Budoucnost svobody: sebevražda elit (2)

18.1.2007, Fareed Zakaria

Chceme-li popsat, jakým způsobem demokratizace proměnila americkou společnost, je docela dobré začít právě u finančnictví. Od­větví se zrevolucionalizovalo způsobem, jehož důsled­ky ovlivnily většinu Američanů a s nimi desítky milionů lidí mimo Ameriku. Každý, kdo má penzijní účet, ví, že veškeré podnikání ve finančnictví se dnes točí kolem prodeje produktů lidem, jako je on. Každý, kdo se dívá na kabelovou televizní stanici CNBC, zabýva­jící se finančním děním, ví, že se to dělá, jako by šlo o divácky atraktivní sport. Akciový trh se dnes žene za těmi nejobyčejnějšími investory. Největší světové portfolio akcií a obligací nevlastní ani saudská královská rodina, ani žádná švýcarská banka, ale TIAA-CREF, penzijní fond vysokoškolských učitelů a zaměstnanců neziskových organizací. „Každý člověk je králem!“ pro­hlašoval jižanský populista Huey Long. Zrovna tohle se sice nestalo, nicméně v říši ekonomiky se z každého, z krále i z člověka neurozeného, stal kapitalista.

Demokratizační vlna se prohnala všemi patry a sfé­rami americké společnosti, podnikáním, právem, me­dicínou, kulturou a nevyhnula se ani církvím. Stejně jako v případě politiky nabral tento proces na rychlosti koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let a opět stejně jako v politice revoluce sice trvá, ale pořád je v plenkách. Demokratizační vlna byla pohonnou směsí dvou rozsáhlých společenských změn. Nejprve se řada amerických výrobních odvětví a povolání otevřela lidem zvenčí a jejich staré struktu­ry přišly o moc a kontrolu. Zadruhé – což souvisí s tím prvním – došlo k úpadku elit, které všechny dotyčné instituce řídily. Došlo dokonce k všeobecnému úpadku samotné ideje elit, i když samozřejmě ve skutečnosti tomu tak nebylo. Obě změny jsou součástí rozsáhlejší­ho posunu americké společnosti, který je možné pop­sat jako úpadek autority. Vlastně by se spíše dalo říct, že jde o útok na autoritu. I když autorita jako pojem byla v Americe vždy vnímána jako něco poněkud podezřelého, od šedesátých let se na ni neustále nejrozlič­nějšími způsoby útočí, zleva i zprava.

Otázka peněz nám pomůže osvětlit zá­sadní věc nutnou k pochopení demokratizační vlny. V mnoha a mnoha ohledech se demokratizace projevovala jako mocná a k dobru směřující síla, která rozbíjí oligarchie, revolučně proměňuje podnikání, objevuje a odměňuje nové talenty, vytváří nová průmyslová od­větví a, což je snad nejdůležitější, posiluje jedince. Vra­cet se zpátky ke starému a uzavřenému řádu už ne­chceme, jenže demokratizace tím, že odstranila starý problém odpírání rovného přístupu k příležitostem, vy­tváří problémy nové. Soutěživost, energie a dynamismus nového, otevřeného systému zároveň rozbíjí jistá pravidla i bariéry, brzdy a pojistky. Působí to dnes jako výsměch, že nový chaos většinou postihuje drobného investora a obyčejného občana, který nedokáže v ne­zmapovaných a rozbouřených vodách nacházet správný směr. Demokratizovaný politický, hospodářský a spo­lečenský systém, který v sobě dál ponese několik for­málních i neformálních omezení, čímž jistou část ener­gie a dynamiky obětuje ve prospěch hodnot, jako jsou transparentnost, čestnost, rovnost a stabilita, si lze před­stavit. Jenže to znamená také nějakým způsobem vzkří­sit k životu instituce a elity, které jsme se posledních třicet let snažili rozbít.


Kreditní karty a akcie masovým zbožím 

„Amerika se začala měnit jednoho dne v půli září 1958,“ píše Joseph Nocera ve fascinující knize Skvělá akce: Jak se střední třída přidala k těm, kdo mají peníze. Má na mysli den, kdy Bank of America „rozhodila“ po Fresnu v Kali­fornii 60 tisíc kreditek a přivedla tak na svět univerzální úvěrovou kartu. Byla to novátorská myšlenka, protože karta nabízela opravdu každému, kdo to chtěl, univer­zální přístup k úvěru, který nemusel být jištěn dalším účtem. V padesátých letech si Američané začali zvykat na půjčky na nákup spotřebního zboží – auta, ledničky, televize. Mít dluhy však stále ještě znamenalo mít špatnou pověst. Když si člověk něco nemohl dovolit hned, měl škudlit peníze, dokud si to nebude moci koupit. Zís­kat půjčku však nebylo tak lehké. Většina bank soudila, že poskytovat malé půjčky průměrným rodinám nestojí za čas ani úsilí. Kromě Bank of America. Její zakladatel A. P. Gianni, sám syn přistěhovalce, chtěl vydělat pe­níze, které by mohl nabídnout „svým lidem.“ Banka za­ložená v roce 1904 v rekonstruovaném výčepu se pů­vodně jmenovala Bank of Italy a na Bank of America se přejmenovala až v roce 1928. Zatímco ostatní peněžní ústavy spotřebitelské půjčky přehlížely, Bank of Ameri­ca možnost sloužit nejširší střední třídě vítala. Vedlo to nakonec k tomu, že se z ní v sedmdesátých letech stala největší banka v Americe.

Kreditní karty otevřely masám svět úvěru a umož­nily obyčejným lidem aby si vybírali zálohy na své bu­doucí výdělky, jak to ostatně bohatí dělají odjakživa. Dnes si život bez úvěrové karty ani nelze představit. A přece před čtyřiceti lety to bylo něco prakticky ne­známého. Těch čtyřicet let, a zejména poslední čtvrt­století, je z mnoha hledisek revolučnějších, než jakékoli srovnatelné období v moderních finančních dějinách. Kapitalismus se během nich transformoval na demo­kratický kapitalismus.

Zrod úvěrové karty byl jen počátečním impulsem. Od sedmdesátých let se ekonomika, technologie i poli­tika vlády vydaly stejným směrem: k deregulaci, k de­centralizaci a k demokratizaci hospodářství. Od té do­by proměnily fondy peněžního trhu akcie v masové zboží. V roce 1951 vlastnilo akcie devět procent Ame­ričanů. Cenné papíry byly jen pro bohaté. Většina Ame­ričanů si ukládala peníze na sporožira, jejichž úroko­vé sazby byly dány zákonem. Samozřejmě to souviselo se vzpomínkou na pád burzy v roce 1929 a se silným přesvědčením, že Wall Street a vůbec celý systém ob­chodu s cennými papíry i banky si s obyčejnými lidmi hlavu moc nelámou (což byla v zásadě pravda). Nej­důležitější byla zřejmě rozšířená představa, že úspory stejně nikomu nemohou přinést vysoké výnosy. Cílem bylo peníze ochránit, ne jich víc vydělat. Když však v sedmdesátých letech začala růst inflace, uvědomila si střední třída, že díky bankovním účtům s pevnými úrokovými sazbami vlastně peníze ztrácejí. Lidé zača­li hledat způsoby, jak získat vyšší výnos. Jednu mož­nost nabízely fondy finančního trhu, nově vytvořený finanční produkt, který tím, že objevil díru ve federál­ních zákonech, umožnil lidem, aby si kupovali podíly v investičních fondech. Fondy nejprve nakupovaly vládní cenné papíry nepodléhající zdanění, které měly vyšší výnosy než obyčejné vklady. Potom společnost Fidelity zavedla fondy s akciovými portfolii. Umožnila rovněž lidem užívat jejich fondy jako regulérní ban­kovní účty, vypisovat šeky a ukládat depozita. Ocelář­ský dělník, který celý život měl jen jednoduché sporo­žiro, si najednou mohl pořídit akcie důvěryhodných společností jako General Electric, Ford a IBM.

K této mocné vlně Kongres přidal individuální pen­zijní účet a plán 401(k). Oba umožnily lidem ukládat příjem před zdaněním do úspor, jejichž zhodnocování bylo osvobozeno od daní. To vytvořilo silný impuls ukládat úspory do finanč­ních nástrojů, které mohly přinést vyšší návratnost. Kdo v práci vydělal o 1000 dolarů víc, platil z toho daň z příjmu. Když však vzrostl o 1000 dolarů jeho IRA účet, neplatil z něho, dokud si peníze nevybral, žádné daně. Byly to jednoduché počty, násobení před zdaněním, avšak proměnily desítky milionů střádalů v investory. Jenom pětadvacet let bylo zapotřebí, aby se většina Ame­ričanů podílela na trzích s akciemi a cennými papíry.


Demokratizace přístupu ke kapitálu

Pak přišlo diskontní makléřství. Vláda v roce 1975 donutila newyorskou burzu, aby přizpůsobila poplat­ky za nákup a prodej cenných papírů pravidlům vol­ného trhu a ukončila tak 183 let trvající určování pev­ných cen. Brzy bylo hračkou pro kdekoho prodat malé počty akcií. V roce 1975 činil poplatek za jednu trans­akci s cennými papíry průměrně 500 dolarů (v dnešní hodnotě). Díky diskontnímu makléřství to dnes může činit zhruba 20 dolarů, a prostřednictvím Internetu 4 do­lary. V důsledku těchto změn víc než polovina Ameri­čanů vlastnila v roce 2000 cenné papíry. Trh s akciemi se tak, jako by mimochodem proměnil z elitního karte­lu na obchodní služby pro veřejnost. Zatímco symbo­lem starého řádu byl klub na Wall Streetu, kde obědva­lo pár vlivných chlapíků, symbolem toho nového je stanice CNBC, kde se generální ředitelé perou o vysílací čas, aby mohli promluvit k masám diváků.

Překvapivým hybatelem tohoto procesu demokrati­zace byl Michael Milken, legendární investiční bankéř, který skončil kvůli podvodu ve vězení. Milken vy­myslel druhořadé dluhopisy a tím otevřel cestu k úvě­ru obrovskému množství malých společností, které k ně­mu dosud nikdy neměly přístup. Začínající, a malé firmy měly vždycky problémy s růstem, protože jim chyběl kapitál a ani z hlediska poskytování úvěru nebyly dost věrohodné, aby je to kvalifikovalo na půjčky s rozum­nými úroky. Stály před problémem Hlavy 22: vydávat cenné papíry začít nesměly, pokud je nevydávaly už předtím. Milken učinil pro malé firmy totéž, co Giannini: vsadil na to, že velké množství z nich se ukáže být stejně hodných úvěru jako firmy velké. (Než to však provedl, měl Milken samozřejmě k dispozici výzkum­nou studii, která jeho hypotézu podpořila.) Oba zjistili, že pomůžou-li lidem nebo společnostem bez úvěro­vých záruk z minulosti – samozřejmě za poněkud vyš­ší sazby – můžou si přijít na velice slušné peníze. Pro nové společnosti byly Milkenovy cenné papíry darem z nebes. Poskytovaly kapitál, jehož nedostatek byl čas­to jedinou překážkou, jež jim bránila v růstu.

Cenné papíry rovněž umožňovaly vytvářet rovné konkurenč­ní prostředí, protože připravily velké společnosti o hlav­ní zbraň, jíž se před konkurencí bránily – přístup ke kapitálu. V osmdesátých letech se zrodily tucty podob­ných společností, z nichž se díky penězům z druhořadých dluhopisů stali obři i v globálním měřítku. Milkenova novinka se rozšířila doslova do všech koutů finančního světa, včetně cizích vládních dluhopisů. A pro­tože veškeré finanční nástroje byly nyní rozdrobeny na malé kousky, takže si je mohl prostřednictvím inves­tičních a penzijních fondů každý opatřit, došlo k poli­tickým a mocenským změnám. Tváří v tvář nové třídě věřitelů nestály jen firmy, ale všichni, kdo potřebovali peníze, včetně států. Zosobněním starého modelu byl britský premiér Benjamin Disraeli, který se vydal za Lor­dem Rotschildem, aby si zajistil půjčku, jež by Spoje­nému království umožnila vlastnit Suezský průplav. Nový model ztělesňují ministři financí, o nichž kolují nesčetné historky, o tom jak stále dokola telefonují ma­nažerům investičních fondů v naději, že se jim tak podaří vylepšit finanční situaci svých zemí. Thomas Friedman v The New York Times vysvětluje, „jak v devadesátých letech zadlužené státy místo, aby vyjednávaly s dvaceti největšími bankami, byly přinuceny se dohadovat s ti­síci investory a investičními fondy.“ Ač protestující le­vicoví studenti v éře šedesátých let patrně neměli zrov­na tohle na mysli, přesto se v tomto případě moc pře­sunula do rukou lidu.

Předchozí / Další díl (3/10)
Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).

Zpět na blog