Budoucnost svobody: sebevražda elit (3)
18.1.2007, Fareed Zakaria
V roce 1967 řekl šéf zpravodajství televize CBS Bili Leonard mladému producentovi Donu Hewittovi, že by měli odstartovat televizní zpravodajský magazín s názvem 60 minut. Hewitt se zeptal, zda má nějaké zadání, jak by pořad měl vypadat. Leonardovo zadání bylo jednoduché: „Udělejte něco, na co bychom mohli být pyšní.“ Když dnes Hewitt, který dosud legendární pořad produkuje, na ten rozhovor vzpomíná, říká, že „to bylo naposledy, kdy někdo v televizi řekl někomu jinému v televizi, aby udělal něco, na co by bylo možné být pyšný.“
Podobných historek jako je tahle existují spousty o spoustě povolání – kromě jiných o novinářích, o nakladatelích, o právnících, účetních i lékařích. Nejsou to jen nostalgické vyprávěnky o starých časech. Ve skutečnosti poukazují na důležitý posun v roli elit v americké společnosti. Před třiceti lety lidé, kteří vydávali knihy, produkovali televizní zprávy, vedli právnické firmy a stáli v čele nemocnic, sami na sebe nahlíželi jako na ty, pro něž je profit cílem jen částečně, protože zároveň vykonávají i službu veřejnosti. Lidé v čele televizních stanic například naprosto chápali, že výměnou za to, že mohou využívat veřejná vysílací pásma, se od nich požaduje, aby poskytovali také program jisté kvality. Tito lidé se považovali víc než za podnikatele za profesionály, za „společenství lidí,“ jak to říkal anglický intelektuál R. H. Tawney, „kteří vykonávají svou práci v souladu s jistými pravidly, vytvořenými tak, aby zajišťovaly určité normy lepší ochrany příslušníků společenství a lepší služby veřejnosti.“
Po větší část dvacátého století tito profesionálové tvořili cosi jako moderní aristokracii se zajištěným postavením a rozsáhlým zájmem o blaho své země. Oni i další vůdčí občanské osobnosti na sebe brali výkon určitých obecnějších služeb veřejnosti. Většina velkých muzeí, symfonických orchestrů, operních společností, veřejných parků a knihoven v amerických městech vznikla nikoli zásluhou státu, ale díky skupinám jednotlivců,orientovaných podobně na službu společnosti. Tito lidé, zajištěni bohatstvím nebo postavením, často, pokud to bylo zapotřebí, prosazovali dlouhodobé zájmy, související s prosperitou jejich města, státu či celé země. Prese všechno elitářství a privilegia, které s takovýmto světem souvisely, existence těchto na službu veřejnosti zaměřených elit americké demokracii prospívala.
Právě soukromé elity a veřejná občanská společenství byly jedním z prvků, jimiž se angloamerická společnost odlišovala od ostatních. Je to neobvyklé: většina zemí se řídí francouzským či evropským modelem, v němž všechny stránky hospodářského i veřejného života mají na starosti instituce zřizované vládou a jejich úředníci. Když se zamyslíte nad tím, jak rozličnými způsoby jsou v Americe regulovány finanční trhy od newyorské burzy po regionální banky federálního systému, musíte si nutně uvědomit, kolik z těchto institucí bylo původně soukromých, avšak plnily veřejnou roli. V menším měřítku jsou to také například oba velké parky na Manhattanu, Central Park a Riverside Park, vedené orgány, které jsou z části veřejné a zčásti soukromé. Stejně tak své profese regulují Americká advokátní nebo lékařská komora, jejichž autoritu, ač jde o skupiny soukromníků, garantuje stát.
Vzestup drobné šlechty
Takové partnerství má v angloamerických dějinách hluboké kořeny. Souvisí to se vzestupem anglické drobné šlechty, která, jak jsme si řekli v první kapitole, začala vykonávat správní funkce ve svých lokalitách a později i mimo ně. Tento způsob správy se přenesl do amerických kolonií a pak i do republiky, kde zámožní lidé vstupovali do politiky a veřejné správy, aniž by očekávali, že se z toto stane jejich životní dráha. Když se George Washington po dvou prezidentských obdobích vracel na svou farmu, řídil se pouze třídním instinktem. Pocházel z elity virginských vlastníků půdy, od jejichž členů se očekávalo, že budou bez nároků na mzdu sloužit ve farních radách, jako smírčí soudci, důstojníci místní milice a zástupci ve shromáždění občanů. Tradici udržovali takoví muži jako Thomas Jefferson, James Madison, James Monroe, William Henry Harrison, John Tyler, Benjamin Harrison, Theodore a Franklin Rooseveltovi. Důležitější možná je, že kromě těchto postav známých z dějin, vzala veřejnou službu za nedílnou součást svého života celá americká společenská elita. Její příslušníci na sebe brali vládní a správní funkce, opouštěli je, stoupali v nich vzhůru i sestupovali dolů, na celostátní i na místní úrovni. Někdy šlo o bohaté vlastníky půdy, většinou to byli právníci a bankéři. V Evropě se z veřejné správy a vlády naopak stala profese, jíž na nejvyšších místech vykonávají veřejní zaměstnanci, pro které je to celoživotní kariéra. Například ve Francii je běžné, že se vážený úředník přesune do soukromé sféry, ale je nemyslitelné, aby byl do státní správy povolán podnikatel.
Profesionálové měli v Americe vždy zvláštní postavení. Alexander Hamilton na to myslel už při zakládání státu a v Listech federalistů vysvětluje, že duchovní, právníci a profesoři by měli být nestrannými a tudíž „nadřazenými rozhodci“ mezi různými odvětvími a frakcemi. To oni by měli dokázat prosadit obecné společenské zájmy. Dnes ovšem jsou tyto profese pouhými stíny sama sebe. Na jedné straně byly rozdrceny klepety trhu se stále ostřejší konkurencí a na druhé straně státem, který přebírá mnohé z funkcí dosud zajišťovaných těmito profesemi i soukromým podnikáním. „Drobná šlechta uchránila Anglii před byrokratizací, která se stala osudem států na kontinentu,“ psal v roce 1905 Max Weber v Protestantské etice a duchu kapitalismu.
Tento rozdíl mezi angloamerickým světem a evropským kontinentem se stále víc stírá. Během posledních čtyř desetiletí stát vzal na sebe mnohé z regulačních a rozhodčích funkcí profesních asociací a tím přebral značný díl autority, jíž soukromé společnosti, veřejné charitativní organizace a jednotlivci měli ve veřejném životě mnoha společenství. Andrew Carne-gie se věnoval rozvoji vzdělanosti a díky tomu pomohl Americe vybudovat systém veřejných knihoven. Dnes by podobný projekt rozžvýkal úřední šiml, protože celý proces je do detailu zbyrokratizován. V mnoha ohledech je to expanze státu obdivuhodná, protože poskytuje více lidem více služeb, avšak zároveň vede Američany k přesvědčení, že vláda a státní správa jsou hlavními hybateli projektů určených veřejnosti. Lidé se pak tím, že zaplatí daně, cítí být osvobozeni od povinnosti angažovat se ve službě veřejnosti. Tento postoj je ještě rozšířenější v kontinentální Evropě, kde lidé, ačkoli srovnatelně bohatí jako ve Spojených státech, věnují na soukromou dobročinnost méně peněz i času. I v Americe se faktická služba veřejnosti formou účasti na místní správě a v radách komunit stává stále víc záležitostí profesionálních politiků a méně záležitostí zainteresovaných občanů. Tento posun vztahu mezi elitami a společností ovlivňuje úspěšné fungování státní správy a vlády. Významné právnické fakulty a ekonomické školy zjišťují, že během posledních třiceti let ubývá mezi nejnadanějšími absolventy těch, kteří by chtěli pracovat pro vládu nebo jít do státní správy.
Právníci a svoboda
Právo je možná nejlepším příkladem soukromé profese, která měla historicky veřejnou funkci. Dokonce i dnes je právník označován jako „officer of the court (důstojník či funkcionář [soudního]dvora)“), a znamená to víc než jen líbivou frázi. Přesně to vystihuje povinnosti i odpovědnost právníků za udržování právního systému. Státní správa požaduje, aby se právníci řídili určitými profesními pravidly a plnili určité úkoly výměnou za to, že dostanou licenci ke své praxi. Samotná profesní komora však ukládá svým členům ještě víc podmínek a břemen, požaduje po nich,aby dodržovali nejen jednoznačně právní, ale i etické zásady. Pravidla profesního chování zavedená organizacemi jako je Americká advokátní komora vznikla proto, aby se právníci jako respektovaní a důvěryhodní profesionálové a nikoli jako bezskrupulózní podnikavci drželi v mezích interního souboru pravidel. Historicky vzato hráli právníci roli zkušených rádců a poradců svých klientů a dohlíželi na jejich dlouhodobé zájmy. Často to znamenalo, že svým klientům radili, aby se neangažovali ve sporech a nejistých právních manévrech, které je budou jen stát peníze, a to dokonce i přesto, že jim samotným by to zaručovalo výnosné palmáre. Eliu Root, který stál jeden čas v čele Newyorské Advokátní komory a na počátku dvacátého století byl i ministrem zahraničí, obrany a senátorem za stát New York, jednou poznamenal, že „polovinu praxe slušného právníka tvoří přesvědčování klienta, aby nebyl blázen a přestal se soudit.“
Právník měl v americké společnosti jedinečné postavení. V zemi bez tradiční aristokracie vlastnící půdu tvořili právníci privilegovanou a na veřejnou činnost orientovanou elitu. V každém americkém městě a městečku patřili mezi přední občany, kteří pomáhali budovat muzea a nemocnice, utvářeli občanské instituce a zastávali v místní správě postavení na všech úrovních. Například přední newyorský právník z konce devatenáctého století James C. Carter pomáhal založit Newyorskou advokátní komoru a hrál klíčovou roli v reformním hnutí jak samotném městě, tak ve státě. Jinými slovy jeho veřejný život byl z valné části i jeho pracovním životem. A nebyl v tom nijak výjimečný. V New Yorku i v řadě dalších amerických měst bylo možné narazit na spoustu lidí jemu podobných. Henry Stimson, jeden z právníků, nad nimiž držel Root ochrannou ruku, a který byl ministrem obrany jak za vlády Theodora tak Franklina Roosevelta a ministrem zahraničí za Herberta Hoovera, ve svých pamětech připomíná, že „americký právník by se měl považovat za potenciálního vládního úředníka… Pokud někdy nastanou časy, kdy tato tradice vybledne a členové komory se stanou pouhými služebníky obchodu a podnikání, bude to pro budoucnost svobody znamenat chmurné vyhlídky“. Vztah mezi právníky a svobodou, který Stimson naznačil, není nepodstatný.
Tyranie většiny
Pověstný Tocquevillův komentář, že Americkou aristokracii lze hledat „u soudního dvora a mezi advokáty“, znamenal víc, než to, že právníci jsou v Americe společenskými špičkami. Tocqueville se velice obával, že se Amerika stane „tyranií většiny“. Poněvadž země postrádala sociální strukturu podobnou té, jakou měla Evropa, tak se domníval, že postrádá i třídu aristokratů, kteří ve společnosti fungují jako stabilizační prvek. Soudil, že bez takovéto třídy by stát mohl upadnout do rukou demagogů, populistů a podobně neliberálních sil. Pro Tocquevilla, který v tom byl jakousi ozvěnou Hamiltona, byli přirozenými aristokraty právníci. Soudil, že právě oni nejsou na nikho vázáni a proto jim lze svěřit starost o veřejné blaho. Právníci, psal, vytvořili „jistou formu veřejné zodpovědnosti, která by mohla být nápomocna při ochraně demokracie a zároveň nedovolovala, aby se projevovaly její nectnosti“.
Byl to poněkud idealizovaný pohled na právnický svět, avšak ještě před třiceti lety měl silný vliv na chování většiny amerických právníků. Spisovatel Michael Lewis si vybavuje partnery otcovy právnické firmy v New Orleansu takto: „Celé jejich životy vycházely z otevřeně hlásaného přesvědčení o svém elitním postavení: právník stojí nade všemi sváry. Je obdařen zvláštními znalostmi. Dodržuje přísná pravidla chování… Nejdůležitější věcí na světě pro něj je udržovat své postavení ve společenství, a přitom si nikdo nesmí ani pomyslet, že by věnoval jen ždibec své duševní energie obavám o své postavení. O prestiž neusiluje; je důsledkem toho, jak žije.“ Uzavřený svět právnické profese se začal rozpadat poté, co do něj získala přístup spousta nových lidí a zejména když Nejvyšší soud v roce 1977 dovolil právníkům své služby inzerovat a mezi významnými právními firmami se zvýšila konkurence v boji o peníze. Právo „podlehlo americkým instinktům, které spolu souvisejí: instinktu k demokratizaci a instinktu ke komercionalizaci. (Často se pod tím skrývá jedno a totéž),“ píše Lewis.
O generaci dříve bylo právo podnikáním, fungujícím bezmála jako kartel. V každém městě byl jen omezený počet právních firem. Vstoupit na trh bylo obtížné. Těm, kdo v něm byli, se dařilo dobře, ale nesnažili se ceny svého podnikání zdvíhat. Právo bylo prostorem ke slušnému a vysoce respektovanému způsobu života, nikoli však prostorem, v němž se dá zbohatnout. Oceňoval se v něm stabilní trh s pravidelným a předvídatelným ziskem. Struktura napodobující kartel také zajišťovala, že právníci měli dost času, aby mohli sledovat veřejné zájmy. Všichni ti mladí lidé se diví, jak mohli lidé jako byli Dean Acheson nebo Cyrus Vance kombinovat právnickou práci s veřejnou službou. Za prvé žádný právník, který [dnes] takové věci provozuje bokem, se nikdy nestane partnerem. Za druhé, žádný partner, který to dělá, si nemůže účtovat dost hodin, aby někomu stálo za to ho mít za partnera. Když byl Vance mladý, strávil celé měsíce prací na politických a správních záležitostech. To už dnes není možné. Právo je podnikání, a navíc zatraceně konkurenční.
Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).
Zpět na blog