Téma: Politika

Stát nemá a nesmí nikoho zvýhodňovat – ani jednu firmu proti druhé, ani jedno odvětví vůči jinému. Pokud má však možnost posílit národní ekonomiku jako celek, pak by to rozhodně udělat měl.

Delegování pravomocí není jen součástí světa politiky. Před stejnou volbou stojíme i např. v oblasti hospodářství a kultury. Chceme se vydat cestou uvolňování kontroly, obcházení prostředníků a bourání starých norem nebo si místo toho chceme některé z pravidel a nárazníkových zón ponechat, a přetvořit ty, které jsou tradiční součástí naší společnosti?

George Orwell ve svém románu 1984 vykreslil mimořádně odpudivý obraz totalitní společnosti. Fyzický teror je tu až druhotný nástroj útlaku.

Dnes v politice nepotřebujeme více demokracie, nýbrž méně demokracie. Tím nemyslím, že bychom měli volat po tyranech a diktátorech, ale měli bychom se spíše ptát, proč některé instituce uvnitř naší společnosti, například Federální banka nebo Nejvyšší soud, fungují tak dobře a jiné, například legislativní orgány, tak špatně. Správnou politiku úrokové míry nelze totiž vytvářet v atmosféře, jež je ovládána krátkodobě orientovaným myšlením.

Internet je dnes oblastí právní i morální nejistoty. Jak je definována zodpovědnost publicisty, vydavatele a poskytovatele připojení? Jaký názor na regulaci Internetu máte zvolit, je-li pro vás stejně nepřijatelná cenzura jako dětská pornografie?

Úspěch v tomto světě je zajištěn buď získáním uzlových bodů a skrytým budováním nových, nebo vynuceným a nikdy nekončícím přizpůsobováním trhů a cílových skupin, dobrovolným i vnuceným přepínáním identit, umožňujícím pružné propojování proudů v jakési energetické, finanční, informační by-passy. Marketing se stal nástrojem společenské kontroly a vytváří nestoudný rod našich pánů.

Dlouhodobé politické úkoly způsobují krátkodobé potíže – voličům. Demografické změny nutí západní vlády reformovat sociální politiku, zejména pokud jde o výhody pro starší občany. To je téměř nemožné, protože starší občané mají velkou politickou moc; jsou dobře organizovaní, poskytují finanční příspěvky, tvrdě lobbují a pravidelně volí. Vlády před sebou mají těžkou volbu: odolat pokušení podbízet se a přijmout politiku směřující k dlouhodobým cílům.

Jsem Richard Davis,“ představil se v roce 1996 reportér The Washington Post komerční agentuře, jež mu vzápětí prodala pět tisíc adres školáků. Skutečný Davis byl v té době veřejně známým, usvědčeným vrahem dětí.

20. století poznamenaly dva obecné trendy: regulace kapitalismu a deregulace demokracie. Oba experimenty zašly příliš daleko. Výsledkem je nepraktický systém, který není schopný ani vládnout, ani získat respekt občanů. I když se nikdo neodvažuje o současné demokracii mluvit špatně, většina lidí instinktivně pociťuje, že úcta veřejnosti před politikou a politickým systémem je ve všech pokročilých demokraciích na nejnižším bodu.