Release 2.0 : Duševní vlastnictví – úvod (1)
29.11.1999, Esther Dyson
Síť (myšleno obecná informační síťtypu Internetu nebo i proprietárních sítí typu America Online) nám nabízí šancivzít vlastní život do svých rukou a předefinovat naše role jako občanů místních komunit a globální společnosti. Dává nám také odpovědnost vést sami sebe, myslet za sebe, vzdělávat naše děti, čestně podnikat a spolupracovat s dalšími občany při návrhu pravidel, podle kterých chceme žít. Netroufám si říkat vám přesně,jaká by všechna ta pravidla měla být. Některá jsou místní, jiná globální. Síťnení jeden domov pro všechny, spíše je to prostředí, kde může vzniknout adefinovat se tisíce malých domovů a komunit.
Naším společným úkolem by mělo býtvytvořit na Síti lepší prostředí, než se nám to podařilo ve fyzickém světě. Síť má některé unikátní výhody – odstraňuje mnoho z logistických omezeníprostoru a času, informace tečou rychleji, trhy jsou efektivnější. Otázka je, jak můžeme tyto vlastnosti využít k navržení světa, který je otevřenější,každému přístupnější a vůbec hezčí místo k životu.
Intelektuální vlastnictví ztrácí hodnotu
Cokoli na Síti ve formě elektronických bitů je intelektuální vlastnictví: E-mailové konverzace, reklamní proužky, videoklipy, právní dokumenty, databáze s informacemi o zákaznících, dokonce samy internetové adresy, a to nemluvě o tradičním balení obsahu jako jsou video nahrávky, obrázky a novinové články. Kdokoli může dát druhému kopii a ponechat si originál. Během sekundy můžete poslat obsah tisícům lidí na druhý konec světa. Kdo je vlastníkem všech těchto věcí? Kdo řídí a kontroluje jejich užívání? Kdo má právo na prospěch z nich? To jsou otázky matoucí učitele ve školách, manažery v Hollywoodu, mezinárodní právníky i programátory.
V současné době existují na celémsvětě zákony a smlouvy chránící právo jednotlivců a vlastníků autorských právna kontrolu nad kopiemi jejich práce. To znamená, že pouze vlastník autorských práv, nikoli vlastník fyzického objektu jako např. knihy nebo elektronického objektu jako např. elektronického dokumentu, má právo jej kopírovat. Ačkoli vynucování tohoto práva se již liší, autorské právo se všeobecně aplikuje v celém civilizovaném světě nebo alespoň tam, kde lze doufat v možnost výdělku prodejem intelektuálního vlastnictví. Samozřejmě, že existují výjimky. Knihovnám je povoleno držet omezené množství kopií ve svých archivech. Největší výjimkou je „rozumné užití“ (fair use), při kterém mohou jednotlivci kopírovat menší části práce za účelem citace, parodie, komentáře apod. Ale neziskový účel sám o soběnestačí. Učitel nemůže legálně kopírovat kapitolu z knihy pro svoje studenty, jakkoli omluvitelné se to může zdát.
Digitální dopad
Vzhledem k digitální éře čeká tutooblast proměna. Počítače a Internet umožňují snadno a skoro bez nákladů reprodukovat obsah, zasílat jej nebo vyhledávat kdekoliv na světě. Síť usnadňuje to, co bývalo únavné a pomalé, např. vytržení stránky z novin, vložení do kopírky a zaslání kopie příteli.
Problém komerčního pirátství velkého rozsahu existuje již dávno, ale teď jako nikdy před tím jsou stejné prostředky masové produkce k dispozici i jednotlivcům. Již nepotřebujete vlastnit tiskárnu nebo rozhlasovou stanici, nepotřebujete ani xerox; na vše vám stačí osobní počítač s připojením na Internet.
Současná situace je mnohem složitější než dříve. Lidé užívající neoprávněně díla druhých nejsou žádní velcí zloději, ale jednotlivci. Někteří kopírují navzájem svoje E-maily, jiní kopírují učební texty, sborníky a firemní bulletiny, další si kopírují pro zábavu filmy aještě další mohou kopírovat Web stránky, komiksy nebo plakáty svých oblíbených hvězd.
Čtyři otázky
Síť mění některé z odpovědí natradiční otázky o intelektuálním vlastnictví, protože usnadňuje a zlevňuje tvorbua distribuci kopií. Odpovědi na první dvě otázky se nemění (ačkoliv by právnínormy možná potřebovaly upravit a přizpůsobit novým technickým možnostem). Ale odpovědi na druhé dvě ano.
- Co je správné (morální)?
- Co je legální?
- Co je v praxi realizovatelné?
- Co má obchodní význam?
V dlouhodobém horizontu by měly všechny čtyři otázky spět ke stejnému řešení, v opačném případě bude vždy něco v nepořádku. Je přirozeně morální, že lidé chtějí rozhodovat o tom, co vytvořili.To je jednoduchý princip. Jestliže někdo vytvořil vakcínu proti – řekněme neštovicím – nebo test na Downův syndrom a odmítne jej poskytnout, je to nemorální. Ale takový člověk má jistě morální právo žádat nějakou kompenzaci. Podobně firma, která vyrábí vakcínu, má právo si ji účtovat a realizovat zisk pro financování budoucího růstu. To již není tak zřejmé.
Konkurence obvykle vyřeší tyto problémy, protože někdo jiný přijde s něčím ekvivalentním za rozumnější cenu. Pokud v některých případech ekvivalent neexistuje (zvláště u věcí chráněných patenty), znamená to, že tato práva udělují vlastně monopol a vede to ke konceptu povinné licence ve smyslu – musíte nám přenechat tuto informaci a za to můžete očekávat rozumný poplatek, který může být určen soudem, je-li třeba.
Mezitím budou dále jednotliví uživatelé překračovat zákon. Vlastníci práv se budou ale soustřeďovat spíše na ty, kteří vydělávají na prodeji kopií, než na toho, kdo se jednoduše baví nad kopírovaným dílem s přáteli. Toto rozlišení je však riskantní uvádět v zákoně, protože pobízí občany jít až na jeho hranici. A rozlišovat mezi tím, co jeděláno pro zisk a co ne, není až tak jasné. Nad teenagerem, který si dá na svou Webstránku fotku Billa Gatese, se dá asi mávnout rukou, ale co s teenagerem pracujícím jako softwarový konzultant, který udělá totéž s Web stránkou propagující jehoslužby?
Může vůbec osoba nebo vydavatel v praxi očekávat, že bude moci kontrolovat užívání svého obsahu, když je dáno na Síť? Odpověď není jednoduchá. Držitel práv může zvolit omezenou distribuci v prostředí nebo komunitě, kterou lze kontrolovat, nebo širokou distribuci s omezenou kontrolou.
Třetí volbou je označit obsah tak, aby mohlo být jeho užívání elektronicky sledováno a účtováno. Časem si budou schopniproducenti obsahu koupit technologii pro řízení distribuce obsahu a pro definování, za jakých podmínek chtějí poskytovat licence. Již existuje jazyk pro práva kdigitálnímu obsahu (Digital Property Rights Language) vytvořený Markem Stefikem, vědcem z výzkumného centra Xerox v Palo Alto, který mohou producenti pro tento účelpoužít. Definuje podmínky a způsoby užití obsahu včetně časových období, počtuužití a druhu užití (např. vytištění, zkopírování nebo editace). Xerox poskytl licenci k jazyku dalším včetně IBM, která jej užívá v tzv. Cryptolopes (kryptobálkách) neboli ochranných digitálních obálkách, které užívají šifrování a sledují povolená užití obsahu s jazykem pro práva k obsahu. Dále Playboy začal označovat svoje fotografie pomocí tzv. watermarks (vodoznaků), takže jemůže najít kdekoliv, kde mohou být na Síti zkopírovány. To jsou jen první příklady mnoha takových nástrojů.
Problémem je vytvořit takové systémy, které budou snadno použitelné a dostatečně robustní. Většině lidí nebude vadit platba jedné nebo dvou penny za komerční užití obsahu, ale mohou se postavit principu jako takovému, zvláště v zemích, kde znamená penny stále nějakou hodnotu.
Duševní vlastnictví – úvod (1)
Obchodní význam: Nová ekonomika duševního vlastnictví (2)
Základní obchodní modely (3)
Odměňování tvůrců obsahu (4)
Návrh pro život v digitálním věku (5)
Překlad vybraných částí knihy Release 2.0 pro VIP Vlastimil Veselý s laskavým svolením autorky
Zpět na blog