Budoucnost svobody: sebevražda elit (3)

18.1.2007, Fareed Zakaria

V roce 1967 řekl šéf zpravodajství televize CBS Bili Leonard mladému producentovi Donu Hewittovi, že by měli odstartovat televizní zpravodajský magazín s názvem 60 minut. Hewitt se zeptal, zda má nějaké zadání, jak by pořad měl vypadat. Leonardovo zadání bylo jednoduché: „Udělejte něco, na co bychom mohli být pyšní.“ Když dnes Hewitt, který dosud legendární pořad produkuje, na ten rozhovor vzpomíná, říká, že „to bylo naposledy, kdy někdo v televizi řekl někomu jinému v televizi, aby udělal něco, na co by bylo mož­né být pyšný.“

Podobných historek jako je tahle existují spousty o spoustě povolání – kromě jiných o novinářích, o na­kladatelích, o právnících, účetních i lékařích. Nejsou to jen nostalgické vyprávěnky o starých časech. Ve sku­tečnosti poukazují na důležitý posun v roli elit v ame­rické společnosti. Před třiceti lety lidé, kteří vydávali knihy, produkovali televizní zprávy, vedli právnické firmy a stáli v čele nemocnic, sami na sebe nahlíželi jako na ty, pro něž je profit cílem jen částečně, protože zároveň vykonávají i službu veřejnosti. Lidé v čele te­levizních stanic například naprosto chápali, že výmě­nou za to, že mohou využívat veřejná vysílací pásma, se od nich požaduje, aby poskytovali také program jis­té kvality. Tito lidé se považovali víc než za podnikate­le za profesionály, za „společenství lidí,“ jak to říkal anglický intelektuál R. H. Tawney, „kteří vykonávají svou práci v souladu s jistými pravidly, vytvořenými tak, aby zajišťovaly určité normy lepší ochrany příslušníků společenství a lepší služby veřejnosti.“

Po větší část dvacátého století tito profesionálové tvořili cosi jako moderní aristokracii se zajištěným postave­ním a rozsáhlým zájmem o blaho své země. Oni i další vůdčí občanské osobnosti na sebe brali výkon určitých obecnějších služeb veřejnosti. Většina velkých muzeí, symfonických orchestrů, operních společností, veře­jných parků a knihoven v amerických městech vznikla nikoli zásluhou státu, ale díky skupinám jednotlivců,orientovaných podobně na službu společnosti. Tito lidé, zajištěni bohatstvím nebo postavením, často, po­kud to bylo zapotřebí, prosazovali dlouhodobé zájmy, související s prosperitou jejich města, státu či celé ze­mě. Prese všechno elitářství a privilegia, které s tako­výmto světem souvisely, existence těchto na službu veřejnosti zaměřených elit americké demokracii pro­spívala.

Právě soukromé elity a veřejná občanská společen­ství byly jedním z prvků, jimiž se angloamerická spo­lečnost odlišovala od ostatních. Je to neobvyklé: větši­na zemí se řídí francouzským či evropským modelem, v němž všechny stránky hospodářského i veřejného života mají na starosti instituce zřizované vládou a je­jich úředníci. Když se zamyslíte nad tím, jak rozličný­mi způsoby jsou v Americe regulovány finanční trhy od newyorské burzy po regionální banky federálního systému, musíte si nutně uvědomit, kolik z těchto in­stitucí bylo původně soukromých, avšak plnily veřej­nou roli. V menším měřítku jsou to také například oba velké parky na Manhattanu, Central Park a Riverside Park, vedené orgány, které jsou z části veřejné a zčásti soukromé. Stejně tak své profe­se regulují Americká advokátní nebo lékařská komora, jejichž autoritu, ač jde o skupiny soukromníků, garan­tuje stát.


Vzestup drobné šlechty

Takové partnerství má v angloamerických dějinách hluboké kořeny. Souvisí to se vzestupem anglické drob­né šlechty, která, jak jsme si řekli v první kapitole, za­čala vykonávat správní funkce ve svých lokalitách a po­zději i mimo ně. Tento způsob správy se přenesl do amerických kolonií a pak i do republiky, kde zámožní lidé vstupovali do politiky a veřejné správy, aniž by očekávali, že se z toto stane jejich životní dráha. Když se George Washington po dvou prezidentských obdo­bích vracel na svou farmu, řídil se pouze třídním in­stinktem. Pocházel z elity virginských vlastníků půdy, od jejichž členů se očekávalo, že budou bez nároků na mzdu sloužit ve farních radách, jako smírčí soudci, důstojníci místní milice a zástupci ve shromáždění ob­čanů. Tradici udržovali takoví muži jako Thomas Jefferson, James Madison, James Monroe, William Henry Harrison, John Tyler, Benjamin Harrison, Theodore a Franklin Rooseveltovi. Důležitější možná je, že kro­mě těchto postav známých z dějin, vzala veřejnou služ­bu za nedílnou součást svého života celá americká společenská elita. Její příslušníci na sebe brali vládní a správní funkce, opouštěli je, stoupali v nich vzhůru i sestupovali dolů, na celostátní i na místní úrovni. Někdy šlo o bohaté vlastníky půdy, většinou to byli právníci a bankéři. V Evropě se z veřejné správy a vlá­dy naopak stala profese, jíž na nejvyšších místech vy­konávají veřejní zaměstnanci, pro které je to celoživot­ní kariéra. Například ve Francii je běžné, že se vážený úředník přesune do soukromé sféry, ale je nemyslitel­né, aby byl do státní správy povolán podnikatel.

Profesionálové měli v Americe vždy zvláštní posta­vení. Alexander Hamilton na to myslel už při zakládá­ní státu a v Listech federalistů vysvětluje, že duchovní, právníci a profesoři by měli být nestrannými a tudíž „nadřazenými rozhodci“ mezi různými odvětvími a frakcemi. To oni by měli dokázat prosadit obecné společenské zájmy. Dnes ovšem jsou tyto profese pou­hými stíny sama sebe. Na jedné straně byly rozdrceny klepety trhu se stále ostřejší konkurencí a na druhé straně státem, který přebírá mnohé z funkcí dosud za­jišťovaných těmito profesemi i soukromým podniká­ním. „Drobná šlechta uchránila Anglii před byrokrati­zací, která se stala osudem států na kontinentu,“ psal v roce 1905 Max Weber v Protestantské etice a duchu ka­pitalismu.

Tento rozdíl mezi angloamerickým světem a evropským kontinentem se stále víc stírá. Během po­sledních čtyř desetiletí stát vzal na sebe mnohé z regu­lačních a rozhodčích funkcí profesních asociací a tím přebral značný díl autority, jíž soukromé společnosti, veřejné charitativní organizace a jednotlivci měli ve veřejném životě mnoha společenství. Andrew Carne-gie se věnoval rozvoji vzdělanosti a díky tomu pomohl Americe vybudovat systém veřejných knihoven. Dnes by podobný projekt rozžvýkal úřední šiml, protože celý proces je do detailu zbyrokratizován. V mnoha ohledech je to expanze státu obdivuhodná, protože poskytuje více lidem více služeb, avšak zároveň vede Američany k přesvědčení, že vláda a státní správa jsou hlavními hybateli projektů určených veřejnosti. Lidé se pak tím, že zaplatí daně, cítí být osvobozeni od po­vinnosti angažovat se ve službě veřejnosti. Tento pos­toj je ještě rozšířenější v kontinentální Evropě, kde lidé, ačkoli srovnatelně bohatí jako ve Spojených stá­tech, věnují na soukromou dobročinnost méně peněz i času. I v Americe se faktická služba veřejnosti for­mou účasti na místní správě a v radách komunit stává stále víc záležitostí profesionálních politiků a méně zá­ležitostí zainteresovaných občanů. Tento posun vztahu mezi elitami a společností ovlivňuje úspěšné fungo­vání státní správy a vlády. Významné právnické fa­kulty a ekonomické školy zjišťují, že během posled­ních třiceti let ubývá mezi nejnadanějšími absolventy těch, kteří by chtěli pracovat pro vládu nebo jít do státní správy.

Právníci a svoboda

Právo je možná nejlepším příkladem soukromé pro­fese, která měla historicky veřejnou funkci. Dokonce i dnes je právník označován jako „officer of the court (důstojník či funkcionář [soudního]dvora)“), a zname­ná to víc než jen líbivou frázi. Přesně to vystihuje po­vinnosti i odpovědnost právníků za udržování práv­ního systému. Státní správa požaduje, aby se právníci řídili určitými profesními pravidly a plnili určité úko­ly výměnou za to, že dostanou licenci ke své praxi. Samotná profesní komora však ukládá svým členům ještě víc podmínek a břemen, požaduje po nich,aby dodržovali nejen jednoznačně právní, ale i etické zása­dy. Pravidla profesního chování zavedená organizace­mi jako je Americká advokátní komora vznikla proto, aby se právníci jako respektovaní a důvěryhodní pro­fesionálové a nikoli jako bezskrupulózní podnikavci drželi v mezích interního souboru pravidel. Historic­ky vzato hráli právníci roli zkušených rádců a poradců svých klientů a dohlíželi na jejich dlouhodobé zájmy. Často to znamenalo, že svým klientům radili, aby se neangažovali ve sporech a nejistých právních manév­rech, které je budou jen stát peníze, a to dokonce i přes­to, že jim samotným by to zaručovalo výnosné palmá­re. Eliu Root, který stál jeden čas v čele Newyorské Advokátní komory a na počátku dvacátého století byl i ministrem zahraničí, obrany a senátorem za stát New York, jednou poznamenal, že „polovinu praxe slušné­ho právníka tvoří přesvědčování klienta, aby nebyl blázen a přestal se soudit.“

Právník měl v americké společnosti jedinečné po­stavení. V zemi bez tradiční aristokracie vlastnící půdu tvořili právníci privilegovanou a na veřejnou čin­nost orientovanou elitu. V každém americkém městě a městečku patřili mezi přední občany, kteří pomáhali budovat muzea a nemocnice, utvářeli občanské insti­tuce a zastávali v místní správě postavení na všech úrovních. Například přední newyorský právník z kon­ce devatenáctého století James C. Carter pomáhal za­ložit Newyorskou advokátní komoru a hrál klíčovou roli v reformním hnutí jak samotném městě, tak ve stá­tě. Jinými slovy jeho veřejný život byl z valné části i jeho pracovním životem. A nebyl v tom nijak výjimečný. V New Yorku i v řadě dalších amerických měst bylo možné narazit na spoustu lidí jemu podobných. Hen­ry Stimson, jeden z právníků, nad nimiž držel Root ochrannou ruku, a který byl ministrem obrany jak za vlády Theodora tak Franklina Roosevelta a ministrem zahraničí za Herberta Hoovera, ve svých pamětech při­pomíná, že „americký právník by se měl považovat za potenciálního vládního úředníka… Pokud někdy na­stanou časy, kdy tato tradice vybledne a členové ko­mory se stanou pouhými služebníky obchodu a pod­nikání, bude to pro budoucnost svobody znamenat chmurné vyhlídky“. Vztah mezi právníky a svobodou, který Stimson naznačil, není nepodstatný.


Tyranie většiny

Pověstný Tocquevillův komentář, že Americkou aristokracii lze hledat „u soudního dvora a mezi advokáty“, zname­nal víc, než to, že právníci jsou v Americe společenský­mi špičkami. Tocqueville se velice obával, že se Ameri­ka stane „tyranií většiny“. Poněvadž země postrádala sociální strukturu podobnou té, jakou měla Evropa, tak se domníval, že postrádá i třídu aristokratů, kteří ve společnosti fungují jako stabilizační prvek. Soudil, že bez takovéto třídy by stát mohl upadnout do rukou demagogů, populistů a podobně neliberálních sil. Pro Tocquevilla, který v tom byl jakousi ozvěnou Hamiltona, byli přirozenými aristokraty právníci. Soudil, že právě oni nejsou na nikho vázáni a proto jim lze svěřit starost o veřejné blaho. Právníci, psal, vytvořili „jistou formu veřejné zodpovědnosti, která by mohla být ná­pomocna při ochraně demokracie a zároveň nedovolo­vala, aby se projevovaly její nectnosti“.

Byl to poněkud idealizovaný pohled na právnický svět, avšak ještě před třiceti lety měl silný vliv na cho­vání většiny amerických právníků. Spisovatel Michael Lewis si vybavuje partnery otcovy právnické firmy v New Orleansu takto: „Celé jejich životy vycházely z otevřeně hlásaného přesvědčení o svém elitním po­stavení: právník stojí nade všemi sváry. Je obdařen zvláštními znalostmi. Dodržuje přísná pravidla cho­vání… Nejdůležitější věcí na světě pro něj je udržovat své postavení ve společenství, a přitom si nikdo nesmí ani pomyslet, že by věnoval jen ždibec své duševní energie obavám o své postavení. O prestiž neusiluje; je důsledkem toho, jak žije.“ Uzavřený svět právnické profese se začal rozpadat poté, co do něj získala pří­stup spousta nových lidí a zejména když Nejvyšší soud v roce 1977 dovolil právníkům své služby inzerovat a mezi významnými právními firmami se zvýšila konkurence v boji o peníze. Právo „podlehlo americkým instinktům, které spolu souvisejí: instinktu k demokrati­zaci a instinktu ke komercionalizaci. (Často se pod tím skrývá jedno a totéž),“ píše Lewis.

O generaci dříve bylo právo podnikáním, fungujícím bezmála jako kartel. V každém městě byl jen omezený počet právních firem. Vstoupit na trh bylo obtížné. Těm, kdo v něm byli, se da­řilo dobře, ale nesnažili se ceny svého podnikání zdví­hat. Právo bylo prostorem ke slušnému a vysoce re­spektovanému způsobu života, nikoli však prostorem, v němž se dá zbohatnout. Oceňoval se v něm stabilní trh s pravidelným a předvídatelným ziskem. Struktura na­podobující kartel také zajišťovala, že právníci měli dost času, aby mohli sledovat veřejné zájmy. Všichni ti mladí lidé se diví, jak mohli lidé jako byli Dean Acheson nebo Cyrus Vance kombinovat právnickou práci s veřejnou službou. Za prvé žádný právník, který [dnes] takové věci provozuje bokem, se nikdy nestane partnerem. Za druhé, žádný partner, který to dělá, si nemůže účtovat dost hodin, aby někomu stálo za to ho mít za partnera. Když byl Vance mladý, strávil celé měsíce prací na politických a správních záležitostech. To už dnes není možné. Právo je podnikání, a navíc zatraceně konkurenční.


Předchozí / Další díl (4/10)

Z amerického originálu The Future of Liberty (2003) přeložil Jaroslav Veis. Český překlad vyšel v nakladatelství Academia (2004).

Zpět na blog