Výzva globalizace a role jednotlivce v jednadvacátém století

9.3.1997, Ondřej Neff

Dovolte, abych využil příležitosti a mohl zde nahlas uvažovat o tezích, které zveřejnil publicista Jan Čulík v rubrice Britské listy intenetového deníku Neviditelný pes ve dnech 13.listopadu a 14.listopadu. Soustřeďme pozornost na tezi, kteoru považuji zaústřední: všechny hospodářské tlaky budou totiž světové, kdežto politické tlaky od voličů budou místní, v rámci daného státu. Od státníků se vyžaduje riskantní osvětová činnost v tom smyslu, aby se občané naučili myšlení v jiných dimenzích, v rozměrech globálních. Při setkání s takto kategoricky formulovano tezí se vždycky snažím ji posoudit prizmatem osobní zkušenosti individua.

Již jednou v dějinách došlo k základní změně postavení individua ve světě. Bylo to v epoše přechodu ze středověku do novodobé společnosti industriálního státu. Ve středověké společnosti byl člověk pevně připoután k jednomu místu. Podle odhadů historiků většina lidí žijících ve středověku se pohybovala v okruhu pěti kilometrů od svého bydliště a zrakem postižitelný horizont byl faktickým horizontem jejich života. Industriální společnost už na svém počátku tyto vazby zpřetrhala. Přirozeně to nebyl hladký proces a už vůbec se neodehrával podle scénáře nějaké osvěty. Tehdy se rozhodně nenašli žádní „státníci“, kteří se rozhodli k riskantní osvětové činnosti.

Je stupeň osvícenosti a prozíravosti dnešních státníků větší než vládců středověku? Nepochybně ano. Vzdělání, kulturnost i míra odpovědnosti je zřejmě nesrovnatelná – aby bylo jasno, což nemusí být – domnívám se, že je vyšší. Podstatná je však další otázka: je vůbec možné nějakou osvětou působit na veřejnost, aby pochopila trendy doby a přizpůsobila svá profesní a ekonomická jednání? V odpovědi na tuto otázku je zakódována i odpověď, jak budou vypadat nastávající desetiletí. Zda přechod ke globální informatické společnosti, o jejímž nástupu naprosto nepochybuji, proběhne hladce, bez sociálních otřesů.

Je zřejmé, že politické programy jsou stále méně ideologické a stále více vycházejí z objektivních, hlavně ekonomických, procesů – a stejně jako automobily dnes vypadají stejně nebo podobně, protože jejich tvar je určen procesy v aerodynamickém tunelu, také politické programy jsou obrazně řečeno ofukovány v aerodynamickém tunelu ekonomiky, kde vládnou definovatelné, vůlí jednotlivce neovlivnitelné, procesy. Dokonce můžeme konstatovat, že rozdílnost politických programů je známka nevyzrálosti společnosti, která rozdílné programy vůbec připouští.

Hlavní ekonomický trend je dnes globální – vždyť i z naší bezprostřední zkušenosti ČR vidíme, že závažný její problém spočívá v nedostatečném zapojení do globálního hospodářského systému, které se projevuje katastrofální nevyvážeností obchodní bilance. Je však pravda, že vzniklo celoplanetární povědomí a že se šíří ideologie globalizace?

Právě v tomto bodě vidím základ komplexu mimořádně složitých problémů. Šířící se globalizace postihuje ideologicky ty lidi, kteří jsou na ní učastní. Jsou to samozřejmě obchodníci a průmyslníci, jsou to do jisté míry vedoucí politické osobnosti, ovšem zdaleka ne všechny subjekty politického života. Rozhodně sem patří vědci, především z oborů exaktních věd, ti byli první, kdo mysleli v celoplanetárních dimenzích, a dokonce to patří k pradávné tradici jejich profese sahající do hluboké minulosti. Tito lidé se bezpochyby snadno přizpůsobí novému trendu, vezmou na vědomí nová pravidla hry a využijí je ke svému prospěchu. Postihne však ideologie globalizace, učení o světoobčanství, všechny produktivní vstvy společnosti?

S touto otázkou se nevyrovnáme prostě tím, že si vymyslíme nálepku „postnacionální“. Právě v současnosti jsme svědky dramatické renesance nacionalismu. Na vlastní kůži jsme zažili rozpad Československa, český nacionalismus je překážkou narovnání s Německem. To, co se zdálo ještě před nedávnem absurdní, se rýsuje jako reálná možnost: například rozpad Itálie, která v současných hranicích funguje ne o mnoho déle než jedno století. O národní identitu usilují Baskové ve Španělsku, Korzičané ve Francii, Skotové ve Velké Británii. Podle statistik OSN v současné době projevuje separatistické snahy zacílené na vytvoření vlastních státních útvarů osm tisíc etnických a národnostních skupin na celém světě.

Ve společenských skupinách, jako je ta naše, zde shromážděná, je nacionalismus považován za přežitek minulosti. Nemyslím si, že je to správné. To, co nyní je, nepatří k minulosti, bohužel – je to součást současnosti a my se tomu musíme aktivně postavit. V úvahách uváděných Janem Čulíkem o vývoji společnosti se hlavní akcent klade na ekonomickou činnost. Soudobá ekonomika se stává ekonomikou globální, protože to umožňují současné technologie a vede to k efektivnější výrobě. Kdyby se veškerý společenský život dal převést do pravidel výroby a spotřeby, argumentace by byla snadná. Bohužel to možné není.

Soustřeďme se na individuum. Samozřejmě, je to bytost ekonomická, s jasnými potřebami, které zapadají do ekonomického schematu. Ovšem existují potřeby, které jsou rázu mimoekonomického a obávám se, že jsou málo vnímány a respektovány. Člověk není definován pouze hmotnými potřebami. Je to společenská bytost, která touží po tom, aby ve společnosti zaujala nějakou roli, aby navázala vazby s jinými bytostmi. Jsou to vazby rozmanitého druhu, od vazeb rodinných až po vazby mocenské. Pro lepší pochopení celé věci jsem si osvojil pojem z nejnovějšího politického slovníku, pojem zviditelnění.

Zejména pod vlivem sdělovacích prostředků, které kladou jako ideál tzv. významnou osobnost, touží mnoho lidí také po zviditelnění, aby se předkládanému ideálu přiblížili. Ke zviditelnění vede mnoho cest. Je možno profesně vyniknout – prakticky v kterémkoli oboru a za jakoukoli cenu. Když na ruzyňské letiště přiletí Luciano Pavarotti, je mu věnována stejná pozornost, jako pornohvězdě Dolly Buster. Nicméně – a na to nezapomínejme – je velmi těžké stát se jak Pavarottim, tak Dolly Buster, prostě proto, že je příliš mnoho lidí, kteří dovedou zpívat, a ještě víc lidí, kteří dovedou souložit, a je obtížné mezi nimi vyniknout.

Ke zviditelnění však mohou posloužit specifické nástroje. Ve společnosti operuje mnoho spolků a hnutí se specifickými cíli. Berme je jako autobusy jedoucí ke zviditelnění. Je třeba vybrat si ten správný – který si klade cíle vyvolávající největší mediální pozornost – a zviditelnění je takřka zaručeno. To je odpověď na otázku, proč aktivisté demonstrují před McDonaldem a ne před řeznictvím na rohu: útokem proti čemusi již viditelnému a mediálně podporovanému sami na sebe převezmeme část oné viditelnosti. Prostestovat proti kouřící elektrárně v severních Čechách nemá smysl, protože každý z lidí tam živořících protestuje. Dlužno tedy protestovat proti elektrárně atomové.

Tím se dostávám k nacionalismu. Ten zdánlivě uschnul, zahynul na úbytě – nacionalismus zakotvený v hranicích národního státu. Je marné, ba směšné, prosazovat češtví v Čechách, zakotvených do jasných hranic, totéž platí o francouzství ve Francii. Nacionalismus, aby měl smysl, musí mít nepřítele, musí mít proti sobě sílu, která brání jeho naplnění. Teprve pak lidé, kteří se k takovému hnutí připojí, dojdou naplnění své touhy, zviditelní se. Informatická společnost paradoxně umožňuje, ba podporuje, tento způsob myšlení a společenské praxe.

Autobus vedoucí ke zviditelnění nemusí mít jen nacionalistický nátěr. Je třeba zvolit jednoduchou a tudíž snadno pochopitelnou tezi, kolem níž se mohou jednotlivci bez sebepřemáhání soustředit. Ekologismus je stejně dobrý prostředek k pohonu zviditelňovacího autobusu jako nacionalismus. Teze totiž musí aspoň na první pohled působit pozitivním dojmem. Nacionalistická teze ve zjednodušené formě staví na jazyku jako jednotícím prvku skupiny a z tohoto prvku pak nárokuje další požadavky, jako je politická a mezinárodně politická autonomie. Ekologismus staví na touze člověka po nerušeném životním prostředí, což je nesporně pozitivní a legitimní požadavek. Neberte má slova, prosím, tak, že ekologismus odsuzuji – prostě konstatuji, že takový je a nějak funguje. A bez globálně fungujících informačních prostředků by fungovat nemohl. Aktivisté Greenpeace by jistě nepodnikali plavbu do Tichomoří, kdyby je nedoprovázely štáby televizních společností schopné v přímém přenosu zprostředkovávat jejich akci miliónům lidí na všech kontinentech – jinými slovy zviditelňovat je.

Další takovou oblastí je samozřejmě náboženství. I o tomto způsobu duchovní činnosti se ještě nedávno pochybovalo. Mělo se za to, že věda a exaktní uvažování s konečnou platností demaskovalo církevní dogmatiku. Byl to omyl. A zase – právě dnešní globálně fungující technika pomáhá renesanci náboženského myšlení, zejména jeho militantním odnožím s politickým nádechem.

Státy nepochybně už nemají prostředky, jak zabránit globálnímu působení nejaktivějších ekonomických subjektů. Právě tak nepochybně nedokáží zabránit jakýmkoli skupinám, ať už nacionálním, ekologickým či jinak aktivisticky zaměřeným, či militantně náboženským, aby zaměřily svoji aktivitu celosvětově. O čem však nejsem zcela přesvědčen, je základní teze oněch úvah, že totiž státy, jak je známe dnes, jsou přežitkem a že v dohledné době se rozpustí v královské lučavce globálních vazeb.

Tato teze se vlastně vrací k jedné z ústředních tezí science fiction 50. let. Tehdy pod vlivem bezprostřední zkušenosti světové války, kdy se spolu střetly doslova síly celých kontinentů a ze střetu vzešly dva antagonistické bloky vedené dvěma supervelmocemi, se předpokládalo, že další krok povede k ustavení celosvětového uspořádání. Organizace spojených národů byla považována za prototyp takového globálního útvaru. Předpokládalo se, že k ustavení světového, tedy globálního, řádu povedou politické dohody postavené na poznání, že třetí světová válka supervelmocí je technicky nemožná, protože by vedla k návratu do doby kamenné, a že tedy vedoucí skupiny supervelmocí se střetu neodváží a přistupí k dohodě. Uvažovalo se o tzv. teorii konvergence, podle níž se budou společenské systému bloků postupně vzájemně přizpůsobovat, až nakonec přistoupí ke spolupráci. Historie usvědčila všechny tyto teorie z pošetilosti. K žádné konvergenci nedošlo, jeden blok se zhroutil.

Nyní se objevuje teze náhradní. Globalizací výroby a obchodu, založené na futuristických technologiích, vznikne globální světová struktura, která klasické státy rozloží. Myslím si, že základní chybný předpoklad lze charakterizovat asi takto: úvahy se zakládají na předpokladu jednolitosti společnosti. Předpokládají, že společnost jedná tak či onak, podle takových či onakých zásad s takovými či onakými cíli. Už úvodem jsem upozornil, že ekonomická kritéria nejsou zdaleka jediná, že skupiny i jedince nemotivuje jen výroba, ale také touha po zviditelnění, po společenském úspěchu. Společnost nejen není jednolitá – naopak, v důsledku působení moderních technologií se zvětšuje její vrstevnatost.

Nesmíme se nechat mýlit působením masových médií, která vyvolávají dojem, že všichni pijí stejnou coca colu, oblékají se stejně a poslouchají stejnou muziku. Zejména informatické technologie umožnují vznik zájmovým skupinám, které by bez nich nevznikly. Vynikajícím nástrojem je v tomto smyslu již citovaný Internet. Na webu dnes najdete stopy působení rozsáhlých skupin, které jsou velmi často globální – jako příklad uvedu kuriózní skupinu budující celosvětovou feudální strukturu s králi a lenními pány. Nebo jiný příklad – stoupenci víry v UFO, létající talíře a návštěvníky z kosmu – mají nyní díky Internetu daleko širší platformu k šíření názorů i navazování kontaktů a k organizaci. Takových příkladů bych mohl uvést bezpočet. Povede to však ke zhroucení tradičně pojatých států?

Je nesporné, že funkce státu se měnila a bude podrobována změnám i nadále. Nicméně zatím se zde nehovořilo o funkci mocenské, což pokládám za paradox. Leninská teze o státu jako o organizovaném násilí má své racionální jádro. Stát skutečně je organizované násilí, jeho represivní složky jsou namířeny proti jednotlivcům i skupinám, kteří zevnitř nebo zvnějšku narušují jeho struktury. Zatím jsem nenarazil na jediný argument svědčící o tom, že globální ekonomika a celosvětově rozkročený informatický systém by mohl poskytnout i mocenskou funkci.

Upozornil jsem na to, že globalizace neznamená unifikaci. Řečeno slovy Mao Ce-tunga na světové louce nyní kvete mnohem více květů, než kdykoli jindy, a mnohé jsou smrtelně jedovaté. Informatické technologie neslouží jen k šíření názorů. Skupiny usilující o zviditelnění nepůsobí pouze informatickými prostředky. Jsou zde stovky skupin usilující o nejhrubší fyzickou moc – zatím v omezeném okruhu bezprostředního působení. Pádem jedné militantní supervelmoci – přinejmenším na nějaký čas – jsme zbaveni obav z globálního konfliktu, z třetí světové války. Přibyly však obavy z činnosti malých, těžko postižitelných politických, názorových, náboženských skupin.

Hlasy, faxy a počítačové peníze, o nichž se píše v Čulíkově materiálu, nevytváří světový pořádek. Existují jenom proto, že tu jsou pořád ještě státy, zajišťující svou hrubou silou základní ochranu střediskům technologií. Tofflerův požadavek mapy světa nového druhu je správný – když např. se podíváte na mapu rozložení společností typu Telecom, zjistíte, že na zeměkouli je pouze osm velikých „kontinentů“, které se naprosto neshodují s kontinenty v geografickém slova smyslu. Nicméně z této mapy nelze vymýtit střediska fyzické moci, letecké a ponorkové základny, raketová sila, kosmodromy. Tato zařízení jsou nesporně vázána na území – a nelze si představit, že by neměly být. Ekonomika se globalizuje, není o tom pochyb. Děje se tak však proto, že je pod ochranou fungujících států, že nad její funkcí bdí mocenský aparát.

Moderní stát se postupně stává také pouhou technologickou záležitostí oproštěnou od vlivu ideologií, které ztrácejí smysl. V materiálu se hovoří o zastaralosti pojmu levice a pravice. I o tom lze diskutovat, protože i v moderním světě vždy přetrvá otázka priorit: na jaké účely se budou vynakládat prostředky, jakými způsoby budou alokovány, v čí prospěch a s jakým cílem. Priority budou vždy buď dlouhodobé či zaměřené na krátkodobou spotřebu, budou cíleny na produktivní složky společnosti (což je základ názoru pravicového) nebo pasivně spotřebitelské složky (základ pohledu levicového).

Nicméně připouštím, že hlavní osa už není ukotvena v levém a pravém ložisku. Budiž. To však neznamená, že ztratil smysl úplně. Jeho hlavní funkcí už dávno není dohled nad občanem, přestává být oporou občanovy produktivní činnosti. Přetrvává však jeho povinnost bdít nad bezpečností a stabilitou území, jež je mu historicky svěřeno do péče. Tuto povinnost z něho žádné hypermoderní technologické prostředky nesejmou. Povinnost souvisí s odpovědností – což je další pojem, který vymizel z úvah materiálu mnou citovaného.

V globálně rozpaženém ekonomickém systému cítí každý jeho internacionální či spíš supranacionální subjekt odpovědnost jen vůči sama sobě a vůči vlastnímu prospěchu. Z ohrožených oblastí prostě odejde a ani ho nenapadne je chránit. Budeme zvědavi, co se přihodí v Hongkongu příští rok – to je myslím vhodně volený příklad, protože Hongkong je na špici globalizujících tendencí, o nichž je řeč, Hongkong je vskutku rozpažen po celém světě. Může se stát, že po jeho převzetí Čínou z něho zbyde jen slupka. To je ovšem hypotéza. Lze však uvést historický fakt: Když Irák přepadl a okupoval Kuvajt, další rozpaženou ekonomiku, okupanti mohli krást jen videa a elektrické kartáčky na zuby. Ekonomika unikla – a pozor – nevrátila by se bez mocenského zásahu Spojených států a jejich spojenců, tedy tradičních armád tradičních států.

Uzavřu jedním upozorněním. Globální ekonomika je nezvratný fakt a pokles ekonomické role státu je zřetelná tendence. To vše ale neznamená, že ekonomika bude rovnoměrně rozptýlena. Naopak, právě důsledkem své naprosté neodpovědnosti vůči komukoli jinému než sobě její subjekty volně těkají jako kobylky světem a táhnou v elektronických mračnech tam, kde najdou výživnější žír. Globální informatika však nezapomíná na doslova vyžrané části světa. Je to především Afrika, které se ekonomický rozkvět naprosto netýká.

V bonmotu jsem se nedávno zmínil o tom, že dekolonializace byl omyl. To samozřejmě byla jen nadsázka. Dle mé teorie o frenezii se stalo to, co se stát v danou chvíli muselo, neboť jest to, co býti může a čemu není zabráněno. Již dnes jsme svědky vstupu národních států na africké jeviště. Nemá-li se z celého kontinentu stát polopoušť obydlená zbytky zbídačelých zoufalců šílejících hladem, bude asi nutno zde implementovat – pravděpodobně násilně – jakýsi řád, jehož povahu si nedovedu v tuto chvíli představit ani s plným nasazením kapacit koncesovaného fantastika. Ovšem vůbec si nedovedu představit, že by se tato globální záchranná, ba spásná akce, měla udát bez přispění tradičně pojímaných států světa.

Výtah z přednášky na Miniconu, Technické muzeum, 16.11.1996. Převzato z deníku Neviditelný pes.

Zpět na blog