením Fóra pro vytáčený přístup k Internetu. To mělo za úkol najít nové modely pro dial-up, a po téměř ročním jednání identifikovalo hlavní předpoklad pro „rozhýbání“ celého segmentu dial-upu, jeho zavedení by pomohlo uvést na trh zejména paušální tarify, atraktivní pro zákazníky, a nezůstávat jen u minutového zpoplatnění, které je výhodné zase pro operátory a providery. Podrobněji. 

Zmíněným předpokladem bylo zavedení tzv. paušální originace mezi operátory, alias režimu FRIACO (Flat Rate Internet Access Call Origination). Český Telecom se ale s tímto závěrem neztotožnil, a FRIACO nezavedl dodnes. Přesto se uživatelsky atraktivní nabídky paušálního dial-upu na trhu přeci jen objevily – v únoru roku 2004 s nimi přišly společnosti GTS (služba Pohoda Doma), COL a také Český Telecom (služba Internet NaDoma). Uživatelé tak mohli být připojeni k Internetu bez počítání minut, byť jen v době mimo špičku, za paušální měsíční poplatek.

Po čtyřech až pěti měsících však i tyto paušály skončily, protože neměly analogii na rozhraní mezi operátory. Koncový zákazník platil paušální částku, ale Telecom inkasoval své propojovací poplatky na rozhraní stále po minutách (a právě režim FRIACO, ve kterém by také inkasoval paušálně, zavést odmítnul).


Dostupný Internet

Zatímco segment pevných komunikací přešlapoval na místě a nedokázal vyjít vstříc poptávce po dostupném a paušálně zpoplatněném Internetu, byť jen v podobě „úzkopásmového dial-upu“, chopil se příležitosti segment mobilní. V květnu 2003, kdy ještě pokračovalo hledání v rámci Fóra pro dial-up, přišel Eurotel s revoluční nabídkou mobilního připojení (přes GPRS) za fixní měsíční paušál, bez omezení objemu přenesených dat, zpočátku za cca 1000 korun měsíčně. Jednalo se o službu Eurotel Data Nonstop. 

Rychlost a kvalita tohoto připojení byla sice mnohdy ještě nižší než u dial-upu, ale  na druhou stranu tato služba nabízela mobilitu, a hlavně: konečně to bylo nějaké připojení z paušál! Když se pak s obdobnou službou přidal ještě T-Mobile a začala vzájemná konkurence mezi dvěma mobilními operátory, ceny ještě spadly, a naopak se přidaly různé bonusy pro zákazníky (např. v podobě hlasových minut zdarma).

Celkově si dovolím konstatovat, že pevný segment tak dlouho přešlapoval na místě a nebyl schopen nabídnout skutečně dostupné připojení s uživatelsky atraktivním způsobem zpoplatnění, až mu „vypálil rybník“ segment mobilní.

Zajímavé a příznačné je, že když vláda 24. března 2004 schvalovala svůj koncepční dokument „Státní informační a komunikační politika“, přihlásila se v něm k dosud nesplněnému úkolu z iniciativy eEurope+ „výrazně zlepšit dostupnost úzkopásmového přístupu k internetu pro nejširší vrstvy obyvatelstva“, a dala si za úkol splnit jej alespoň do konce roku 2004. Následně, počátkem roku 2005, vláda schválila „Národní širokopásmovou strategii“ (Státní politiku pro vysokorychlostní přístup), a v ní už konstatovala že dostupnost „nízkorychlostního“ připojení se již podařilo zajistit – právě díky mobilním službám s paušálním zpoplatněním, realizovaným na bázi GPRS.

Vhodné je dodat, že se tak stalo především působením konkurence na (mobilním) trhu, a nikoli regulačními zásahy. Mobilní služby, nabízející nízkorychlostní připojení za paušál, nejsou nijak regulované. V segmentu pevných komunikací, kde je situace na trhu přeci jen jiná než v mobilních sítích (mnohem více asymetrická), regulace zásadní změnu nepřinesla.

Vysokorychlostní Internet

O moc lépe nedopadly regulační snahy ani v oblasti vysokorychlostního Internetu. Zde nejprve došlo k podobnému vývoji jako u dial-upu, když se Český Telecom na jaře 2002 pokusil prosadit si řešení zcela podle vlastních představ (IOL Platinum). Udělal to ovšem bez toho, aby alternativním operátorům poskytnul stejnou možnost – a tak mu to regulátor zatrhnul a přikázal mu naopak nabídnout stejnou šanci i ostatním, způsobem který je pro vztah mezi operátory standardní: skrze propojení.
 
ADSL propojení  ovšem nemáme dodnes. Místo toho si Telecom prosadil režim tzv. přístupu, do kterého mu regulátor nemůže tolik zasahovat, a kde tedy má sám více možností jak si určovat podmínky. Existuje dokonce i cenové rozhodnutí regulátora o ADSL propojení (z 1. dubna 2004), ale jeho naplnění bylo předmětem sporů mezi alternativními operátory a Telecomem, které dosud nejsou zcela vyřešeny. Nicméně si dovolím konstatovat, že cenová hladina, nasazená regulátorem v jeho cenovém rozhodnutí z dubna 2004 přeci jen ovlivnila (stlačila směrem dolů) koncové ceny za ADSL služby, poskytované v režimu přístupu.
 
Pravdou ale také je, že Český Telecom po počátečním vlažném přístupu k ADSL výrazně přidal, investoval do marketingu, a podařilo se mu získat 80-procentní podíl na trhu ADSL. Z cca 100 000 ADSL přípojek, které v ČR byly ke konci roku 2004, jich cca 80 000 prodal koncovým zákazníkům on (nejvíce pod značkou Internet Expres), a zbývajících 20 000 všichni jeho konkurenti dohromady.
 

Zpřístupnění místních smyček

Mechanismus tzv. unbundlingu (LLU, Local Loop Unbundling), alias zpřístupnění místních smyček, po kterém jsme volali v roce 2002, měl být jedním z nástrojů pro posílení skutečné konkurence na trhu. Nakonec se jím skutečně stal, ale jeho reálné dopady jsou zatím dosti omezené. Navíc i zde se tak stalo bez regulace.
 
Zpřístupnění místních smyček bylo u nás zavedeno zákonem (novelou telekomunikačního zákona, č. 225/2003 Sb.), který vstoupil v platnost 20.8.2003. Tento zákon mimo jiné uložil Českému Telecomu vydat tzv. referenční nabídku zpřístupnění. To se také skutečně stalo, a zmíněná nabídka obsahuje ceny za zpřístupnění, které si stanovil Český Telecom sám. Nejde tedy o ceny, které by mu direktivně stanovil regulátor. Ten referenční nabídku zpřístupnění nijak neupravoval.
 
Alternativní operátoři, kterým je tato nabídka určena, sice protestovali a nadále protestují proti cenám v této nabídce, a přitom argumentují mj. jejich srovnáním s cenami obvyklými v zahraničí (kde jsou výrazně nižší zejména jednorázové zřizovací poplatky). Přesto ale dva subjekty (České radiokomunikace a Telenor Networks) s Českým Telecomem uzavřely smlouvy o zpřístupnění na základě této nabídky, a již také zpřístupnění využívají.
 
Podle očekávání se přitom „zpřístupnění“ ujalo zejména pro poskytování datových služeb, hlavně vysokorychlostního přístupu k Internetu. Zajímavé je, že i přes hořekování na vysokými (a neregulovanými) cenami za zpřístupnění dokáží alternativní operátoři efektivně konkurovat nabídkám Českého Telecomu u „vyšších“ služeb.
 
Problémem dosud bylo nízké pokrytí, dané tím že v dosahu „zpřístupnění“ je jen málo místních smyček. Jejich počet sice rychle roste, ale i tak asi lze očekávat, že výsledné pokrytí nebude nikdo úplné, ale že se soustředí jen na určité „lukrativnější“ lokality.

Regulátor

Poslední část druhého podnětu, kterému se věnujeme dnes, se týkala regulátora, přesněji posílení jeho nezávislosti a autority. Dnes, s odstupem času, se nezdá že by s jeho nezávislostí byl nějaký významnější problém. Horší je to s jeho autoritou, přesněji se schopností vymoci si praktické naplnění svých rozhodnutí. Jak už jsem popisoval výše, regulátor nedokázal prosadit do praxe závěry Fóra pro vytáčený přístup, které sám založil – a které mu doporučilo zavedení modelu FRIACO. Stejně tak regulátor nedokázal prosadit svůj požadavek na ADSL propojení. Prvnímu verdiktu regulátora v tomto směru se Telecom ubránil, a stejně tak dosud nebylo dosud uvedeno do praxe ani cenové rozhodnutí regulátora o ADSL propojení z dubna 2004.
 
Problémem se zdá být také celková aktivita regulátora. V současné době je na našem trhu řada dosud nevyřešených otázek, které by měl regulátor nějakým způsobem „rozetnout“, nebo alespoň aktualizovat svá předchozí rozhodnutí podle vývoje na trhu. . Kromě již popisovaných oblastí jako je ADSL propojení a  režim FRIACO jsou to zejména nové ceny z univerzální služby, které se neměnily již od roku 2002 (mj. včetně regulovaných cenových programů, jako je HOME STANDARD), a hodnoty nejrůznějších propojovacích poplatků. Slibována byla také regulace cen za zpřístupnění místních smyček.
 
To všechno jsou „resty“, které bude regulátor muset dříve či později nějak vyřídit. Kromě toho se ale na něj valí řada zcela nových povinností, vzhledem k blížícímu se přijetí nového zákona o elektronických komunikacích – například povinnost zajistit tzv. analýzy relevantních trhů, a podle nich pak „nově rozdat karty“ (stanovit subjekty s významnou tržní silou, uložit jim případné povinnosti, vypořádat tzv. univerzální službu atd.).

Je toho opravdu hodně, co by měl (resp. musí) regulátor udělat. V poslední době ale od něj mnoho výstupů nepřichází. Například poslední významnější cenové rozhodnutí je to o ADSL propojení, z dubna minulého roku. Snad jako kdyby regulátor spal, nebo pracoval nějak „do zásoby“ a čekal, až nabude účinnost nový zákon a s ním i úplně nové podmínky a legislativní prostředí, a teprve pak nás všechny zahltil svými výstupy. Uvidíme.
 
Celkově ale úkol „posílit regulátora“ trvá, a upřesnil bych jej ve smyslu posílení jeho akceschopnosti a celkové aktivity.

Zpět na blog