Tři pilíře po třech letech

4.1.2006, Kateřina Hodická

V prosinci 2002 jsme zde publikovali Tři pilíře VIP na podporu znalostní ekonomiky, kde jsme se snažili co nejjednodušeji zformulovat hlavní kroky, které by měla vláda na tomto poli udělat. S odstupem dvou let jsme se začali postupně ohlížet za tím, co se událo a změnilo. Po třech letech je tu pátá a poslední část tohoto ohlédnutí zaměřená na následující oblasti:

  • Postupně zvyšovat % HDP vynakládané na vysoké školství a vědu a výzkum na úroveň vyspělých zemí.
  • Umožnit většímu počtu zájemců studium na vysokých školách. Vysokým školám poskytnout větší nezávislost pro rozhodování o vícezdrojovém financování
  • Podporovat aplikovaný výzkum ve společných projektech privátní a veřejné sféry s významným zapojením vysokých škol.

Podpora vzdělanosti a vědy a výzkumu
Vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala, že bude vytvářet podmínky pro rozvoj znalostní společnosti, jejíž podstatou je růst role vzdělávání, znalostí, lidského kapitálu a inovací v ekonomické výkonnosti a prosperitě. Jak tedy česká vláda dostává svému slibu podporovat výzkum a vývoj společně se vzděláváním, a to pouhých několik měsíců před vypršením svého mandátu.

Věda a výzkum
V rámci novelizace zákona o daních z příjmu přijaté 5.listopadu 2004 Poslaneckou sněmovnou byla schválena nová odpočitatelná položka od základu daně ve výši 100% skutečně vynaložených nákladů na projekty výzkumu a vývoje za účelem podpory investic podnikatelského sektoru do této oblasti. Na zhodnocení této daňové pobídky, která patří k základním typům nepřímé podpory vědy a výzkumu, je příliš brzy. Nicméně odstupující místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn očekává, že v důsledku stoprocentního odpočtu těchto nákladů z daní budou své vývojové aktivity do České republiky přesunovat i nadnárodní společnosti.

Vstupem do Evropské unie se Česká republika m.j. přihlásila k naplňování Lisabonské strategie a Barcelonských cílů usilujících o „vytvoření celosvětově vysoce konkurenceschopné ekonomiky založené na znalostní společnosti a schopné trvalého růstu při současném vytváření nových pracovních míst“. Výzkum ze státních i soukromých zdrojů zde hraje klíčovou roli.

Implementace Lisabonské strategie je spojována především s nejobtížnějším Barcelonským cílem stanovujícím do r. 2010 zajistit v rámci EU prostředky na podporu vědy a výzkumu ve výši 3% HDP, přičemž 1%  by mělo připadat na veřejné zdroje.

Tento ambiciózní cíl se České republice splnit nepodaří.  Podle prognózy výdajů na výzkum a vývoj by se sice podpora z veřejných zdrojů měla zvýšit ze současných 0,57% HDP  až na 1,03% v r. 2010. Stejně tak množství peněz ze soukromých zdrojů, kterých nyní proudí do této oblasti 0,84% HDP, by mělo během pěti let výrazně růst a dosáhnout výše 1,58%. Nicméně na základě vyjádření Martina Jahna po posledním zasedání Rady pro výzkum a vývoj v r. 2005, které Jahn předsedal, se celkové výdaje na vědu a výzkum budou pohybovat  kolem tří procent HDP až v r. roce 2013. 

 

Prognóza výdajů na výzkum a vývoj
v ČR (v % HDP)

Rok

Veřejné zdroje

Soukromé zdroje

2005

0,57

0,84

2006

0,60

1,02

2007

0,75

1,12

2008

0,88

1,24

2009

0,96

1,44

2010

1,03

1,58

Zdroj: Úřad vlády České republiky

Z výdajů státního rozpočtu na výzkum a vývoj v letech 2005 a 2006 vyplývá, že největším příjemcem finančních prostředků v rámci této kapitoly rozpočtu je v obou letech ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Z celkové částky, která činí v roce 2006 Kč 18 165 686 000, připadá tomuto resortu více než jedna třetina (Kč 6 766 318 000). Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy následuje Akademie věd České republiky, která v r. 2006 bude čerpat částku Kč 4 689 059 000. Významné částky z celkového krajíce si ukrojí ještě ministerstvo průmyslu a obchodu a Grantová agentura ČR. Celkové výdaje státního rozpočtu na výzkum a vývoj vzrostly z Kč 16 374 407 000 v r. 2005 na Kč 18 165 686 v r. 2006. (Zdroj: www.vyzkum.cz)

Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA) ve svých analýzách znalostní společnosti dlouhodobě upozorňuje na špatnou spolupráci vysokých škol a výzkumných institucí se ziskovým sektorem. Na jedné straně existuje mezi akademiky jakási zažitá obava ze ztráty akademických svobod, pokud by se vysoké školy transformovaly na tzv. „podnikatelské univerzity.“ Ani firmy působící na domácím trhu však nejsou ochotny riskovat při financování výsledků výzkumu a vývoje.

V této souvislosti považuje již výše zmiňovaný Martin Jahn za velký úspěch přijetí nového zákona o veřejných výzkumných institucích, který vstoupil v platnost 13. září 2005. Tento zákon usnadní vědeckým ústavům spolupráci s firmami a urychlí aplikaci výsledků výzkumu ve výrobě.  Výzkumné ústavy by měly být schopny samy podnikat nebo se podílet na zakládání podniků, které budou realizovat výsledky jejich vědecké práce.

Vysoké školství
Je zřejmé, že české vysoké školství stagnuje. Nadále se vyznačuje velmi malým počtem vysokoškoláků. V podílu dospělé populace s vysokoškolským vzděláním (12%) jsme na jednom z posledních míst v rámci OECD. Obdobně je tomu v případě podílu absolventů vysokých škol v příslušné věkové skupině (18%), přičemž v zemích OECD podíl absolventů  v průměru dosahuje 32%. Stávající systém financování, kdy jsou finanční prostředky vysokým školám přidělovány bez ohledu na kvalitu poskytovaného vzdělání, rovněž nenahrává pozitivním změnám v akademickém prostředí.

Část problémů našeho vysokého školství by nepochybně mohlo odstranit zavedení školného či systému finanční spoluúčasti. Tomu se však převážná část politické reprezentace i akademické obce brání. Jejich argumentace vychází z předpokladu, že  zavedením školného na vysokých školách se znepřístupní studium dětem pocházejícím z rodin s nízkým příjmem. Jak však uvádí Petr Matějů, předseda Institutu pro sociální a ekonomické analýzy, jedná se o mýtus.  Z výzkumů OECD naopak vyplývá, že v zemích, kde studenti platí školné a vlády i vysoké školy samé pomáhají potřebným studentům studium financovat, studuje mnohem více dětí pocházejících ze sociálně slabších vrstev.

Zavedení školného nebo finanční spoluúčasti by přineslo větší objem finančních prostředků školám a rovněž by přispělo k vytváření tlaku na kvalitu poskytovaného vzdělání. Do našeho vysokého školství by konečně vstoupily prvky konkurence, což se přirozeně nelíbí i zástupcům vysokých škol. Pro ty je jednodušší žádat o stále vyšší dotace na ministerstvu, aniž by museli usilovat o vyšší efektivitu poskytovaných vzdělávacích služeb.ISEA považuje v oblasti vysokého školství a terciálního vzdělávání za klíčové vyřešení následujících problémů:

  • přechod na vícezdrojové financování vysokých škol
  • přechod od nabídkového k poptávkovému modelu (nebo-li ke spolufinancování)
  • systém sociální pomoci studentům
  • sociální nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání
  • nízká efektivita celého systému

Další problémovou oblastí našeho vysokého školství je nedostatečná finanční autonomie univerzit. Jelikož je většina investičních prostředků přidělována účelově, vysoké školy tak s nimi nemohou volně nakládat. Nemohou ani akumulovat jmění nebo hospodařit s prostředky ve víceletém horizontu, neboť dotace jsou přidělovány na roční bázi, a to i tam, kde jsou přidělovány podle skutečně odvedeného výkonu. Tato situace vyhovuje průměrným a podprůměrným univerzitám, kterým se díky jejich zastoupení v reprezentaci vysokých škol daří zachovávat status quo. 

Zpět na blog