Výzkum a vývoj v prostředí vysokého školství

18.1.2007, Stanislav Kužel

V rámci invexového třídenního programu Start-Ups uspořádalo First Tuesday CZ diskusní panel zaměřený na vztah vysokoškolského výzkumu a technologického podnikání, do kterého pozvalo zástupce managementu dvou pražských a dvou brněnských vysokých škol. Otázky kladl a diskusi moderoval redaktor Ekonomu Stanislav Kužel, který společně s týmem Virtuálního informačního parku zpracoval záznam diskuse.

Diskuse se zúčastnili (zleva) Stanislav Kužel (Ekonom), Miroslav Vlček (prorektor ČVUT), Jiří Zlatuška (rektor Masarykovy univerzity), Josef Kubíček (kvestor Univerzity Karlovy), Josef Jančář (prorektor VUT v Brně).

ZLATUŠKA:

Výzkum je přímým motorem rozvoje ekonomiky. Z ekonomického prostředí si bere podněty. Je těsně spojen se vzděláním, protože poskytuje studentům metodologii, kterou si studenti ze škol odnášejí. Navíc práce s vyspělými technologiemi zvyšuje kvalifikovanost lidských zdrojů. Toto jsou myslím důležité argumenty v okamžiku, kdy porovnáváme naše prostředí a prostředí na západ od našich hranic, kde se výzkum dělá především na univerzitách. U nás stále ještě přežívá model Akademie věd (AV) jako klasického komplexu, který je věnován jen základnímu výzkumu, a kde by měli být vědci chráněni před bezprostředními ekonomickými tlaky.

A to je myslím nejpádnější důvod, proč ten model, který máme u nás, není optimální a neprospívá tomu, aby byl výzkum interaktivně propojen s praktickými aplikacemi. V dnešních podmínkách je to anachronismus. Vědec pracující izolován od světa má období, kdy má nápady a publikuje své objevy, ale má také období útlumu. Přednáší-li na univerzitě, má možnost komunikovat se studenty, a to mu většinou dodává nové podněty. V takovém prostředí si pak studenti, většinou nevychovávaní jako kariérní vědci, odnášejí metody vědecké práce do praktického života. Což je svým způsobem jistý transfer poznatků a technologií. Úkolem vysokých škol (VŠ) totiž není vychovávat vědce, ale vychovávat absolventy, kteří přicházejí do veskrze praktických profesí, a přenáší tam návyky a metody, kterými jsou schopni zmocňovat se řešení nových problémů. Především tímto způsobem vznikají inovace, které táhnou vývoj kupředu.

VLČEK:

Na vysokých školách máme mladé lidi do 25 let, kteří po ukončení vzdělání nesměřují do akademie věd ČR. Navíc v momentě, kdy vysoká škola dokáže udělat ze vzdělávání také výzkumnou aktivitu, angažovat ještě negraduované studenty do výzkumu s tím, že v pátém ročníku už pracují na svém výzkumném projektu, má mnohem větší potenciál dělat fundovaný výzkum. Podstatné je, že lidský potenciál se nedá koupit a my ho máme.

Například relativně malá univerzita v Pasadeně praktikuje tzv. projektové vzdělávání, v jehož průběhu musejí studenti v termínu jednoho roku vyřešit zadaný projekt. Jako příklad takového projektu uvedu řízení robota pomocí datových přenosů zprostředkovaných Internetem. A každý projekt je sponzorován určitou společností, která dodává např. komunikační prostředky, počítače a měřicí zařízení. Průmysloví giganti to nedělají proto, že by studenti bezezbytku a levně vyřeší zadanou úlohu, ale z prostého, zištného důvodu – je to nejlepší reklama, kterou průmyslový podnik může mít. Peníze umístěné ve formě aparatur do univerzitní laboratoře jsou nejlépe umístěné peníze. Studenti si budou pamatovat, s jakou značkou pracovali a v zásadě ji budou požadovat ve své další praxi.

Ale my jsme republika, která nemá takový průmysl, který by byl schopen a ochoten financovat výzkum.

JANČÁŘ:

Podle toho, jak financujeme vědu, to vypadá, že máme peněz strašně moc, protože s nimi nesmírně plýtváme. Tam, kam by měly podle nás směřovat, naopak nejsou. Vysoké školství je nesmírný lidský zdroj s obrovským odhodláním, který jen těžko někde jinde najdeme. Naše firmy žijí v domnění, že věda je podobně jako před patnácti lety o tom, že něco vyvíjíme hlavně proto, abychom to nemuseli dovážet. A originalita nebyla v popředí zájmu. Jenomže doba se výrazně změnila a dnes jsou mnohé výsledky vědy a výzkumu na světové úrovni. Nicméně mnohý z manažerů raději koupí licenci od zavedené západní firmy, protože ví, že se nemůže splést, což je anachronismus. Techniky obrazně řečeno obklopují univerzity. Zjistíme, že dnes je na západě univerzita a to, jaké obory se tam pěstují, otázkou nabídky a poptávky. Kdežto u nás na technikách produkujeme inženýry a pak jsou univerzity, které produkují „vědce“. To je takový všeobecný náhled a myslím, že by se měl rozdíl mezi těmito typy škol stále se zlepšující spoluprací odbourávat.

KUBÍČEK:

Další velká změna – systém financování pomocí grantů. Což je změna, jejíž význam ještě zřejmě nebyl doceněn – je, že se vědec musí ucházet o prostředky pomocí grantové přihlášky s kvalitním projektem. A musí obhájit i veškeré náklady, které bude projekt stát. Jako systémová věc je to velmi dobré.

Univerzita má vlastní grantovou agenturu s cca 50 mil. Kč, která je orientována na zapojení postgraduálních studentů – doktorandů do výzkumných týmů. Což je velmi důležité, protože tak mladé lidi vtahujeme přímo do výzkumného procesu takříkajíc natvrdo, i když ti, kteří se do tohoto kola dostanou, už mají řadu výzkumných zkušeností za sebou.

A dnes už dokážeme využívat i grantů z EU. To, co chybí, je vypisování obdobných grantových soutěží od velkých národních a nadnárodních korporací, jak je to obvyklé zejména v USA. Mám pocit, že nám tu chybí jeden krok financování univerzitního výzkumu. U nás zůstává na úrovni jakési doplňkové činnosti – vy nám uděláte, my převezmeme, zaplatíme. Ale není běžné, že třeba Microsoft u nás vypíše témata a vytvoří vlastní grantovou agenturu, do které se mohou VŠ či vědecko-výzkumné laboratoře přihlásit se svými projekty. V USA to možná dělá.

Mám pocit, že tu existují jakési přeseknuté spojené nádoby, vždyť řada vědeckých pracovníků AV přednáší na VŠ a naopak. Proč ten přenos poznatků a propojení výzkumných pracovišť nefunguje? Vznikají přeci tzv. výzkumná centra financovaná Ministerstvem školství, průmyslu a Akademie věd.

KUBÍČEK:

Nelze to paušalizovat. Například v medicínských oborech si nikdo nedovede představit jakoukoliv činnost bez pracovišť Akademie. Ta symbióza lékařských fakult s přírodovědnými ústavy, zejména v molekulární biologii, biotechnologiích, biochemii, farmacii, je tak silná, že existují společné přijímací pohovory, postgraduální programy výuky. Je to natolik prorostlé, že existují společné státní zkušební komise. V tomto případě vůbec nejde o souboj. V humanitních oborech to pravda tolik nefunguje a v technických na tom nebudou lépe.

ZLATUŠKA:

Neviděl bych problém uvnitř jednotlivých institucí, je to spíše problém strukturální, celorepublikový. Jsou špičková pracoviště na VŠ i v AV. Ta situace dnes není tak zoufalá, jak bývala v minulosti, úroveň laboratoří VŠ se podstatně zvedla. To, že na VŠ přednášejí lidé z AV a naopak má ale dvě stránky. Je dobré, že ti lidé spolupracují, že se dostanou do společného prostředí; druhá věc je, že to odsává zdroje, které by dokázaly vytvořit skutečně tvůrčí prostředí, kde ten člověk – např. učitel na VŠ – je součástí jednotného procesu. Ideální je, když učí a bádá ve stejném areálu, ve stabilním prostředí a je v neustálém kontaktu jak s vědou, tak se studenty a interakce obou stran je naprosto bezprostřední. U nás to lidé většinou dělají z entuziasmu, jezdí z místa na místo a ještě jsou za to špatně odměňováni.

Když se podíváme na americké univerzity, tam existuje skutečné tvůrčí prostředí, kde se kolem profesorů-badatelů motají studenti a vytvářejí komunitu, která žije tou interakcí studia a bádání. Toto je něco, o čem my si zatím můžeme jen nechat zdát a je nutné neustále pracovat na přiblížení se tomuto cíli.

Pokud se týká peněz, které plynou do VŠ výzkumu, dosti se to v poslední době zlepšilo. Objemově dnes VŠ dostávají o něco více peněz, než AV. Ještě před dvěma lety tomu bylo naopak. Přitom počtem pracovníků to je instituce srovnatelná s s větší VŠ, v pražských parametrech řekněme ČVUT či UK.

Mohou VŠ najít zdroje financování např. startupových firem? Přeci jen nejsou tak svázány jako AV…

ZLATUŠKA:

Startupy jsou charakteristické pro americké prostředí, ale opět jde především o obory jako je IT či biotechnologie Ale není to omezeno pouze na ně. Nám ve financování startupů donedávna bránil vysokoškolský zákon, což novela odstranila, avšak ne úplně. Pořád zůstalo omezení, že VŠ nemohou nabývat akcie a neexistuje tudíž přirozený způsob, jak vytvořit odštěpnou firmu takového typu, že si v ní škola nechává určitý podíl, v zahraničí právě vyjádřený akciemi, a na druhé straně dovoluje lidem, aby se odrazili ode dna a začali normálně fungovat v ekonomickém prostředí.

U nás se startupy velmi často ztotožňují s výdělečnou činností VŠ a zapomíná se na to, že je to relevantní především tam, kde především ve fázi přechodu firmy na komerční bázi existuje velké riziko neúspěchu. Americké univerzity mají zpravidla při financování inkubátorů velmi malou návratnost, pouze několik procent, ve skutečnosti je to altruistická činnost, která má za úkol pěstovat povědomí, že ty nápady, myšlenky nadějných hlav mají přecházet do ekonomického prostředí kolem a nejde nikdy o to, že by si tím škola přivydělávala. To souvisí s otázkou, do jaké míry máme v okamžiku, kdy se nám otevírají dveře k vícezdrojovému financování, působit jako škola na normálním trhu. A zda máme z tohoto zisku reinvestovat do byznysu, který tento zisk vytváří, nebo do studentů na aktivity, které má vlastně financovat stát.

VLČEK:

Schopnost investovat do vzdělání z více zdrojů a tedy i do studentských startupů není limitována jen USA. Platí to zrovna tak v Německu, Holandsku, ale třeba i ve Finsku, týká se to spíše technických univerzit. Ale vše je to na bázi spolupráce s kapitálově silnými partnery.

U nás je stále ještě odsouzeníhodné, kdybychom měli kamarádit s privátními zdroji. Doslechneme se i, že školu rozkrademe, když někdo bude do nás investovat. Například nový areál technické univerzity v Dublinu vznikl napůl ze státních a napůl ze soukromých zdrojů. Ty firmy se vůbec nestyděly takto investovat, protože je to samozřejmě zdroj chytrých hlav. A taková Nokia, to je vlastně „honicí pes“ technické univerzity v Helsinkách. A jsou to peníze přímo od firmy, ne převodem přes daně a státní rozpočet. A státu to vůbec nevadí, protože ví, že technologie velmi rychle stárnou a stát přichází vždy s křížkem po funuse. Firmy naopak přijdou s předstihem.

JANČÁŘ:

Ale chtěl bych upozornit na to, že ani v USA nebylo financování univerzitního výzkumu a startupů jednoduché. Až teprve zákon z roku 1980 řeší problém duševního vlastnictví a vztahu státních financí a základního výzkumu a ujasňuje komu patří know-how či patent, vznikne-li výsledek výzkumu za státní nebo soukromé peníze. Do té doby vlastníkem všech patentových práv ze státních dotací byla federální vláda a úspěšnost přenosu výsledků vědy a výzkumu byla asi 0,3 % – tedy nic. Od r. 1980 vzrostla na současných 15 %. Tehdy Americe unikalo Japonsko i některé státy Evropy a dnes jsou opět lídrem vědy a jejích aplikací. Jenomže USA tehdy měly politickou reprezentaci, která měla vůli toto rychle změnit.

Na jednání kongresu USA o nanotechnologiích jsem zjistil, že kongresmani se nestaví do role vševědoucích, ale zaplatí si experty, kteří jim vypracují analýzy situace a rozvoje daného tématu, oboru, a takto získají objektivní podklady pro svá rozhodnutí. Proto mají jasno ve strategických směrech výzkumu a existuje legislativní rámec pro působení soukromých firem v univerzitním výzkumu. U nás ten legislativní rámec chybí, stejně jako ona vůle s tím něco udělat. V případě startupů zjistíte, že často jdete hlavou proti zdi. Nás vlastně legislativa nutí vytvářet jakési neprůhledné akciovky, aby se vůbec dalo něco dělat.

My samozřejmě máme spolupráci s některými firmami, ale žádná to nedělá jen pro krásné oči. Očekává alespoň minimální přínosy. Problém je, že velké firmy preferují účast při jakési minimální velikosti týmů, řádově laboratoř s několika desítkami pracovníků. Bohužel, naše týmy jsou poměrně roztříštěné, na 4, 8 lidí, a pak je pro firmu výhodnější si ty lidi přetáhnout, vybavit jim pracoviště a zaplatit si výzkum čistě pro sebe.

Zpět na blog