Téma: Informační společnost

Mnohem víc než teroristé ohrožují bezpečnost světa vlivní civilisté, zranitelné informační sítě či energetické systémy Moderní bezpečnostní politika má tradiční cíle: ochranu teritoria a ochranu občanů. Území a obyvatelstvo jsou však vážně ohroženy, aniž padne jediný výstřel; akutně hrozící rizika jsou totiž zcela netradiční. Hospodářská expanze je moderní formou územní agrese, a naše obyvatelstvo tedy […]

Dnes v politice nepotřebujeme více demokracie, nýbrž méně demokracie. Tím nemyslím, že bychom měli volat po tyranech a diktátorech, ale měli bychom se spíše ptát, proč některé instituce uvnitř naší společnosti, například Federální banka nebo Nejvyšší soud, fungují tak dobře a jiné, například legislativní orgány, tak špatně. Správnou politiku úrokové míry nelze totiž vytvářet v atmosféře, jež je ovládána krátkodobě orientovaným myšlením.

Úspěch v tomto světě je zajištěn buď získáním uzlových bodů a skrytým budováním nových, nebo vynuceným a nikdy nekončícím přizpůsobováním trhů a cílových skupin, dobrovolným i vnuceným přepínáním identit, umožňujícím pružné propojování proudů v jakési energetické, finanční, informační by-passy. Marketing se stal nástrojem společenské kontroly a vytváří nestoudný rod našich pánů.

Dlouhodobé politické úkoly způsobují krátkodobé potíže – voličům. Demografické změny nutí západní vlády reformovat sociální politiku, zejména pokud jde o výhody pro starší občany. To je téměř nemožné, protože starší občané mají velkou politickou moc; jsou dobře organizovaní, poskytují finanční příspěvky, tvrdě lobbují a pravidelně volí. Vlády před sebou mají těžkou volbu: odolat pokušení podbízet se a přijmout politiku směřující k dlouhodobým cílům.

Článek se zabývá otázkou případné realizace přímé demokracie pomocí ICT v rámci dalšího rozvoje informační společnosti. Důraz je zde kladen především aspekty technologické, právní a filosofické. Stranou nezůstává ani srovnání s vývojem v dalších zemích.

20. století poznamenaly dva obecné trendy: regulace kapitalismu a deregulace demokracie. Oba experimenty zašly příliš daleko. Výsledkem je nepraktický systém, který není schopný ani vládnout, ani získat respekt občanů. I když se nikdo neodvažuje o současné demokracii mluvit špatně, většina lidí instinktivně pociťuje, že úcta veřejnosti před politikou a politickým systémem je ve všech pokročilých demokraciích na nejnižším bodu.

Stát nemá a nesmí nikoho zvýhodňovat – ani jednu firmu proti druhé, ani jedno odvětví vůči jinému. Pokud má však možnost posílit národní ekonomiku jako celek, pak by to rozhodně udělat měl.

Staré elity byly uzavřenou společností, danou rodem, krevní spřízněností a etnickým původem. Ty současné jsou demokratičtější, lidé se dostávají nahoru pomocí peněz, svou schopností nebo tím, že se proslaví, což je jistě lepší a otevřenější proces výběru. Problém je však v tom, že staré elity byly více společensky odpovědné, mj. díky tomu, že své postavení nepovažovaly za ohrožené jako v současnosti.

Další instituce hrající roli zprostředkovatele, jsou média. Vysvětlují a interpretují svět publiku a naopak, dnes také často determinují politickou diskusi. Na rozdíl od dalších zprostředkovatelů, které v dějinách vášně veřejnosti spíše tlumily, dnešní média je spíše rozdmýchávají. Vytvářejí senzace, dramatizují a trivializují zprávy. Žurnalistiku totiž postihly tytéž síly demokratizace a marketingu, které zasáhly i další profese.